Stojíš-li
(Ireně Štanderové)
 
Stojíš-li na prahu hříchu,
přemýšlíš o pokání.
Stojíš-li na prahu kostela,
nenávidíš své svědomí.
 
Stojíš-li za kostelní zdí,
všechna pokušení stojí za pokání.
 
A kdyby nebyl kostel,
pokušení je jen prázdný splín.

Po nemoci
 
Kontakt s okolním světem
po tolika dnech odloučení, samoty,
bolesti a izolace.
Všechno zdá se cizí, vzhlíží nově,
ze známa do neznáma.
Tak jako narození:
všechno začíná, první krůčky,
první slovo, první pád.
 
Ale láska stále umírá mezi novými milenci...

Odjezd
 
Je-li úmrtí poslední zastávka života,
potom na první dostavník smrti
nepotřebujeme zpáteční jízdenku.
 
Potom ale zrození není vstup do života,
ale jen cesta lemovaná stromy ztrácejícími listí...

Umírající básník
 
Proč vlastně píše básník poezii?
Pro sebe, pro přátele či pro tu samotu,
která je zemřelou sestrou v jeho srdci?
 
Stín vznášejícího se zoufalství a beznaděje
umí číst verše umírajícího básníka.
Číst: ano
Chápat: nikoli

Moravské pole
 
Hřbitov ... cesta posetá vzpourou,
že i spálená tráva se zde bojí růst,
aby nebyla udupána.
 
I stromy mlčí, to proto, že listy
popsané krví nepropouštějí slunce.
I pták se bojí vzlétnout,
aby ho neprozradil stín
a nemusel být rozerván dravcem.
 
A i ta hřbitovní zeď, na které stával
kříž, tuší přicházející slávu ověnčenou
smrtí jen proto, že smrt nikdy
nekončí zrozením...

Sen
 
Najít ztracený list
čtený měsíčním svitem
nepopsaný ale vracející
knize podobenství žárlivosti
 
Co psaly myšlenky ztrácející se v zoufalství
 
Bylo už pozdě
když přišlo ráno
a list ležel na stole
oblečen do sněhového
třpytu vycházejícího slunce...