Rovnodennost
 
Vínový opar stého tlení se vznáší k listům magnolií.
Svítám.
Perlivě nahá, cítím ve svém stínu pohyby kaluží,
plním se a naplňuji. Pukám. Vyvěrám silou falického chvění
mezi kameny.
To klíčím severními dešti, Odine!
To po mých prstech stéká měsíc,
to tikám já a rozhazuji a prším. A prším a prším
a prším...

Zákulisí

Výčitky stírá dotek vlečky,
opilcův prst pod plédem pro zvonečky.
Tančící slzy smavých Dian
mizivé toulky za smyslem
Buddhové vilně kvičí z pian
známka zlostně nehřející,
kocovina kravských not,
nic ničemu nepřející
směrnice pekla přijdou vhod
slepicím pošlým v dešti lian.

Na vlnách
 
Za sousedním rohem vycházím vstříc vzpomínkám.
Trvají profilem blesku uprostřed nedbalostí
jako prapůvodní prázdno bez výkřiku,
jako celá neděle když neprší,
jako ořech,
pianino pro myši,
jako refrén zlaté orlice,
Benátky, Řím a nejvíce
jako chrpa, která nevoní,
jen vibrací svou se přikloní
k houpavé jízdě na koni.