Kateřina Kašáková (* 17. 6. 1982) žije v Klabavě u Rokycan a studuje na Masarykově gymnáziu v Plzni. Píše básně. Za poezii získala první místo v Literární soutěži studentů západočeských středních škol 1998 a 2000, druhé místo v soutěži Literární Luhačovice 1998, čestné uznání v nymburské soutěži Píšu, píšeš, píšeme 1998, třetí místo v kategorii do 25 let v soutěži Literární Šumava 1999 a první místo v soutěži Hořovice Václava Hraběte 2000. V roce 2000 publikovala básně v bulletinu Listy Ason-klubu, v jeho Literárním menu a v časopise studentů Západočeské univerzity v Plzni Studentský Fénix. V Ason-klubu vydala kopírovanou malou knížku s názvem Dvě číše (2000), zúčasnila se autorských čtení v Polanově síni Knihovny města Plzně a Básnického safari 1. května 2000 v Praze na Petříně. V červnu 2000 byly její básně uvedeny v Zeleném peří, pořadu Čs. rozhlasu Praha.

 

Paní v růžovém kostýmku
 
Paní v růžovém kostýmku
Ve vyšmachťaných lodičkách
Pluje po dlažebních kostkách chodníku
Jak velká majestátní plachetnice
Nebo výletní parník
Ňadra vztyčená jak vlajka na přídi
Blyštivý prstýnek je záchranný kruh
Pluje si
Pohupuje se v bocích
Její zrak se spiklenecky tulí k výlohám
Jako vlny k trupu zaoceánské lodi
Nevšímavě míjí zástupy pokuřujících padesátníků
Zapomenuté přístavy
Pobřeží rozpárané vzdechy trosečníků
Bezděčně je míjí
A každý z nich v této chvíli
Touží po tom státi se námořníkem

 

Potkal jsem ji
 
potkal jsem jednu
velice vnadnou a mladou báseň
jako bych tě slyšel: prima buchta jdi do toho!
tak se stalo
ten kousek ve mně řekl ANO
co na tom že
ona zbožňovala Vivaldiho a já Rachmaninova
milovala Bosche a hltala Petrarcu
zatímco mně byli z duše protivní
to Spojení bylo překrásné
pod ozdobným cypřišem v jednom parku
(rušil nás jen vtíravý zpěv z nedaleké hospody a pach psí moči)
 
mezitím co jsem do ní vstupoval
z ní vystupovala slova
já je po hmatu skládal do nádherných veršů
bylo to tiché
žádné křečovité áááááááááách
Ona byla něžná a osobní báseň
a její tělo nesálalo spalujícím vedrem
držel jsem je v sobě nádherně zrůžovělé teplem jazyk mi přitom ovíjely šlahouny
opilých jemně drsných lichotek
ale
já mlčel – byla to něžná a osobní báseň
a já jí nechtěl ublížit

 

x x x
 
Vdechuji slova
do šedivé místnosti
měsíc je jak vaječný žloutek
a ty se ho snažíš propíchnout hrotem nerez vidličky
zatímco já
chci z mokrých kávových zrnek
vyčíst naši budoucnost
k nohám nám padají listy z kalendáře
jak postřelené vlaštovky
v řečišti těch dnů
se brouzdáme bosýma nohama
beznadějní
otupělí
ráno co ráno
na povel hliníkové konvičky
stavíme do řady své oprýskané kotlíky na čaj

 

Smutná báseň
 
Raději budu lidi děsit než se s nimi přátelit
Proč?
Protože je to jednodušší
už žádné paty k sobě špičky od sebe
naškrobené límečky
vybělené manžety
podivně se uklánět...
a tak se může stát
že se dlouho neuvidíme
ale jednou mě uvidíš sedět
celou v černém
(budu mít i černé nehty)
v baru
kde na dně lahví
odpočívá jazzová sedlina Louise Armstronga
a po kotnících mladých slečen
se plazí nářek nešťastně zamilovaného klavíristy
pořád výš a výš
já vím už teď
budeš to na mě znovu zkoušet
už ne tak stejně jako předtím
jen mi neohrabaně políbíš ruku a povedeme
nudnou
lehce zdvořilostní konverzaci o počasí