Atmosféra v zemičce nazvané Böhmen und Möhren, půl roku po patnáctém březnu se začala zahušťovat. Prvního září vpadli Němci do Polska a málokdo si tehdy ještě byl schopen uvědomit, že tímto dnem fakticky začala nejstrašnější válka v dějinách planety. Někteří doufali, že dojde ke zlomu a Polsko s Francií a Anglií porazí Německo a my na tom bez většího úrazu, sice s rudýma ušima, ale přece vyděláme. Jiní, když viděli v novinách obrázky polských husarů s dlouhými kopími, jak se řítí proti německým tankům, se chechtali. A další skupina si přála, aby dostali Poláci na prdel. Zabrali nám Těšínsko, a už vůbec... Není možné, aby takoví chudáci vyhráli nad někým, před kým my jsme se posrali strachy. Třetího září vyhlásila Francie a Anglie Německu válku a... nic. Áda se určitě mohl popukat smíchy.
Češi sháněli maso, mouku, čočku a hrách, ale i informace. Ty sice poskytovala jistá stanice s názvem BBC vysílající z Londýna, ale při jejím poslechu šlo o krk. Pak se tu našli i tací, co vylepovali štvavé letáky, sypali lokomotivám písek do ložisek. Následovaly skupiny lidí mizející díky novým pánům do různých lágrů a jiných převýchovných zařízení a nevracející se už. Pak tu byla skupina lidí, která též díky novým pánům mizela přes hranice, (i když jí to nikdo neporoučel) a už se také nevracela. Zdálo se, že když to bude takhle pokračovat, mohlo by v určité vzdálené budoucnosti dojit k takovému úbytku českého obyvatelstva, že by se pak pro ten zbytek nemusely tisknout ani české noviny a nemusely by se vyrábět cedule s dvojjazyčnými názvy ulic, což by byla bezesporu úspora, která by mohla ve své podstatě přispět, i když malým dílkem, k vítězství německých zbraní.
Do žádné z těchto skupin jsem zatím nepatřil, i když moje podvědomí mi říkalo, že bych měl vypadnout. Vypadnout pryč z téhle země. Zatím se mi dařilo vyhýbat se práci, ale nebyl jsem tak naivní, abych si myslel, že to potrvá věčně. Když jsem dostal předvolání na jistý říšský úřad, jehož jméno původní české obyvatelstvo vyslovovalo raději šeptem, došel jsem si po přečtení předvolání raději okamžitě na záchod, protože jsem cítil, že moje střeva začínají konat vylučovací činnost, aniž by k tomu dostaly jakýkoliv povel mozku.
Nejdřív jsem si položil otázku – proč? (Proč, soudruzi? se začalo používat až o několik let později.) Až jsem se zhrozil, když mne na otázku proč napadlo hned několik odpovědí. I za daleko míň mizeli lidé v lágrech.
Ještě před budovou, na které vlála ohromná rudá vlajka s černým hákovým křížem na bílém poli, jsem si nebyl jistý proč, a na padesát procent, možná na víc, jsem měl nutkání otočit se a zdrhnout. A přesto jsem vlezl do toho baráku a pak už se nedalo vrátit a já si nadával do volů.
Člověk sedící za hnědým dubovým stolem, s ulízanými černými vlasy s pěšinkou uprostřed a brýlemi bez obrouček, byl přesně tím typem, který dokáže člověka rozhodit dřív, než otevře hubu. A taky se o to snažil. Hrabal se v lejstrech a dělal, že neexistuji. Ser na něj, říkal jsem si v duchu. Je to jenom hovno, které se zhmotnilo v lidskou podobu. Zřejmě se mi moje vnitřní zaříkávání dařilo, protože když neočekávaně vzhlédl od svých papírů, přistihl mne, jak se usmívám.
"Ja gut," řekl potichu. "Je dobře, mít veselá mysl, Herr Vencl. Hlavně, aby vám to vydrželo!" to už řval. "Vy si asi neuvědomovat, kde jsou?! Ale vy se to velmi brzy dovědět," pokračoval už zase líbezně. "A vy se to dozvíte!"
"To by bylo fajn, když už jsem tady," ulétlo mi z pusy, ale vzápětí jsem toho litoval.
"Ty hajzle intelektuálskej! Asi si myslet, že německej státní úředník je ti pro sranda. Ale to se ty mýlit! My mýt toho dost." Když se nedočkal mé odpovědi, pokračoval. "Vyhýbání se pracovní povinnost, provozování hazardní hra, atakdále... A co nejhůře. Opovrhování Deutsche Volk!"
To už bylo silný kafe. Ty předešlé věci by se daly přežít. Ale to poslední co na mě vyblil... "Já přece nikýn neopovrhuju! Jak vás to napadlo?"
"Ne? Když vy Němec a přitom se hlásit k těm česká svině?"
"Já jsem Čech," řekl jsem pevně a připadal jsem si přitom jako mistr Jan Hus při kostnickém koncilu. "Vyrůstal jsem v Čechách, chodil jsem do českých škol."
"To neumíte mluvit ani deutsch?"
"Vy jste začal česky, já jen odpovídal."
Chvíli jsem myslel, že mi dá přes hubu. Vyskočil od stolu a zastavil se až na půl metru ode mne. Ale neudělal to, jen začal výrazně slabikovat, teď už výhradně německy: "Váš otec je Němec. Vaše matka je Němka. Chcete to popřít?"
"Moje matka je ze smíšeného manželství a má české občanství."
"Tak jinak," začal trpělivě jako krotitel, který si je jistý tím, že cvičené zvíře nakonec zlomí. "Vaše babička je Němka a i váš český dědeček přijal německé občanství. Takže vaši všichni přímí předci jsou Němci. Ostatně na získání německého občanství stačí mnohem míň. To, že vaše matka má české občanství nic neznamená. Ona velice brzy, a ráda," tady teatrálně zvýšil hlas, "pochopí, kde je její místo. Tak jako to už pochopil váš nevlastní otec, který je sice Čech, ale ochotně spolupracuje s námi. On má na rozdíl od vás totiž rozum." Ukončil svůj proslov a čekal adekvátní odpověď.
Čas se natahoval a já jaksi nevěděl, co mu mám na to říct. Jediné, co mě napadalo, bylo, poslat ho do prdele. Ale to jsem si dovolit nemohl. Ale on tu odpověď chtěl.
"To víte, já jsem jenom mladý blbý intelektuál."
Myslel jsem, že mi ji tentokrát už opravdu flákne, ale on na to kupodivu rozradostněně odpověděl: "Milý hochu, přestože jste myslel svoji odpověď ironicky, kupodivu jste právě řekl jednu zásadní pravdu, kvůli které se s vámi ještě bavím a nepošlu vás rovnou do lágru. Protože vy máte jenom dvě možnosti. Buď vyplnit a podepsat tyto dotazníky, kterými se přihlásíte k německému národu a svým konáním, nejlépe na frontě, odčiníte své dosavadní chování, nebo vám zbývá už jen ten lágr. Ale já věřím, že budete rozumný." Obrátil se pro formuláře, které měl připravené na stole, podal mi je do ruky a já si je od něho vzal. Poplácal mě po rameni a řekl skoro jásavě: "Hlavu vzhůru, příteli, uvidíte, že je to snadné. A neotálejte s tím. Čekám vás nejpozději do měsíce. Ale to vám nebrání v tom, abyste přišel dřív. Čím dřív, tím líp." Na rozloučenou se celý podivně ztopořil, vymrštil pravici, div, že mi nevypíchl oko a vyštěkl mi do tváře: "Heil Hitler!"
Na to jsem neměl, co bych mu odpověděl a v tichosti jsem opustil kancelář. Na chodbě jsem strojově přeložil na dvakrát papíry, které mi dal a zastrčil je do šosu bundy. U vchodu jsem uniformované stráži ukázal propustku, kterou mi vypsal a stál jsem znovu na ulici. Podíval jsem se na hodinky – uplynulo pouhých dvacet minut od chvíle, kdy jsem do téhle budovy vstoupil. A mě to připadalo, jako jeden celý život.
Měsíc představuje zhruba třicet dní, třicet dní představuje sedm set dvacet hodin, sedm set dvacet hodin je čtyřicet tři tisíc dvě stě minut, které jsou tvořeny dvěma miliony pěti sty devadesáti dvěma tisíci vteřinami. Relativně hodně. Ale vteřiny začaly neuvěřitelně rychle ubíhat. Musel jsem něco udělat, ale zatím jsem nevěděl co. Přestože to muselo být rychle.
Vydal jsem se k boudě v naději, že při bušení do pytle, či do někoho živého, se mi roztočí kolečka v hlavě a pak mě snad něco napadne. Převlékl jsem se a pověsil bundu na prkno s věšáky. Už jsem si nevšiml, že když jsem opustil šatnu, přetrhlo se poutko bundy a ta spadla na zem. Obsah vnitřní kapsy sklouzl po podšívce a zůstal ležet na zemi.
Při tréninku jsem byl jako ve snu. Bušil jsem, poskakoval, nakonec jsem si vlezl s jedním mladším klukem mezi provazy. Dědek nás řídil. Asi po pěti minutách na nás zakřičel, abychom toho nechali. Když moje oči začaly zabírat prostor za provazy, všiml jsem si, že vedle něho stojí Čudla Pudla, a v ruce má nějaké papíry. Neměl jsem ho moc rád, ani nevím proč, ale on mě taky zrovna nemiloval. I ostatní se na nás dívali...,... spíše na mne.
"Něco ti vypadlo z kapsy," řekl Čudla Pudla a podal mi ty papíry přes provazy.
Ani jsem se nemusel dívat, co to bylo. Hákový kříž s orlicí se nedaly přehlédnout.
"Můžeš mi říct, na co to máš?" zeptal se Feld.
"Tyhle papíry vyplňují český srágory, když se chtějí dát k Němcům," podal bleskové vysvětlení Čudla Pudla, až jsem pojal podezření, že se s něčím takovým už sám seznámil.
"Je to tak?" obrátil se na mne znovu Feld a jeho hlas měl nepříjemné zabarvení.
"Jo," řekl jsem spíš pro sebe a pak nastalo dlouhé ticho a já se cítil jako na pranýři, i když jsem žádný nezažil, ale nějak tak to muselo asi vypadat, když pranýře ještě byly. Poprvé v životě jsem se styděl, i když nebylo za co. Dřív bylo za co mnohokrát, ale nestyděl jsem se nikdy.
"Myslím, že bys měl změnit klub," řekl Feld, ale tak jako by se i on styděl.
"Když myslíte," odpověděl jsem bezbarvě a chystal jsem se protáhnout mezi provazy.
"Počkejte, sakra. To se ho nikdo nezeptá, co to znamená?" to byl Pepa Ryneš a já zvednul hlavu a viděl jsem, že má hrozný pohled, ne odsuzující, ale jako někdo, kdo se podívá do vlastních trenýrek a zjistí, že nemá koule, i když do poslední chvíle byl skálopevně přesvědčený, že tam jsou, jako je slunce na nebi. "Je to přece můj kamarád, známe se od dětství, tohle musí bejt nějaká blbost."
Pak už nikdo nic neřekl, jen na mě všichni civěli. "Dneska si mě předvolali a tohle jsem dostal," zvolna jsem začal. "Mám se dát k Němcům."
"Ale vždyť, ty jsi Čech, doprdele!" přerušil mě Vojta.
"Asi ne. Můj táta, kterýho jsem nikdy neviděl, je Němec. Sám jsem se to dozvěděl teprve před pár měsíci. Moje matka je na půl Němka. A já se mám rozhodnout do měsíce. Mám dvě možnosti," usmál jsem se přitom na to podivné publikum. "A to bývá většinou dobré, když má člověk dvě možnosti. Jedna z nich zpravidla bývá dobrá. Ale v tomhle případě stojí obě za hovno. Buď se dám k Němcům a oni mě navíc oblíknou do jejich uniformy, nebo se nedám a půjdu do lágru. Dobrý, ne?" otočil jsem se na Čudlu Pudlu. "Co bys udělal ty, vlastenče?"
Jenže Čudla Pudla mi neodpověděl a ani nikdo jiný. Všichni se dívali, jako by stoupli do kravince čerstvě koupenou polobotkou. Teď jim bylo trapně jako mně, ale nevypadalo to, že by se tím pro mě něco změnilo.
"Tak abych šel," řekl jsem jako někdo, kdo se vydává na dlouhou cestu, aniž bych věděl, že se skutečně na takovou cestu vydávám. Protáhl jsem se provazy a podal Čudlovy ty dotazníky. "Na, můžeš si je vyplnit."
Ten trouba si je podvědomě vzal, ale pak začal koktat: "Já jsem ale Čech."
"To nevadí," odpověděl jsem mu přes rameno."„Můžeš tam napsat, že jste si vaší kozu koupili v Bavorsku a hned budeš mít aspoň jednoho árijskýho předka."
Kluci se začali pochechtával a zdálo se, že nejhorší napětí je prolomeno, že ten den neskončí tak zasraně, jako když začal. Ale to jsem se taky mýlil. (Bože, v poslední době se nějak moc často mýlím, budu s tím muset něco udělat, nebo na to dojedu.) Byl jsem pár kroků od dveří do tělocvičny, když ty se rozlétly a dovnitř vpadlo asi osm esesáků. Trvalo to jen pár vteřin a všichni jsme stáli v houfu pod namířenými samopaly. Moment překvapení byl dokonalý. Nikdo ani nehlesl, jen sípavý dech mnoha hrdel bylo slyšet, jak jej ve strachu všichni zadržovali. To už bylo něco úplně jiného, než všeobecná ejakulace vlasteneckého cítění, k jehož výronu došlo jenom před několika minutami v souvislosti s mou osobou a jež bylo už dávno zapomenuto. Čudla si nestačil ani odložit dotazníky k přihlášení se k nadřazené rase.
Chvíle se protahovala donekonečna a velitel v kožených rukavicích na rukou záměrně protahoval moment svého dramatického antré, pohupoval se na nohou v černých holínkách a ty při každém zhoupnutí zavrzaly. Nikdo nevěděl, kdo půjde z kola ven a každý si přál, aby to nebyl on sám.
Pak padl ortel. "Ryneš Josef!" vyštěkl německy a znělo to jako prásknutí bičem. "Vystoupit!"
Ne! Chtělo se mi řvát. On ne! Proč zrovna on? Jako by mi brali kus mého já.
"Jste zatčen za podvratnou činnost, sabotáže a další nepřátelské činy proti Říši. Půjdete s námi."
Možná, že jsem tehdy ztratil soudnost, ale spíš ne. Byl jsem karbaník a začal jsem hrát o bank, i když jsem měl mizerné karty. Velmi mizerné. Čas, jenom mít čas, třeba mě něco napadne. Ale situace byla zoufalá.
"Abtreten!" uslyšel jsem povel a kohorta uprostřed s Pepou se dala do pohybu. Zůstal jsem stát mezi dveřmi a tímto procesím. Na metr ode mne se zastavil jejich velitel, ostatní za ním.
"Chcete jít s námi?" řekl skoro mazlivě smrtihlav. A znělo to až neskutečně po jeho předchozím vystoupení.
Stál jsem beze slova, s rukama v boxerkách a jimi jsem o sebe tloukl. Určitě jsem nemohl být tehdy při smyslech. Ten zvuk byl mlaskavý a dělal mi velice dobře.
"Ach tak, pán by nám nejraději rozbil hubu. Je to tak?" velitel se usmíval a já se usmíval na něho a dál tloukl rukavicemi o sebe. A ty údery vydávaly mlaskavé zvuky a ty zvuky byly jako droga a já cítil, že jestli se v nejbližší chvíli něco nezmění, udělám cosi, co bude mít pro mne zlé následky.
"Jak se tak na vás dívám, tak bych to měl být já, kdo by šel s vámi mezi ty provazy. Je to tak?"
Stále jsem se přihlouple usmíval a kýval hlavou. Určitě jsem v tu chvíli byl mimo.
"Tak dobrá, ale nebudu to já. Snad jste si nemyslel, že bych se tu s vámi otloukal v téhle zaplivané díře. Ale udělám vám radost. Abyste viděl, že my Němci máme pochopení pro sport. Dokonce jej milujeme. A tak... Kurte! Komm." S těmi posledními slovy se mazlil jako s vlastním přirozením.
Ještě než oslovený voják vystoupil z řady, věděl jsem, kdo to bude. Bylo to hovado, kterému byla uniforma malá. Erár asi s takovými nepočítal. Ten neskutečný výtvor přírody bez jediného slova vystoupil, předal jinému vojákovi samopal a svlékl se. Nenašly se pro něho tak velké boty a tak zůstal bos. Několikrát se olízl jako bernardýn, který vidí, jak mu připravují kotel žrádla. A pak jsme stáli nahoře a obecenstvo se rozdělilo do dvou táborů. Jen Pepa zůstal uprostřed toho druhého.
"A ještě něco, pane boxer!" zavolal na mě jejich velitel. "Nemyslete si, že když vyhrajete, pustíme vašeho kamaráda. Takové hlouposti se píšou jen v hloupých knížkách. Vy teď budete bojovat o svůj život. Když vyhrajete, což si nemyslím, budete tu moci zůstat. Když prohrajete, půjdete s námi. Stejně si myslím, určitě musíte něco vědět o jeho zločinech, ne-li, že jste se jich sám zúčastňoval." Usmál se na mě velmi mile. "Tak prosím, pánové!"
Bylo mi jasné, že jestli mu dovolím, aby mi dal ránu, tak mě rozmázne. Taky jsem viděl, že není boxer a není příliš pohyblivý. Byl to typ, který když vás chytne, tak vás rozmáčkne. Mohl by být spíš zápasníkem nebo vzpěračem. Byl jako mamut. A tak jsem začal poskakovat a každou chvíli jsem byl v jiném rohu. To mě mnoho nevysilovalo. Pohyboval se za mnou jako stroj, ale vždycky se mi podařilo mu proklouznout, ale taky jsem věděl, že to nepůjde donekonečna. Nemůžu tu pobíhat jako slepice, když nedojde ke kontaktu, neprohraju, ale také nevyhraju. To by bylo nerozhodně a já se zapomněl zeptat pana velitele jaká je odměna při remíze. Jenže já chtěl vyhrát! Já musel vyhrát! Všichni teď zaujatě sledovali honičku mezi provazy a já si všiml, že nikdo nevěnuje moc pozornosti Pepovi. Křikl jsem na něj "Zdrhni!", ale on jen zavrtěl hlavou. Doprdele. Z řad německých vojáků se začalo ozývat pískání. Zápas se jim nelíbil.
Budu muset risknout kontakt s ním. Stejně mi nic jiného nezbývá. Tahle monstra sice vydrží dost, ale mívají nějaké slabé místo. Když ho najdu, půjde k zemi. A tak jsem proti němu vyrazil, což ho překvapilo, a zasadil mu pár dobrých ran. Ale to místo jsem nenašel. Škoda, při dalším útoku bude opatrnější. Dál jsem poskakoval a on postupoval za mnou jako lokomotiva. Znovu jsem vyrazil, ale ten útok byl špatně načasovaný a on mě vyhmátl. Nestačil jsem, ani nedokázal krýt ten úder jako beranidlem a šel jsem do provazů. Jestli upadnu na zem, je se mnou konec. Cítil jsem, že ztrácím vědomí a vší silou se tomu pokoušel zabránit, pokud se člověk vůbec může bránit ztrátě vědomí. Ale podařilo se mi to a já zůstal stát na nohou. Jenže mlátička se ke mně blížila a já se jí v poslední chvíli prosmekl do boku. V tu chvíli jsem soupeři zasadil ránu pravačkou na ucho a levačkou hned ze strany do nosu. Zakolísal a z nosu mu začala téct krev. To je ono! Sice jsem stále ještě nevěděl, které místo je to pravé, ale ze dvou se jedno hledá už snáze. Možná, že jsou to obě. Jen nepadnout na kolena.
Z jeho obličeje se vytratil přiblblý úsměv a začal se dívat jako bejk do horký vody. A to bylo dobře, teď určitě začne dělat chyby. Za provazy už nikdo nepískal, jen se ozývaly výkřiky skandování – česky a německy.
Kurt měl hubu červenou od krve, ale nikdo nehodil ručník do ringu. Ani jsem to nečekal. Přestal jsem ustupovat a přiblížil jsem se k němu. Zaútočil a já uskočil do strany a zasadil mu znovu ty dvě rány. Ty rány byly mnohem silnější než ty předešlé, které dostal. Cítil jsem, že ztrácí orientaci a já se do něho pustil jako mlátička. Dal mi pár ran, natrhl ni ucho a ret, ale údery už nebyly tak silné jako ten první. Lil z nás pot, ale já věděl, že jsem ho dostal tam kam jsem chtěl. Ještě chvíli jsme se otloukali a já cítil, že jestli se něco nestane, už to dlouho nevydržím. A tak jsem znovu zaútočil, tentokrát zepředu a dal jsem do toho všechny zbývající síly. Najednou roztáhl ruce jako větrný mlýn a já zasypal jeho nos stakatem ran. Viděl jsem jak měkne, ale nepolevoval jsem. Jestli ho nedostanu na zem teď, pak už na to nebudu mít síly.
A pak jsem viděl, jak se začíná sesouvat. Byl to neobyčejně krásný pocit a kdybych byl pravěký člověk, vylezl bych na skálu a za ohlušujícího řevu bych se bil do prsou.
Byl konec, Kurt ležel na zemi a mě se třásla kolena.
"Zachránil jste si život, pane boxere – prozatím," zhodnotil situaci pan velitel a já si uvědomil, že jsem nic nedokázal – Pepíka odvedou.
Když odcházeli, boxeři udělali uličku, vypadalo to jako štafáž, ale nebyla, jen udělali místo. Ve dveřích se Pepík otočil a to bylo naposledy v mém životě, co jsem viděl jeho tvář.
Byl jsem zmlácený a cítil jsem se mizerně. Teď mne čeká ještě cesta domů, pak zalezu do postele a nechci nikoho vidět.
Umyl jsem se a oblékl si šaty. Naházel svoje věci do pingle a když jsem se chystal odejít, objevil se v šatně Feld s pár klukama. "Můžeš zůstat," řekl mi.
Zavrtěl jsem hlavou. "Ne, už by to nebylo ono."
Když jsem měl kliku od dveří v ruce, ještě na mne houkl: "Byl to dobrej zápas. Asi tvůj nejlepší."
A dny se daly do pohybu a já věděl, že budu muset utéct a taky, že to nebude lehké. Polsko bylo ztracené a poslední kanály vedly přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii. Ale ty už smrděly množstvím uprchlíků, kteří jimi prošli a honicí psi měli snadnou kořist.
Potřeboval jsem peníze, které bych mohl vyměnit za něco cennějšího, protože protektorátní platidlo by mi v cizině nebylo nic platné. Navíc koruny byly znehodnocené a vyměňovaly se deset ku jedné za marku. A tak jsem hrál, ale nešlo mi to jako dřív, když jsem hrál uvolněně a ne pod tlakem. Ale přesto jsem byl aktivní. Jak se dostanu ven, jsem však stále nevěděl. Herny, které se nedokázaly zorientovat v nové době, skončily a v podstatě mi zbyl podnik madam Miou a herna na Starém Městě. Nebylo to dobré, chodit jenom na ty dvě místa, ale vzhledem k tomu, že mi nezbývalo moc času, to bylo v podstatě jedno. Změnila se situace a v těch dvou hernách se začali objevovat Němci a já s nimi hrál. Uplynulo deset dní a mně do vypršení ultimáta zbývalo dvacet. Do boudy už jsem se nevrátil, ale nemohl jsem se zbavit myšlenek na Pepíka. Požádal jsem Vencla, jestli by nemohl zařídit návštěvu, ale jen odmítavě zavrtěl hlavou a řekl: "Ne." Znělo to rozhodně a tak jsem toho nechal. Cítil jsem, že by to bylo zbytečné a mě tlačil čas.
Třináctý den jsem hrál u madam Miou a dařilo se mi střídavě. Bylo to k posrání a tentokrát jsem kazil víc než jindy. Hráli jsme oko a v momentě, kdy se mi začalo dařit a já shrábl bank, jsem ho uviděl. Byl to smrtihlav, tentokrát v civilu a hrál o dva stolky dál. Mne si ještě nevšiml. Moje soustředění bylo pryč a já začal znovu kazit. Moje peníze se začaly přesouvat úplně jinam, než bych si přál. Nemohl jsem z něho spustit oči a nakonec jsem raději hru ukončil. Stoupl jsem si k baru a nespustil z něho oči. Po půl hodině zabalil hru a měl se k odchodu. Odlepil jsem se od pultu a stoupl si tak, aby mne nemohl přehlédnout.
Nejdřív se zdálo, že si mě nevšiml, ale pak se zastavil, otočil se a věnoval mi spiklenecký úsměv. "Á, pan boxer. Kromě toho, že mlátí německé vojáky, hraje ještě hazardní hry."
"Tak jako vy."
"Ano, ano," řekl zamyšleně, "vy jste vůbec zajímavý člověk. Myslím, že se budu muset na vás podívat. Doufám, že při našem rozhovoru vydržíte víc, než váš přítel."
"Jak to myslíte?" vyhrkl jsem a cítil na zádech studený pot.
"Jenomže nebyl tak tvrdý, jak se zpočátku zdálo."
Zatrnulo ve mně. I když jsem s Pepou neprováděl žádnou konspirativní činnost, vzpomněl jsem si na výlet za vepřovým. A jestli promluvil, mohl vyklopit všechno, i tohle. Pak by vyšlo najevo i to, že jsem autem srazil českého četníka a pak by ze mne třeba vytloukli, co jsem ani neudělal. Možná mi nezbývá ani těch dvacet dní.
Všiml si mého pohnutí v obličeji a znovu se usmál. "Ne, nebojte se, o vás nic neřekl, ale třeba nám to povíte sám, až si s vámi promluvíme."
V duchu jsem si oddechl, ale zároveň se ptal, co mělo znamenat to: on nebyl tak tvrdý, jak se zpočátku zdálo.
"Tak, tak," pokračoval dál ten esesák. "Člověk by řekl sportovec a on si klidně zkolabuje po třetím výslechu.
Nejdřív mi nedocházelo, co mi právě řekl. A pak mi to došlo a já tomu nechtěl a nemohl uvěřit. To přece není možné! Pepík... že je mrtvý? To ne!
Pokračoval, jako by odpovídal na to, co jsem nevyslovil. "Ja, ja, člověk je křehká schránka. Budu muset říct hochům, aby byli příště opatrnější. Ono je to sice pro člověka lepší umřít dřív, než by podstoupil ty nekonečné výslechy, ale my se pak nic nedozvíme a to přece nejde, to musíte uznat."
Ten člověk se mi vysmíval, ale moje počáteční zděšení vystřídal pozvolna ledový chlad a čistá mysl. Ani si neuvědomil, že právě nad sebou podepsal ortel smrti.
"Přeji pěkný večer, pane boxer, a hodně štěstí, budete ho potřebovat." Ještě se naposledy ušklíbl a mizel k východu.
Nechal jsem si mírný odstup a nenápadně se vydal za ním. Jestli stojí na ulici auto se šoférem, bude to problém. Ale nestálo. Ono ani u SS nebylo asi vhodné chodit hrát hazardní hry a dávat se tak všanc podřízeným. A kromě toho, Praha byla přece tak bezpečná.
Měl jsem boty s gumovou podrážkou a dovedl jsem našlapovat potichu. Stále jsem si nechával dostatečný odstup protože místa, kudy jsme šli, nebyla vhodná k provedení toho, na co jsem se chystal. Směřoval k Malé Straně a to bylo dobré. Pokud se na poslední chvíli nestočí jinam, mohl bych být úspěšný. Ale já věděl, že budu úspěšný. Teď jsem ani nemyslel na Pepu, hnala mě jenom jedna myšlenka – ten člověk přede mnou musí zaplatit.
Stále držel směr na Malou Stranu a když zahnul Říční ulicí k svatému Janu Křtiteli, stoupl mi adrenalin v krvi. Asi se chtěl projít Kampou, když je tak krásná... Začal jsem zkracovat vzdálenost, teď mi nesmí ujít, a vhodnější příležitost se už sotva najde.
"Pane smrtihlav," oslovil jsem ho když už byl skoro na nábřeží.
Otočil se překvapeně. "Á, pan boxer, chcete mi něco říct z vlastní iniciativy?" Pak musel něco přečíst v mém obličeji a rychle sáhl do kapsy kabátu. Ale ruku už nevytáhl. Švihl jsem pravačkou ze strany a zasáhl ho do obličeje. Měl jsem raději takovéhle rány než direkty. A i tentokrát se mi povedla. Smrtihlav se na mě nevěřícně podíval a poroučel se k zemi. Okamžitě jsem na něho klekl. Nebyl v bezvědomí, jen otřesený.
"To vás, to vás bude..."
"Mrzet?" Dopověděl jsem. "Ne, nebude."
Pochopil. V očích se mu objevila hrůza a já ho nechal, ať si to užije. Jako desítky jiných, na kterých se pásl. "To neuděláte!" zaječel, ale já mu přikryl hubu, aby nevzbudil půl Prahy.
"To máš za Pepu, ty šmejde. I za jiný. Je to blbý, viď, natáhnout bačkory tady na tý dlažbě, kde chčijou psi a blijou opilci. Pravou rukou jsem mu stále držel ústa a levou mu podsunul pod temeno hlavy. Pak jsem trhnul a bylo slyšet prasknutí. Tak skončil smrtihlav, který měl ještě před chvílí tak dobrou náladu.
Prohledal jsem jeho kapsy. Našel jsem pistoli, později jsem se dozvěděl, že se jmenuje Luger, protektorátní peníze i německé marky a doklady. Všechno jsem nacpal do svých kapes. Odnesl jsem ho na nábřeží, nebyl těžký. Přitom v uniformě mi připadal jako Goliáš. No vida, jak je všechno relativní. Začal jsem hledat něco, čím bych ho zatížil. Nebylo by špatné, kdyby zůstal pod vodou, než zmizím. Nakonec jsem za nezamčenými vraty stavební ohrady uviděl kus betonu, z kterého koukal asi metr železné kulatiny. Chvíli jsem se nehýbal, než jsem se vrátil k zabitému esesákovi. Ale zdálo se, že v širokém okolí není živáčka, kromě nás dvou, i když on už živý taky moc nebyl.
Ohnul jsem železo, prostrčil mu ho pod opaskem a pak jej ještě víc ohnul. To by mělo stačit. Naposledy jsem se mu podíval do tváře. Tak se měj, hochu. Ty už nikoho nezabiješ. A takový plány jsi měl a teď tě budou okusovat ryby. Strčil jsem do něj botou a on se překulil pod zábradlím a už bylo slyšet jen velké šplouchnutí. Jen jsem doufal, aby se nepřetrhl opasek u jeho kalhot, ale nepřetrhl se – Němci je mívají kvalitní.
Domů jsem šel dlouho, déle než jindy. Kupodivu jsem vůbec nemyslel na esesáka, ale stále se vracel k Pepovi a nemohl jsem si srovnat v hlavě, že už ho nikdy neuvidím.