Bohumil Jirásek
Osud na dlani
 
Vlak uháněl krajinou. Seděl jsem v kupé sám. Nepodřimoval jsem, ale rozjímal. To je moje. To já rád. I když to často nikam nevede. Pták, asi to byla vrána, přeletěl oblohou a hned zmizel za rámem okna. Vlak letí prostorem. Pták také, kam já asi letím? Vlak mě unáší jedním směrem, konec konců jsem do toho vlaku usedl. Jenže vlak je tou aktivitou, unáší mě, já jsem pasivitou, jsem unášen. Ale jen fyzicky, duchovně jsem úplně někde jinde, ale jak jsem zadumaný, vůbec nevím kde. Jako bych si přivolával odpověď, vklouzla do kupé žena v dlouhé květované sukni a sedla si proti mně. Pohodila hlavou, dlouhé černé vlasy se jí rozletěly kolem tváří a po ramenou a jiskrné oči mi zasvítily do obličeje. Usmála se na mne. Byla mladá a krásná.
   "Dejte mi ruku, pane."
   "Proč?"
   "Já vám něco povím."
   "A co?" Byl jsem překvapen, co mi chce říci, když mě při tom, naprosto cizí žena, chce držet za ruku.
   "Nebojte se. Dejte mi ruku."
   Chytila mou ruku a položila si ji na svou druhou ruku dlaní vzhůru. Byl jsem rozpačitý, nevěděl jsem, co mám dělat. Rukou jsem však neucukl. Podíval jsem se zkoumavě do jejích tmavých hlubokých očí. Usmála se a řekla:
   "Vy se mě bojíte? Nebojte se mě, já vám nic neudělám."
   "Já se vás nebojím."
   "Řeknu vám, jaký osud vás čeká. Všechno máte napsáno na dlani."
   "Ale já tomu nevěřím."
   "Vaše chyba. Můžete se vyvarovat různých nebezpečí."
   "Vážně?"
   "To mi věřte, A jejej. Vy jste byl loni nemocný?"
   "Jen trochu."
   "Trochu. Já vím. Ale z malé nemoci může být i velká. Buďte na sebe opatrný. Je to ještě daleko, ale ke stáří vás čekají potíže s dýcháním. Chraňte si plíce, nebo vás bude trápit záducha."
   "To jste mě nepotěšila."
   "Co se dá dělat. Ale můžete něco proti tomu udělat."
   Mlčel jsem, ale uvažoval jsem, že bych pro své zdraví opravdu mohl něco udělat. Nakonec může mít pravdu. Vždyť můj otec taky trpí záduchou. To by mě tedy nepotěšilo.
   Její ukazováček hbitě přejížděl po rýhách na mé dlani.
   "Ale nebojte se. Život budete mít dlouhý. A velkou lásku poznáte. Malé trápení také, ale lásku větší. Vy jste ještě svobodný, že?"
   "Ano."
   "No jo. Oženíte se, budete mít krásnou ženu a dvě děti. Chlapce a dceru. První bude chlapec."
   "Opravdu?"
   "Tady je to napsáno."
   Měl jsem zlomyslný záměr říci jí teď, že jsem ženatý a že mám tři děti. Ale neudělal jsem to, protože mě hned napadlo, že bych se tou lží třeba provinil proti osudu. Pravda je přece lepší než lež. Ale vždyť ona se mě jen zeptala, jestli jsem svobodný. Já jsem jí to řekl, ona to přece nevěděla a nevyčetla z ruky. Soustředěně mi přejížděla prstem po dlani a já jsem se zadíval do jejích krásných očí, které na chvíli ke mně zvedla.
   "Máte před sebou cestu."
   "To mám. Jedu do Prahy," zasmál jsem se, abych jí dokázal, že nejsem tak naivní.
   "Ne. Tady je psána budoucnost. Máte před sebou dalekou cestu do ciziny. Zdá se mi, že je to Jižní Amerika. Asi je to Brazílie. Že toužíte vidět Brazílii?"
   "To toužím. Četl jsem o ní hezké knížky a dobrodružství od Amazonky mě od klukovských let zneklidňují."
   "No vidíte. A tenhle sen se vám vyplní."
   "To sotva. Ale udělalo by mi to radost. Pak bych si na vás rád vzpomněl."
   "Věřte hvězdám a osudu. Budete pak v životě šťastnější."
   "Myslíte?"
   "Poslechněte mě a uvidíte, že mám pravdu. Hvězdy nelžou. Všechno máte napsáno na dlani."
   Zarachotily zásuvné dveře a do kupé strčil hlavu průvodčí.
   "Jízdenky prosím."
   Snědá žena pustila mou ruku a pohodila hlavou. Černé dlouhé vlasy se jí rozletěly do všech stran.
   Vyndal jsem z kapsy jízdenku. Průvodčí ji označil.
   "Já už jsem vám jízdenku ukazovala," řekla ta záhadná věštkyně.
   "Já vím. A proč nesedíte na místě? Zcouráte celý vlak."
   "Ale pane průvodčí. To snad nevadí."
   Průvodčí se chápavě usmál, pak se nechápavě usmál na mne. Asi jsem se při tom začervenal. Měl mne za hlupáka, jak naznačoval jeho úsměv. Zavřel dveře a šel dál.
   Ta žena mou ruku už neuchopila, ale dotek její teplé dlaně jsem stále cítil. Mile se na mne usmála.
   "Za chviličku musím vysedat. Prosila bych za tu věštbu třicet korun."
   S rozpaky jsem si uvědomil, že jsem si vlastně nechal vyložit svůj osud, i když jsem zprvu o to nestál. Sáhl jsem do peněženky a vyndal jsem poslední padesátikorunu. Nu, musím nějak přežít i s tou dvacetikorunou, která mi zůstane. Podal jsem jí padesátikorunu a díval se jí do hlubokých očí. Zastrčila bankovku do kapsičky na široké, temně květované sukni, poděkovala a zdvihla se k odchodu. Zrozpačitěl jsem znovu, že zůstanu úplně bez koruny.
   "Paní, já nemám už žádné peníze. Mohla byste mi vrátit těch dvacet korun?"
   Sáhla do kapsičky na sukni a podala mi dvacetikorunu.
   "Děkuji," řekl jsem a vděčně jsem se na ni usmál.
   Vyběhla z kupé, ale na příští zastávce nevystoupila. Mihla se v davu lidí až na konečné stanici v Praze. Díval jsem se jako omámený za ní. Byla tajemná a krásná. Nikdy jsem ji už nepotkal a bylo mi to líto. Bylo mi bez ní smutno. Asi se mi po ní stýskalo, nebo po tom osudu, který mi předpověděla.
   Do té Brazílie jsem se ještě nedostal, přestože už uteklo hodně a hodně let. Asi ještě nenadešel ten pravý čas. Oženil jsem se, mám krásnou ženu a dvě krásné a hodné děti. Dceru a syna. Dcera se narodila první, ale to přece vůbec nevadí. Rád si ve volných chvílích čtu knihy o Brazílii. Musí to tam být hezké. Často se v noci probudím z živého snu o Brazílii a Amazonce a jsem udiven, že ležím v posteli. Mám dojem, že jsem se právě vrátil z dalekých cest. Ještě mě bolí nohy, oči mám plné světla a hlavu plnou zážitků. To mi všechno vnucuje důkaz, že jsem tam musel být. Ty sny jsou tak krásné a časté... Musel jsem tam už být...
Snad tu zemi přece jen jednou opravdově uvidím, když mi to z dlaně a z hvězd vyčetla ta tajemná krasavice. Neumím na ni zapomenout. Vidím ji před sebou stále. Tak často, jako tu svou vysněnou Brazílii a vysněnou řeku Amazonku. Opakuji si to ve své fantazii stále dokola, že za chvíli nebudu vědět, jestli už jsem tam byl, nebo nebyl. Pokud se tam nedostanu ve skutečnosti, byl jsem tam už tolikrát ve své fantazii. Ale nakonec – měl jsem přece napsáno na dlani, ve hvězdách a v osudu...