Milan Hrabal
Zvěrokruh

Kozoroh Za otázkou otázka : křik co svahy ozvučí bez náznaku cest Jen věci odpovědí smyslům nastraženou lest Za ranou rána Pár zajizvenců v hrudi a vprostřed těla vír : let nad propastí vzpomínání když pod mámením hvězdy té podepsán je štír Svahy se vzdalují Růže pomyslná oblečená do barev a vůní se trny jistí "Ten křik je planý jako já když místo štíhlých prstů zkrvavím jen od podzimku poblouzněné listí" Za nic je nic A neměnné Touha svůdně srůstá s protilehlým kamenem
Vodnář Nirvána vyvanuta z těl opuštěná čerň i běl Bezohledně Vyrvána tomu kdo snopkem pramenů žehná hlíně samodruhé právě když čtverec odmítl být kruhem A rouhat-li se musí tedy za rohem událostí ve chvíli kdy dějiny už nikdo nevykostí neodmete liščí chlupy ze zápraží Jestli si zanevraží: mlčky vraždu s vrahem splaví povzdychne a opuštěné trupy víc nikdo neopláče Nirvána potom probudí zbylé osudy a... rychle rychle dožít žně ty než vody zbytnělé počnou za námi se otáčet
Ryby S tmou v jeho posteli procitla náhle cizí žena a nebýt toho že si otírala čelo zpocené po milování přehlédl by úplně vzadu za vůní motýlků smrt Útlé boky hluboký klín: Miluj mě a za okny bloudili ptáci přebírající zbytky včerejška Usnuli teprve když slunce odkrojilo první krajíček s kůrkou téměř připálenou Nekuř prosila ale on jenom bezbranně pohyboval skřelemi vyvržený na břeh rána které nemělo přijít Miluj mě vykvetly ocúny Devětadvacet palem na pláži vítalo rybářské bárky a plné sítě se vlnily nadějí i bez
Beran S větrem na kopytech proráží domy otvírá zástěnky Poraněná těla milenců utrápí nedočtené klínové vzkazy než pomine to pominutí Větve uzrát nutí na krůpějích peří jak sen – potok téměř dospělý za řekou spěchá na ňadrech rozdychtěných vln zapomenout na smrt Beran sveřepé znamení noci jež nesmí být moc dlouhá před ránem zvrhlých holátek
Býk Naklonil se bělmo popraskané jak olejoví andělé nad dědovou postelí : Kde je hlína kam budu brzy vrácen? Planeta ve snu se zmítala nad návsí plnou odpadků z poslední pouti Sotva se držel na nohou Bílé fasády vesnických domků se pitvořily nad kalužemi z pootevřených vrat šlehaly plameny marnosti Ze vzdáleného svahu do údolí sbíhal kůň Temný jako toreador na jeho hřbetě Od ostruh stříká krev čepel se blyští nad zpěněnou krajinou Naklonil se a přestal na ni myslet Pikadoři špendlili barevné fábory na hrdé šíje dívky podpíraly prsy ztěžklé touhou: pod pestrými sukněmi otvíraly se branky rozkošných malých smrtí Která z nich je ta jeho?
Blíženci Stěny vinárny tulily se a noc vyprávěla nám mírně opile Sochy v parku probuzené jak pod bílou kůží stehen tvá krev a lampy prochladlé se usmívaly těm banalitám vzrušení jehož ses ani nedotkla Alkohol řídl ve vodu čas smlouval o prodlení a já zapomněl vedle tebe tělo beztak už notně pytelnaté : útěk by se podobal návratu Popelko má kdy konečně přebereš smutek všudypřítomný jak cigaretový čmoud kdy se vrátíme do kašičky a začneme znova na levačku Pak už jen loučení (což je to těžká věc) Alkohol zřídl ve vodu a čas přestal smlouvat
Rak Kra mezi krami chléb chladu polyká Tající jarem tajným jata se uvzlyká Racci letící za létem ji neslyší nad krajem vznětlivým daleko od skrýší korýších Ona dál se zmítá boky o vlastní břehy odřené dychtivé ano mění v ne Ona – s mimikry ostrých hran tělo v těle samohan uvlékaná do tišin už mizících basové sólo oblečené do bicích V plyšové srsti z minula slepené štěstí zkouší brát a neunésti
Lev Z betonové věže nad krajinou smetišť Kašpárek tahá za rolničku trčící čas až ukrápne Za kaluží tráva pak roste na dluh než slunce mlze okouše nehty na alabastrových nohou U příkopu tiše zvrací poslední pískovcový lev z hřívy drolí se budoucí pláž Dovolte mu přijíti s návrhem milostné lvice plavovlasé tentokrát snad nebudete pouhým masem snadné kořisti : stromy se vrátí pro zeleň a jablečná pokušení z Počátku Armagedon plný křížal plesnivých pod vlivem luních lstí se promění ve lví pohádku Z lampy světlo žhoucí skane Míjení však proto trvat nepřestane
Panna V spleti vlastního těla potkáváš cizince Nedělní půlnoc ozářená nahotou bezradných dlaní tě odvedla na pokraj Stezka rozkoše přerušované jako zprávy z matčina lůna bodá do bosých tlapek holčičích A ten krutý smích odnaproti? Navěky hladový racek vášně
Váhy Přicházíš poznávám tě podle skřípění přeschlého dřeva v podpalubí příběhu Mandarinky voní za ulepeným sklem hrdličky zvou ku lásce hlas co nemírným líbáním ztratilas A ty Barbakane což jsi jen slovo kráčející mým sluchem? Spolu pak sobě klaněli se a když z okruží sklínky setřeli rty snění smáli se divoce jak zhluboka to pijí : a děj je nahý Co na to prsy vaše váhy?
Štír Odlož obličej a chvíli počkej kdo odklidí zkrabatělou kůži Rozdáme karty za prvním esem vypravíme naše opěšalé slzy Džunglí opatrných úředníků s tykadly razítek barevných jako krev po prvním vpichu Nasedni štíre Tvá láska převyprávěná do okvětí lián se neohlíží Jako když slunce přeteče Tvá láska s ostruhou místo ohanbí
Střelec Míří na věky smířen se svým cílem zahvězdným na římse propasti odložen Prozatím A tak smí vyhlížet dým či jinou neodkladnou zprávu o vlastním čekání déle než jiní V hloubkách pod očima přešlapuje zima čas plachých jiskření Dým přehlédnut naráží o stěny s vědomím kruté zbraně nepřítele srdcem protrženým šípem posledním : kůň pod lovcem se zmítá jen okamžik než čelist pasti stiskne než cíl se změní v útočníka Ještě tam vězí mezi jediným pohledem ženiným naboden na řasu úžasu
Třinácté znamení Listuješ zvěrokruhem křídlem po lidsku zlomeným hledáš odkud se vzal prach a dým vezdejší a jak rozumět znamením jež lásku smrtí konejší Svoboda vzletů přece klece v sobě drtí konec až koncům svěřuje a před zmar vsouvá naději – pro čtvero časů tucet tváří pod povrchem Ptáš se proč právě ji odsouzenou k pádu a neslyšíš třinácté ptačí mámení co odpoví Ikarům když zkoušejí nevrátit se za jakoukoli cenu nevěříš že volnost není dar ale odměna A slunce? žár jímž všechno začíná