Marně hledám slova postihující pocity, které jsme prožívali v osmatřicátém po mnichovské zradě, když jsme opouštěli betonové bunkry šachovitě rozseté na hraničním pomezí. Ten hněv z bezmocnosti, ponížení, věrolomnosti přátel, tu směsici hořkosti a vzteku, tu hanbu za zmrzačenou vlast, kterou jsme nesměli bránit. Za domovinu mříti jaká to slast... zpívali jsme jugoslávskou bojovou píseň, a my jsme ji opouštěli. A do toho všeho se mísila jakási ostýchavá radost, ututlané štěstí, že pojedeme domů a dá Bůh, že jednou vše oplatíme ve jménu práva či jiné dějinné spravedlnosti.
   Bylo nám tenkrát dvacet. Unavení a nevyspalí čekali jsme tu týdny na Hitlera, na jeho Wehrmacht, na útok německé armády, ztracenci v první linii stáli jsme po kotníky ve vodě, obětováni zaživa v temných betonových hrobkách, jen úzkou štěrbinou s výhledem na výsek palebného předpolí, se strohým rozkazem: Zadržet nepřátelský útok!
   Nyní ze všeho zůstala jen ona hořká kocovina. Týdny drásajícího napětí byly pryč. Našedlé útesy pevnůstek se nám ztrácely z dohledu, mizely nám z očí, zpředu zamaskované nahrblou vlnkou hlíny porostlou křovím, pod ní s navrstveným kamením a pod kamenem železobetonový krunýř. Svědkové vojenského důmyslu, nyní naší malosti a prohry.
   Jako uťaté ruce odevzdávali jsme po kusech naši zem. Cestou přeplněnou náklaďáky, trény, polními kuchyněmi, vozy s municí, výzbrojí, kanóny tažené koňmi i traktory, káry s minomety, těžkými kulomety, vojáci pochodující v útvarech, důstojníci na koních a mezi vším selské povozy, žebřiňáky, lidé tlačící dvoukoláky, bicykly ověšené svršky, ženy a děti s ranci...
   Bylo podivné, jak celý ten bizarní mumraj vlekoucí se do vnitrozemí byl tichý, jako výjevy z němého filmu. Jen tu a tam přerýván klaksony aut snažících se prodrat kupředu.
   Tvořili jsme zadní voj a uzavírali chmurný průvod. Ve vsích, v městečkách všude již vlály rudé fangle s černým hákovým křížem. Bylo to tak neskutečné, že zítra sem vpochoduje cizí armáda, vítězná armáda, vítězná bez boje.
   Ustupovali jsme celou noc. Vedle mě capal kůň zrekvírovaný kterémusi sedlákovi. Byl ještě mladý, v čase, kdy hravé hříbě se mění v tahouna. Byla to klisna, neznal jsem její jméno, ani komu patří, a přece již třetí den jsme při ústupu šlapali spolu. Náš vztah se zrodil v ten podvečer, kdy se v příštích hodinách rozhodovalo o našem osudu. O nás bez nás! Zrodil se z úzkosti, ze společného strachu. Věřili jsme, že nepřijmeme surový diktát, že se budeme bránit, že nevydáme ani píď země! Očekávali jsme střet, útok za ranního rozbřesku. Všechno to viselo tehdy v ovzduší, to ticho před bouří, ta tíha z nejistoty, to podivné napětí, které se přenášelo do všeho kolem nás.
   V ohradě u stodoly stál kůň. Všiml jsem si, že je také neklidný. Přistoupil jsem blíž. "Ty se také bojíš?" pravil jsem tiše. "Neboj se. Neboj se!" opakoval jsem konejšivě. "Já mám také strach. Půjdeme spolu a budeme se bít. Ty budeš kopat a já střílet," pokračoval jsem s ironií. Sáhl jsem do kapsy pro sušenku a položil ji na dlaň: "Vezmi si ji! Zítra možná bych ti ji už nemohl dát a ty bys ji možná nemohl sežrat. Jakpak se jmenuješ?" Napřáhl jsem ruku s nasládlým pečivem. Sebral je měkkým chvějivým pyskem. Podal jsem mu další a přikročil blíž. Cítil jsem, jak hledá příchylnost, zklidnil se a z jakési prapodstaty pocítili jsme oba vzájemnou blízkost. Povšiml jsem si na šíji evidenčního čísla, vypáleného L. "Vidíš," ukázal jsem mu na svém krku také plíšek s číslem: "Kdybychom padli, aby nás našli." Sjel jsem mu dlaní po kohoutí šíji. "Máš krásné oči," sděloval jsem mu monotónně, abych nepřetrhl křehké předivo. "Budu ti říkat Lízo, ne kvůli vypálenému L, ale víš, podle slavného obrazu, na kterém se Mona tajemně usmívá, pro podobnost očí, ale tvé jsou krásnější, a nikdy nepláčí, jsou dojemné ve svém údělu, spjatém v lidských trápeních, Lízo!" probíral jsem v prstech její drsnou hřívu.
   Položila mi pysky na rameno, snad ucítila mé selství. Dotkla se mé kůže, chvíli jsme tak stáli bez hnutí a vnímali živočišné teplo. "Lízo! Lízo!" Vštěpoval jsem jí jméno a laskal dlaní aksamitovou kštici.
   Vyhlížela mě pak každý den, hledala mne, kdykoli jsem se jí vzdálil. Chvílemi jsem na ni zapomínal zabrán v myšlenkách, co nás čeká ve zmrzačelé vlasti, co se asi děje doma, co bude s naší usedlostí na maďarském pomezí, kterou jsme sedmnáct let v úmoru budovali, zda se tam vůbec vrátím, zda ještě někdy uvidím Étel, zda si na mne vzpomene, myslel jsem na Ondřeje, bráchu, že asi nechodí teď do školy... Někdo se dotkl mého ramene, byla to Líza. Hledala mne v houstnoucím šeru.
   Mumraj na cestě zvolna ustával. Byli jsme zase poslední a uzavírali smutný průvod. Okolní hory se ztrácely, splývaly s noční oblohou. Padala na mne únava, po neustálém napětí dostavila se pojednou skleslost, podivná prázdnota. Cosi mě občas bodlo v kotníku, stávalo se to při dlouhém pochodu, že do boty spadl kamínek. Zul jsem bakanče, ale bodání neustávalo. Kráčel jsem chvílemi jako ve snu, jako by mě nesla jen cizí vůle...
   Obstoupili jsme poslední pásmo a pozdě po půlnoci ulehli v selské stodole. Bylo to zvláštní, pro únavu nemohl jsem usnout. Všechno mě bolelo. Cítil jsem, jak ve mně pulzuje krev a bolestivě naráží v kloubech. Ráno jsme se umývali v potoce. Voda byla chladná. Povšiml jsem si, že prsty mám zarudlé, lehounce naběhlé. Byl jsem rád, že naše poslání skončilo. Hledal jsem Lízu, ale byli jsme bez koní, někdo je odvelel. Snad se dostala ke svému hospodáři, z duše jsem si to přál. S každou nocí ubylo také vojáků. Sudeťáci utekli hned první den, stali se občany Velkoněmecké říše. Slováci prchali do rodícího se štátu, Maďaři do vlasti rozšířené o jižní Slovensko a Podkarpatskou Rus. Jen proti nám jako by se spiklo samo peklo.
   Ulágrovali jsme se ve staré venkovské hospodě v prostorném sálu. Schoulen pod stanovým dílcem hleděl jsem ke stropu na barevné girlandy, zůstaly tu zapomenuty z bálů a jako by v nich uvízl smutek z odešlého veselí. Do oken sedalo mrazivé počasí, ale necítil jsem chlad, tělo mě pálilo, ležel jsem jako v ohni. Celý den jsem hledal marodku, ale všude byl zmatek. V noci jsem opět nemohl usnout, k mučivé bolesti mě dráždilo hlasité chrápání znavených vojáků. Vyšel jsem raději ven do mrazivé noci. Obloha byla plná hvězd a ligotavého třpytu. Hleděl jsem do bezedných výšin, na Mléčnou dráhu. Pojednou se zdálo, jako by hvězdy pohasly, nebe ztemnělo, cítil jsem, že padám, padám do měkké tmy...
   Probral mě chlad. Ležel jsem před hospodou a chvíli nechápal, kde jsem a co se stalo. Slyšel jsem, že někdo mě volá, zaslechl jsem své jméno. Hlas se mi zdál známý a jako by mi chtěl pomoci. Rozhlížel jsem se kolem, ale nikde nebylo nikoho. Před očima mi opět ligotaly hvězdy, rozpoznával jsem Velký vůz, vnímal vesmírné dálavy, ale zároveň jako bych stále zůstával mimo tento svět. V hlavě mi dozníval podivný hlas volající mé jméno. Bylo to zřejmě z vysoké horečky, z mátožného blouznění. Zvolna jsem vstal a uvědomoval si, co se stalo. Hleděl jsem do chladivé noci, ze starých kaštanů neslyšeně padalo listí ztěžklé prvními mrazíky. Vracel jsem se pomalu do sálu, u vchodu jsem zůstal stát, cosi se ve mně vzpíralo, abych šel dál, svírala mne úzkost, jako by pod stanovým dílcem na mne čekala smrt.
   S odstupem času stále víc poznávám, či tuším, že nešlo o náhodu, bylo to vnuknutí... Vzpomněl jsem si na tetu Veroniku, bydlela odtud přes tři vesnice. Po celá léta jsem si na ni nevzpomněl a pojednou v mé beznaději vyvstala jako maják, oáza v poušti. V mém stavu to byl čirý nerozum zdolat takovou vzdálenost, ale představa, že bych se mohl zase jednou vyspat v posteli, vyhřát v teplých peřinách, vypít horký čaj, vrátit se uzdraven, přitahovala mě přímo magickou silou. Aniž jsem zvažoval, že jde o dezerci, pustil jsem se mrazivou nocí.
   Každý můj krok se měnil v bolestivé bodnutí, jako bych šlapal po jehlách. Kymácel jsem se ze strany na stranu, abych ulehčil šlápotám. Zdálo se mi, že nohy mi bobtnají, že rostou, že kráčím na chůdách a zase v řeřavém popelu. Zůstával jsem stát, zda nezaslechnu auto nebo povoz. Cesta byla pustá, jako bych v širém okolí zůstal jenom já se svou bolestí. Napadlo mě, abych si zazpíval, zahlušil bolest, jen tak do kroku. Vzpomněl jsem si, jak jsme před půldruhým rokem pochodovali na manévry v plné polní z Valašského Meziříčí až na Vysočinu. Večer jsme v potoce pouštěli vlky, namáčeli opruzené zadnice ve vodě, rozpárávali na nohou krvavé puchýře. Na Hané nás přepadl déšť. Na rámě zbraň! Šlapali jsme parádním pochodem přes Prostějov... "Jaké je to hezké, dva kováři v městě, dva kováři na rynku," neslo se lijavcem, déšť nám stékal po tvářích a za torny, v oknech, na zápražích jásalo plno lidí, volali, mávali, všechno se to slévalo v odhodlání, bylo to v sedmatřicátém, hrozil již Hitler, a my jsme odpovídali "Ani píď"! Poslední den se změnil v usilovný pochod, šedesát kilometrů, měli jsme ještě před ránem zasáhnout do boje.
   Na smrt unavení klesli jsme večer do křovin v jakémsi lesíku. Vůbec jsme necítili, že před námi lesík sloužil vojákům jako volná latrína. Před svítáním začal útok. Po celou dobu výcviku do nás vtloukali: za prvé, za druhé, za osmé, povely, které obsahuje rozkaz k útoku. Podplukovník Anděl rozpažil ruce a zvolal: "Hoši, útočíme takhle," naznačil nám směr a my jsme běželi s napřaženými puškami, podplukovník nabral hrst hlíny a rozmázl si ji bojově po tváři. Odněkud štěkaly kulomety a pojednou nikdo z nás necítil únavu, ani bázeň, nesla nás podivná síla, jakýsi uragán, vichřice. Seběhli jsme se lesní cestu. Stál na ní džíp. Dva důstojníci rozhodli, že jsme se octli v boční palbě, jsme odepsaní jako padlí. Nasedli do džípu a byli pryč. Podplukovník Anděl stál nešťastný jako ožehlý strom. Hleděl za džípem, pak zvolal: "Hovno! Útočíme dál!" Pokračovali jsme v útoku, proběhli lesem a nedopatřením se dostali za nepřátelské baterie, které jsme zajali.
   Bože, kam se to všechno podělo, naše odhodlání. Co všechno v tak krátké době odnes’ čas!
   Hlavou mi běžely vzpomínky, opouštěly mé bolavé tělo. Vracel jsem se domů k močálům plným žlutých a modrých kosatců, k ohbí Tisy stáčející se na jih do uherských nížin. Chodil jsem tam krátce s Étel, mou první velikou láskou. To její jméno se stále ve mne vznáší jak lehounká vážka nad vodou. Byl to jen dotek motýlů. Přijela na prázdniny a zase se vracela do Békéscsábu a já byl po asentu a chystal se na vojnu. Chodili jsme po hrázi, mezi bahnitými jezírky, které tu uvízly po jarních povodních, vyšperkované zlatými stulíky a bílými lekníny. Stáli jsme nad ubíhající řekou a v dlouhých polibcích byla všecka vznešenost života...
   Vyrušilo mě psí štěkání, míjel jsem další vesnici, prošel frenštátským náměstím, ztichlým z prožitého kataklyzmatu.
   Měl jsem pocit, že bolest zvolna ustupuje, šlo se mi lehčeji. Do vzpomínek chrastily jen moje vojenské boty. Nad Stolovou vyplul měsíc, zjasnil panorama známých hor. Bylo po půlnoci, když jsem uviděl tetino stavení, v podkroví se ještě svítilo.
   Byl jsem rád, že nemusím nikoho budit. Dveře nebyly zamčeny. Hrabal jsem se přímo k podkroví. Z podivné náhody, nebo příliš jsem šramotil, než jsem stačil zaklepat, otevřely se dveře. Jako při zjevení či přeludu všichni jsme strnuli. Ve dveřích stála matka, za ní otec a Ondřej, můj bratr...
   První se vzpamatovala matka.
   "Synku!" zvolala, byl to spíš vzlyk, a sevřela mě v náručí.
   Připadalo mi to stále jen jako v blaženém snu, ale cítil jsem tvrdé matčiny paže, po tváři tekoucí slzy... "Bože můj!" pokračovala plačtivě. Věděl jsem, že v slzách není jen naše šťastné setkání, ale všechna neštěstí posledních dnů.
   Otec stál opodál a jeho oči, z nichž jsem míval často strach, zdály se zjihlé a laskavé.
   "My o vlku a vlk za dveřmi," stiskl mi pevně ruku. Hleděl jsem na Ondřeje, že už je mládenec.
   "Máš určitě hlad," usoudila matka a chvíli se motala, hledala, co uchystat.
   "Ne, ne, nic," bránil jsem se. "Vypil bych jenom čaj, horký čaj," řekl jsem.
   Otec přiložil do železných kamínek. Ve světnici s nízkým stropem bylo teplounko, uprostřed stály dvě rozestlané postele. Odložil jsem vojenskou blůzu, usrkával čaj. Jako kdysi rozhostila se rodinná pohoda, byli jsme aspoň zase všichni pospolu.
   "Co tomu všemu říkáš?" začala opět matka. "To jsme dopadli," pokračovala, ale její hlas byl již pevný, odhodlaný znovu se probíjet osudem.
   "Však mu to všechno řekni," obrátila se na otce, ale otec usoudil, že si to řekneme zítra, že bude dobré se vyspat. Vzal přikrývky a odešel s Ondřejem na půdu lehnout si do sena.
   Zůstal jsem s mátí sám. Bylo to tak zvláštní zalézt si zase do teplých peřin, vzpomněl jsem si na hospodský sál, umouněný stanový dílec. Vychutnával jsem příjemné teplo.
   Matka si přisedla a jako kdysi v dětství, když jsem usínal, sklonila nade mnou tvář, chvilku jsme tak zůstali v citovém splynutí.
   "Nejsi ty nemocný?" překvapila mě s tázavým pohledem.
   "Jen trochu nachlazen," nechtěl jsem jí zneklidnit.
   "Večer jsem si trochu zdřímla," urovnávala mi polštář, "měla jsem škaredý sen. Zdálo se mi o tobě," pokračovala a dívala se mi podezřívavě do očí, "plaval jsi v kalné vodě, proud tě unášel a já jsem na tebe volala, aby ses vrátil. Začal jsi se topit, chtěla jsem ti pomoct a v té hrůze mě sen probudil. Kalná voda je vždycky nemoc," sdělovala mi starostlivě.
   "To přejde," ujistil jsem ji. "Do rána bude všechno pryč," usmál jsem se pověře.
   Její pohled byl klidnější. "A jak jsi nás tu našel?" stále mi upravovala peřinu.
   "Nevím. Opravdu nevím. Prostě mě to najednou napadlo. Cosi mě sem táhlo."
   "Já už jsem tu s Ondřejem týden," sdělila mi. "Táta tam ještě zůstal, čekal, jak to všechno dopadne, ale večer mu zabušil na okno známý financ. "Na co tu, člověče, čekáš," vynadal mu, "chceš, ať tě zmlátí?" Táta sedl na koně, přeplaval Latorici a všechno tam nechal. Přišel teprve dnes ráno. Všechno tam zůstalo," zjihl jí znovu hlas, "všechno, dobytek, úroda, chudák pes, nemáme nic."
   Nevěděl jsem, co říct, čím ji utěšit. Cítil jsem, jak se mi vrací bolest, přecházela z jednoho kloubu do druhého. Obracel jsem se z boku na bok, nemohl jsem usnout. Venku se zvedal vítr, k ránu přinesl plískanici, naslouchal jsem, jak v prškách naráží do oken. Nevnímal jsem, když se ráno vrátil otec s Ondřejem, ani tetu a strýce, kteří mě přišli uvítat. Předstíral jsem, že spím. Trápilo mě, že se pozítří nevrátím k útvaru. Pootevřel jsem oči, ve světnici byla jen máti, ohřívala cosi na železném pecku. Strop se mi zdál nesmírně vysoko, přitom stále zvolna klesal, nemohl jsem dýchat. Bylo už k večeru, pocítil jsem nutnost vstát. Matka ležela na vedlejší posteli, věděl jsem, že mě neustále hlídá, ale náhle se všechno ztratilo. Nebylo nic. Nebyla ani tma, ani já. Všechno jsem se dověděl až později. Máti volala otce, křísili mě, polévali vodou, zkoušeli umělé dýchání. Strýc sedl na kolo a v noci v strašném nečase, větru a dešti jel pro lékaře. Tep nehmatatelný, dech žádný, oči zvrácené. Dostal jsem morfium. Přijel se podívat ještě dvakrát. Odněkud z dálky přicházel lehký šum, sílil v pisklavý zvuk, pootevřel jsem oči.
   "Probírá se," rozpoznával jsem otcův hlas. Stáli tam nade mnou i s tetou Veronikou. Na věšáku jsem zahlédl vojenskou blůzu, rozpomínal jsem se, kde jsem, a netušil, že uběhl celý den a půl. Byl to jen záblesk v temnotách. Před očima mi tančily tmavé kapičky, houstly, slévaly se v černé šmouhy a znovu mě objala tma... Kráčel jsem s Étel cizím, neznámým městem. Ulice byla prázdná, šli jsme po ní jen my dva, drželi se jako kdysi za ruce a vznášeli se lehounkými poskoky. Její rudé šaty v poskocích vlály, obnažovaly bílé krajkoví. Byli jsme šťastní z náhlého shledání... pojednou jsem prázdnou ulicí kráčel sám. Jako ve filmové prolínačce octl jsem se u řeky. Místo močálů s lekníny rostlo tu rákosí a mohutné osiky. Hledal jsem Étel, byl jasný slunečný den. Po hrázi běžel kůň, lehounce jako by plul. Vyběhl jsem na hráz, abych ho zastavil. Byla to Líza. Volal jsem na ni a běžel jí vstříc. "Stůj! Hou!" zklidňoval jsem ji. Seběhla z hráze a mizela mezi hložím a rákosím. Objevila se v dálce za ohbím hráze, běžela pustým pastvištěm a byla bílá jako sníh. Bylo to zvláštní, uvědomoval jsem si, že je to všechno sen a bílý kůň ve snu znamená smrt. Sledoval jsem, jak pádí ke mně. S každým přískokem byla větší. Rozhodl jsem se, že se budu bránit. Jen stěží jsem dosáhl k jejím pyskům, zaryl jsem prsty do bílých nozder a zkroutil chřípí. Věděl jsem, že v těch místech je kůň nejcitlivější. Chvíli jsme zápasili. Sledoval jsem, jak se proměňuje nesnesitelnou bolestí, bílá hlava se počala bortit, z prázdných důlků jí kanuly slzy, tělo se rozpadalo v mlžné obláčky a mizelo jak pára v ranním slunci... Odněkud z dálky přicházel známý šum a měnil se v písklavé zvuky. Otevřel jsem oči.
   "Vyměním ti košili," pravila starostlivě máti a pomáhala mi, abych se posadil. "Musíš něco sníst," naléhala, "aspoň vypít mléko." Jen matně jsem rozpoznával, co je skutečnost a co sen. Všechny mé pohyby byly bezděčné, bez vlastní vůle. Byl jsem unaven. Chtělo se mi stále spát, ale podvědomě jsem vnímal, že smrt odešla, že je pryč. Nepadal jsem do tmy, usínal jsem bez černého deště... Stál jsem před neznámou budovou, vešel do chodby, na konci se rozběhla vpravo a vlevo. Otevřel jsem dveře do prostorné místnosti, byla plná židlí, stěny obložené modřínem, na oválném pódiu byl řečnický pult s tabulí. Asi klubová místnost nebo učebna. Vešel důstojník, major, do čela mu padala šedivá kudrna, na levém líci měl hlubokou vrásku či zhojený šrám. Nemohl jsem to rozpoznat. Pohlédl na mne šedýma očima, nebyla v nich přísnost, spíš pochopení. Oznamoval mi, že na základě vojenské posudkové komise jsem byl superarbitrován, zbaven vojenské povinnosti a trvale propuštěn do civilu. Sen byl tak jasný, že jej dodnes vidím do všech podrobností...
   Probudil mě příchod otce, sděloval matce, že vyhledal moji jednotku a zítra pro mne přijede sanitka. Přijel lékař se dvěma lapiduchy a odvezli mě do vojenského lazaretu. Na postelích sténalo šestnáct nešťastníků s nateklými klouby. Některé pro velikou bolest přenášeli na plachtách. Všichni tím spláceli daň, že jako ztracenci z betonových bunkrů zůstali na živu...
   Po třech měsících jsem dostal předvolání na vojenské velitelství do Frýdku-Místku. Budova se zdála povědomá. Vstoupil jsem do prostorné místnosti plné židlí, s katedrou a oválných pódiem. Vešel důstojník, major, s šedivou kudrnou na čele. Na levé tváři měl šrám. Hleděl jsem zmaten, po těle mi vyvstal pot. Věděl jsem, co řekne, a všechno bylo přesně tak.
   Stalo se na počátku března 1939.