Bosák šel zrovna k řezníkovi, aby koupil čtyři ledvinky, jak mu manželka napsala na papírek, když proti němu kráčí Koliha. Bosákovi už se na dálku zdálo, že by to mohl být Koliha, ale takováhle zdání byla v poslední době stále ošidnější: Bosák se chystal protijdoucího pozdravit a on to někdo úplně cizí.
   "Nazdar," řekl Koliha. Byl mladší, takže šálivé kejkle Bosákova zraku neměly v tomto případě šanci.
   "Tě vidím," mohl si dovolit Bosák a hned připojil důvěrnou otázku, která málokdy mužské rozděluje: "Jdeš na pivo?"
   Kolihovo čelo se zakabonilo.
   "Ty bys tomu dal – na pivo. Já mám od vánoc dištanc. Červená karta, kamaráde, zákaz vycházek. Chytlo mě to hned dvakrát zrovna v době, kdy má bejt mužskej pro rodinu... a já ji měl jak z praku. Sotva jsem trefil do křesla, kde jsem prohnípal Dalastyi, což mi ta moje s holkama hned tak neodpustí. Tak radši v práci fušuju a dneska si přines soused baterku, abych mu ji dobil..."
   Na to Bosák s trochou účasti a nemalou dávkou hecu řekl:
   "Zkrátka to nemáš lehký. Já myslel, že tě to pustilo, ale ty se pokaždý utrhneš jako pes od řetězu. Už bys měl vědět, že že není nad pravidelnost... ale snad nebude tak zle." Vzápětí ho překvapilo, že se před Kolihou vychloubá pravidelnou návštěvou hospod, když se o něm ví, že se drží doma, a když přece zajde, zkonzumuje své jedno pivo vstoje u pultu. Koliha mu pokynul rukou a Bosák řekl: "Buď zdráv!"
   Pak pokračoval v chůzi. Tak vida, pomyslel si, ten Koliha se nezměnil. Ale víc než to, že občas zůstal v hospodě na koště, vědělo se o něm, že je na ženský. Co chvíli se dostala na přetřes některá z jeho avantýr. Pro většinu žen Koliha se štíhlou postavou volejbalového smečaře zkrátka představoval trvalé nebezpečí svůdce. Takhle vylézt na strom nebo skočit do rybníka. Jenomže co s odhodláním, zvláště když stromy ani rybník nejsou nablízku. Navíc: mějte se na pozoru před chlapem, který tak okázale dává ženám najevo, že ani nejde o ženy...
   Bosák se musil pousmát nad tou bohatýrskou dobou před léty, než v rámci pracovního útlumu přešel na správu dálkových kabelů. Ale manželka zůstala. Ona a dispečink – to šlo dohromady. Mikrofon moduloval její hlas do strohosti, jíž se nezbavila ani doma, takže Bosák byl často v pokušení požádat ji, aby ztlumila tu vysílačku.
   Ledvinky naštěstí měli, ještě rohlíky, chleba a minerálky, denní nákup, který se ustálil v rituál. Ale když už je doma dřív, proč nepřiložit ruku k dílu, než se stáhne ke svým novinám, zřídkakdy ke knížce.
   Když vystoupal po schodech a vložil klíč do zámku, zjistil, že je odemčeno, manželka stála u žehlicího prkna a s výrazem vyčítavého odhodlání pohybovala rameny.
   "Ahoj," řekl Bosák a pustil se do vybalování nákupu.
   Manželka na něho úkosem pohlédla.
   "Je to těžký?" zeptala se.
   "Proč?"
   "Že tak funíš."
   Už se chystal nadechnout, aby něco jadrného odsekl, ale zavčas si vzpomněl na Kolihu, na jeho oblíbené úsloví, že když manželka žehlí, on je vrah, překousl manželčinu špičku, která mohla odstartovat další z manželských hádek, a vyhrkl:
   "Jedu pro vodu."
   U vědomí, že jde sice o činnost potřebnou, ale v hierarchii vztahů jaksi zástupnou, vypochodoval s kanystrem v ruce z bytu. Vidina půlhodinky o samotě byla víc než povzbuzující. Potom se stáhne ke svým novinám a bude tu televizní znělka s obrazem zbídačeného světa, proti němuž je i jeho manželství rajskou zahradou.
   Sníh kolem auta byl slehlý a špinavý, a když Bosák otevíral dveře, musel vší silou zabrat, aby se dostal dovnitř. Mrazy už několik dní nepolevovaly. Klíček v zapalování se pohnul, kontrolky zasvítily, ale mdlý zvuk akumulátoru velkou naději nevzbuzoval... Zlost svedla Bosáka k zbrklé manipulaci klíčkem, přičemž přidupával spojkový pedál k podlaze až k definitivnímu blablabl...
   Bosák se vysoukal od volantu a zabouchl dveře. Chvíli nerozhodně přešlápl na místě, potom se vydal pěšky. Víc než prodlení odrazovalo tahání s těžkým kanystrem, ale že se rozhodl...
   Cesta se klikatila lesem, potom vedla souběžně s řekou a sníh byl v těch místech jiskřivě bílý, neporušený. A to ticho, rušené jenom ropotáním divokých kačen. Zatímco voda naplňovala nádobu, svedená ze zavalených středověkých štol silnostěnnou trubkou, Bosáka nakrátko zasáhl podivný smír v souladu s krajinou. Ale už na zpáteční cestě mu začalo vrtat hlavou, na koho se obrátit o pomoc. Ale což neříkal Koliha – ? Jasně že Koliha, hned ráno mu zavolá. Představil si, jak jeho dlouholetý spolupracovník s telefonem u ruky nechává aparát schválně vyzvánět, aby pak s předstíraným zadýcháním, že vyběhl nejmíň tři patra, řekl do mluvítka: Koliha, prosím...
   Kde byl tak dlouho?, ozvalo se tentokrát od kuchyňské linky, ale Bosák se ani nenamáhal s vysvětlováním, beztoho začínaly zprávy.
   Sotva druhý den vyřídil v práci nejdůležitější formality, vytočil Kolihovo číslo, a jak předpokládal... čekal. Když se volaný konečně ohlásil, jako by právě vyspurtoval do třetího patra, Bosák se představil a pokud možno neosobně řekl:
   "Je ti jasný, proč volám...?"
   Já ti dám třetí patro!
   Nato se měl Koliha nadechnout překvapením s těžko potlačovaným smíchem a bylo na něm prohlásit: Co blbneš, člověče.
   A Bosák by jen tak mezi řečí požádal Kolihu o zapůjčení nabíječky, což nebyl žádný problém, zvláště když šlo o erár. Místo toho bylo na druhém konci vedení ticho, dokonce jakýsi šelest dolehl k Bosákovi, aspoň se mu tak zdálo, než Koliha konečně připustil, že je mu jasné, proč Bosák volá. Potom se Koliha skutečně nadechl do pauzy po tichu a prohlásil:
   "Ale po telefonu se snad o tom bavit nebudeme... jsi pro?"
   Bosákovi nebylo jasné, proč se nemá po telefonu bavit o něčem, kvůli čemu volá, ale hned ho napadlo, že může jít o další z Kolihových šprťouchlat, takže souhlasil.
   "Jak myslíš."
   Koliha vzápětí převzal iniciativu, řekl něco jako Víš co? a navrhl Bosákovi sejít se kolem čtvrtý Na blábolce, tam to proberou.
   Bosák zdráhavě přitakal, ještě včera měl Koliha zaracha, ale sotva položil sluchátko, hned si vynadal: aby vzal Koliha do hospody nabíječku, to mu říct zapomněl.
   Na blábolce nebylo k hnutí. Nebýt Kolihovy zdvižené paže, směřující k jediné prázdné židli, Bosák by se otočil na patě a vzdal to. Takhle se svezl do sedu s utkvělou představou: nabíječka.
   Koliha důvěrně ťukl do jeho půllitru a hned vyslal signál výčepnímu: Dej nám to dvakrát. Tekutina dráždící sliznici představovala fernet stock a Bosák se jí pokusil polknout, když se předtím Kolihy zeptal, co slaví.
   "Coby," ohradil se Koliha, "dyť už jsme takhle neseděli..."
   To byla pravda, až Bosák zjihl. A že se tím pádem upamatoval, co se sluší a patří, objednal repete. Při třetím panáku Koliha zdůvěrněl s rukou na Bosákově rameni a začal ze sebe sypat vtipy – jeden lepší než druhý.
   "Tenhle znáš? A tenhle...? Jestlipak víš, proč si policajti olizujou hodinky, nevíš? Protože po tik taku je svěží dech... Tomuhle jsme se s Madlou nasmáli nejvíc..."
   Což o to, taky Bosák se smál, až slzel, ale smích mu zmrzl na rtech při ozvuku manželčina jména, vysloveného Kolihou. Jestli si mohl být něčím jist, tedy tím, že takhle manželce neřekl už hezky dávno. Ale Koliha jako by s jeho reakcí počítal, protože řekl:
   "No co... řekl jsem s Madlou... a co má bejt? Vždyť se dohromady známe celej věk. A že já občas zaskočím na dispečink... Na lidi nedej, lidi toho nakecají... jenom když můžou pomlouvat. Kdybych já ti měl vyprávět o těch anonymech."
   Bosák na sobě cítil Kolihův upřený pohled a měl pocit, že si stojí na vedení a to vedení představovalo nejtlustší kabel, jaký se kdy vyskytoval pod jeho správou. Jenom pomalu mu začínal docházet celý smysl telefonického nedorozumění: on si myslí, že vím, jenom neví kolik. A to se ze mě snaží dostat.
   Třebaže z tohohle poznání naběhly Bosákovi na čele žíly, pokusil se o neutrální.
   "Je mi to jasný," dostal ze sebe.
   Koliha vzápětí vzpomněl časů, kdy jsme byli mladý a hezký, a jak párkrát... to už oba ženatí, vyrazili za holkama. Ten zasutý čas, Kolihou nyní účelově připomínaný, tíhl k odvalení viny (byla-li nějaká) a k nalezení viníka zástupného. Bosáka nebylo třeba přesvědčovat, že jím má být on. Proto zapil fernet pivem ve snaze soustředit se na další Kolihova slova.
   "Já vidím pořád Madlu, jak nosila takový šaty s velkýma puntíkama, moc jí to slušelo, a já ti tenkrát povídal Ta tvoje Madla, to je kus, ta dělá jednomu chutě. A ty na to s nadhledem, že co se tohohle tejče, že jsi liberál..."
   Poslední slovo se Kolihovi v ústech zalomilo, takže se je pokusil přehrnout přes rty několikrát. A samosebou k horšímu.
   Bosák obřadně dopil, sundal Kolihovu paži z ramen a vážně pronesl.
   "Víš, o co jsem tě chtěl požádat? Abys mi na noc půjčil nabíječku..."
   A díval se, jak se do Kolihových očí, zasažených nepochopením, zvolna začíná vkrádat úžas.
   "Snad mi nechceš namluvit, že jsi volal jen kvůli tomu?"
   "A kvůli čemu taky? Ostatně nabíječku už mám," Bosák si pohotově vypomohl lží, "tak se měj fajn..."
   Mátožně přivábil vrchního, zaplatil a nechal u stolu Kolihu masírujícího si čelo.
   Možná je to se životem jako s baterií, meditoval na nejistém terénu cesty domů Bosák. Oba potřebují čas od času doplnit energii. A když to se vzájemnou oddaností nevyjde... Bosák si bolestínsky vzdychl: ale ať se jakkoli snažil vyvolat představu opilého Kolihy, aby k němu mohl cítit opovržení, když ne nenávist, nedařilo se mu to. Nakonec převážila vidina studánky, kam vede pěšina jiskřivě bílým sněhem.
   K čertu s baterií: v povětří viselo jaro a manželka bude dozajista spát...