JAKUBOVI

Lampa první
 
Milovaný Jakube. Venku je zima, šoustavá zima. Je první polovina srpna, pruty stromů jsou stále plné mízy, mladé
i staré, neohebné.
   Jablka jsou kyselá až k zalknutí, k tomu sladkému zalknutí, které ti otevře ústa
k šklebu radosti, uspokojení a zvolání: haleluja.
   Má kůže je drsná, špendlíčkem bys pohledal, postrádá tvoje polibky; koutky mám rozpraskané jak za časů nejvášnivějších, kdys rozpínal a zase spínal...
   Mohl on, mohu i já, a proč vlastně ne? Bez páteře, hrdosti, pevnosti; s kotníky chvějivými jak olše (na níž se oběsil Jidáš) přebíhat dvorek zasraný kurem do dřevěné budky a zase nazpátek. S lucerničkou. Dvířka tvého zámku, vězení, zahrady, studny s rumpálem, stodoly, fary, duše
a bosých nohou vrzajících (ach, plaťte za ni – Nevyslovitelnou – plaťte troníčky
a Durychem); kolik zase budu muset, než projdu celou návsí?
   Píšu ti v bolesti; navštěvuju tě s bolestí; vidíš, vyčítám ti, všechno ti tu zakrvácím jako už dlouho ne.
   Dlaždičky a podlahu v chlívku a tvoji postel a tvoji malou soukromou rotundu,
kam zveš jen družičky na hod boží vánoční (a mezi bílými, velmi zachovalými
zuby, trčela černá krev, Jakub Deml) a všechno to, co sis připravil, až tě tu nebude
a mě ano. Stavíme spolu věž babylonskou a víme o sobě všechno, protože slyšíme
v noci kroky toho druhého, ubírající se k tichým úlitbám, a máme strach požádat, aby...
Všude samé svinstvo. Stejné jako předtím, jen uspořádanější, aby se na ně mohlo navršit další.
   A ty přece budeš, jiným naschvál, se zaťatými zuby, malý a ještě větší, s očima, co viděly zatmění a stržení mariánského sloupu, s očima, které vidí vroubek na hlavičce hřebu, jímž Mu probili dlaň a jenž ti leží tak hluboko v žaludku, že ho nelze za žádnou cenu vyzvracet, jen obalit žárem líbání a hledání maminky.
   Ty můžeš a já ne?

Lampa druhá
 
Milovaný Jakube. Všechno tak, jak by se ti líbilo. Tmavá vlhká tráva, co pohlcuje skvrny, zima, v polovině srpna, je svatého Hippolyta, vzdorpapeže, jehož názory na svatou trojici byly poněkud scestné, to kdyby tě to zajímalo, Milovaný Vzdělaný, Vystudovaný.
   Kolik záložek do breviáře asi?
   Bosé nohy jsou mojí chloubou, řekl Poncius Pilát.
   Hloupý oslík.
   Hloupý oslíku, brzy zas přeběhnu dvůr
z dřevěného domečku do tvé náruče, rozepjaté jako Zeyerův krucifix.
A zůstaneme spolu až do rána, dokud nebude čas vzít svaté náčiní, opánky zalité rosou, pod paži beránka božího a vydat se na cestu.
   Komu se chce tahat za zvonečky, ani jednomu z nás, je to svatokrádež?
   Svatokrádež, když padá chleba
do studny. Když se valí do pekla. Když se protrhne hráz a...
   Jakub Deml, svatzloděj.

Lampa třetí
 
Můry narážejí do okenních skel. Brzy se překlene. Řekni mi, proč je teď hlučnější víc než předtím?
   Bolí to. A co přece? Jak naráží. Než se člověk naděje...

Lampa čtvrtá
 
Milovaný Jakube. V prasečím chlívku je smrad, strašnej smrad, a v tom je moje síla. Nebuď ani trochu galantní, Ježíš se taky narodil ve stáji. A v tom je moje síla. Bez únavy. Je ve mně ještě tolik krve, a přece každý měsíc...
   A přece ji ještě nemáš všechnu.
   Ani netušíš.
   A já, kdybych jen tušila, dělala bych to, cos ty dělal mně.

Lampa pátá
 
Myl jsi mě a vsáknul rty každou kapku.

Lampa šestá
 
Proklenutá bolestí, nedýchám; vynáší mě tam, kdes byl vždycky ty, jak se pochvalně zmínil pan. Svíčky zapaluješ tak opatrně; nevíš, jak směšná je ta kostkovaná deka, směšnější než básník s koťátkem; ale ty nejsi vůbec k smíchu, když tak opatrně, láskyplně, nejistě, bezbožně zapaluješ svíčky.

Lampa sedmá
 
Teď už nemůžu přestat, řekl jsi.
   Když čuráš, taky to zastavíš jen ztěžka.
   Jako můj děda, když oral, oral hluboko a rozuměl tomu.
   Mám toho dost a nemám, bude jich třicet devět.
   Třicet devět malých dětí a jeden andré breton.

Lampa osmá
 
Milovaný Jakube. Udeřila. Tuhnu zdola. Tři patra sklepení. A bratr Marián nám je nikdy neukázal. Hanba mu! Špendlíčkem abys pohledal.
   V předvečer slavnosti P. M. Nanebevzaté.

Lampa devátá
 
Milovaný Jakube.

Lampa desátá
 
Milovaný Jakube. Ta černá, víš, ta
s horou Karmel knoflíkovou, je vlastně modrá. Takhle zblízka. Jako peří ledňáčka.
   Tys to nebyl. To já.
   Slyšela jsem tě jít v noci, bosé nohy pleskaly o lino, k soukromým pobožnostem.
   Plížil ses jako vlk, s obrázkem přitisknutým k srdci, abys mě nevzbudil.
   A tys to věděl. A všichni ostatní...

Lampa jedenáctá
 
Milovaný Jakube. Je prázdno.
   Prázdno od měděných zvonců dunících kovů, apoštola Pavla, evangelia i žida Maimonida. Zub bolí a slivovice nepomáhá, ta z tvojí zahrady, pálená s láskou,
v hliněné peci na modly. Mají ústa
a nemluví, mají oči a nevidí

Lampa dvanáctá
 
mají uši a neslyší, rukama nemohou hmatat, nohama nemohou chodit.

Lampa třináctá
 
Jako byl třináctý Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil.

Lampa čtrnáctá
 
Milovaný malý Jakube. Okraje rány se stahují, zmenšuje se, roste na ní strup. Než ji znovu vykousneš, bude zacelená.
   Ich bin ganz und gar nicht verplichtet fur deine Gesundheit und fur dein Wohlergehen zu sorgen.

Lampa patnáctá
 
a úhrnem dokonalá. Máš krásné čelo.
A tak...
   Kolik jich vlastně bylo?

Lampa šestnáctá
 
Nepočítaně. A tu jim řekl: Ten, kdo koná moji vůli, je má matka i můj otec, můj bratr i má sestra, i má milenka.

Lampa sedmnáctá a poslední
 
Milovaný Jakube. Už nebude. A bláta je zase dost, jako loni.
   A budeme sbírat švestky, abys měl
na hrobě tolik pecek, jako má rabi Low kamínků. A tak máš po Něm ve všem prvenství.