Bylo - nebylo.
Nebeská archeologie právě učinila objev revolučně měnící stávající názory,
podle nichž se anděl, zejména anděl vyšší kvalifikační třídy, neobešel bez peří.
Slovo vykopávka je ovšem v této souvislosti nevhodné - nebeská archeologie
se prostě dobírá svých poznatků bez krumpáče a lopaty. Své nálezy odkrývá
v nánosech času, jehož jednotlivé vrstvy a celkovou stratifikaci
citlivě registruje na chronometru dějin.
Blanokřídlí andělé.
Představa možná poněkud překvapivá. Blanokřídlost bývá přece spojována
s některými druhy hmyzu. Ale - na druhé straně - co opravňuje náš lidský
antropomorfismus?
Není třeba být andělem, aby jeden dokázal pohybovat se v čase.
Ve svých představách, případně artefaktech, jimž dal v daný čas zkamenět,
které zafixoval a nechal strnout bez pohybu.
Protože - co je taková fotografie jiného než motýl nabodnutý na špendlík okamžiku?
Loňský sníh nepřestane existovat, dokud neroztají a nevypaří se
letošní vzpomínky. Dokud k tomu nedojde, zůstane loňský sníh tak trochu sněhem
letošním. Se vším všudy, s jeho chladem, křehkostí, dispozicí
k lavinovitosti a třeba i sjezdovému lyžování.
Žijeme ve světě, kde věci jsou jako takové, ale zároveň i jen tak.
Věci pro věci i věci pro nás - pokud jsme neztratili schopnost putovat
v čase, aniž bychom přitom byť jen o krok změnili místo pobytu.
Blanokřídlí andělé nejsou méně současní než loňský sníh. Jsou stejně aktuální,
jako jsem Já včera aktuální pro Já dnes. S tím, že v představě
jednosměrného plynutí času od minulosti k přítomnosti máme za samozřejmé,
že Já včera je otcem (nebo snad matkou) Já dnes. Jenomže My dnes dokážeme právě
tak pocítit, že Já dnes dokáže měnit podobu Já včera k obrazu svému.
Dnešnímu.
Až jednou naše dnešní Já přejde do stavu Já někdejšího, poznáme asi mnohé, co dnes
si můžeme jen domýšlet.
Možná andělé nebudou blanokřídlí.
Určitě však sníh zůstane sněhem, i když nám už vůbec nepřipadne zvláštní,
že na něm nebudeme lyžovat.