Marie Moravcová
Postreálný svět má nevěstu
 
Nevyčítejte, beztoho to už nesmažu: o minulu (adieu dvoutisícímu gregoriánskému) jsem tak tak nezpanikařila. Když já se tak bála o Seiferta, Pasternaka, Nerudu...! Milníky historických epoch mého života totiž mají jména básníků, a neříkejte, že z milníků vašich ani jeden ne. Jak nepodlehnout nanicovatosti, když v kdejakém shopu se užuluje vilná klávesnice a vysmívá monitor? Co já se v epoše bezbásně nazáviděla malířům, muzikantům tím spíš. Obraz a tón mi připadají být absolutně svobodnými a k nevyhlazení, odpradávna to nejprvnější vjemy lidského mláděte jaksi z přirozenosti vůle, zvůle... té... té..., už to mám: boží.
   Zazdálo se mi, že konzum je petrolejka – elektronizace hned plamenomet. Že všechna krásná slova shoří na popel. Naštěstí je tu ovšem písmeno-znak, nutkavé e-estetično.
   Dáte mi jistě za pravdu?, na ranveji perspektiv lidské civilizace paralelně dominují elektronika a a biovědní obory. Lidské bytí se jako na eskalátoru přehouplo přes horizont poznaného světa. Hendikepovaný šestimiliardový dav si nepřipouští vlastní porobu, a když přece, beztak utěšeně pasivní: chlácholivý konzum tělesný a duševní stačí nasytit dosytosti, a ještě zbyde pro dosud nenarozené. Ani trucovití odpadlíci z přelomu tisíciletí nemají šanci být čímkoli jiným než nevolníky tržních vztahů a exempláři v laboratoři věd, v níž se proměnil pozemský svět. Himalájím peněz a himalájím intelektu je spolu tuze dobře – půjčují si na čestné slovo argumenty i mrav a zefektivňují účinek počasí v globalizovaném podnebním pásmu. Nedefinitivní zrychluje a sotvakdo odhadne, na kterém odpočívadle se vydýchá. Ale tušíme už: Člověk vypátral boha Nebohého, aby ho sňal z kříže, neb výspu obětí nedá si vzít nikým.
   Jak příjemné znaku – je při tom, je nenahraditelný a čekají jej nové příležitosti a nová uplatnění.
   Literatura, ať bezbranná znevolněním, ať silná estetickým a filozofickoetickým, zřejmě nevědomky předběhla obě – elektroniku i biovědu. Vždycky přece byla doma ve virtuorealitě, do jejíhož nekonečna se čtenář tak rád rozběhl, aby si alespoň dílec, alespoň štráf, alespoň prsť přinesl k hmatatelnému krbu. Reálný šedovlasý ovšem zestárl rychlostí na jaderný pohon a náhlé manželství s realitou virtuální není ani zbožným přáním, ani úchylkou uměleckého: je fenoménem takřka už (s dovolením) psychofyzikálním, dáte-li mi za pravdu.
   Zbývá blahopřát.
   Postreálný svět řekl své ano a je zase mlád: tolik toho ještě neví, neví...