Motýlí nálada
 
Třeskuté plesknutí o sklovitá křídla oznámilo všem přítomným náladu mrzutého motýla, který vešel do útrob podniku.
   Byl mrzutý, bez mimikry a kutikulárně napjatý.
   Jeho nervozita srážela jednotlivé šupinatosti do neforemných sprostých poznámek a všichni přítomní se raději schoulili do svých pestrobarevných pocitů. Neměli náladu poslouchat perverze okřídleného hosta s nevraživými tykadly. Naštvaný sosák se neustále v těkavých stazích prodlužoval a zkracoval kolem neurotické spirály.
   Motýl si po chvilce mrzutého váhání přisedl k barovému výčnělku a křídla opřel o záda schoulených okolosedících. Křídla pleskala nervózně o hrany vysokého pultu a občas udeřila obličejovou část některého z přítomných.
   Byl to setsakramentsky obrovitý, urostlý a zdravě naštvaný motýl.
   Obrovitě vypouklé černě sametové oči se vykulovaly a těkaly nevraživě do všech stran. Přední pár párovitých končetin se zahryzl krátkými a pořádně tvrdými štětinami do barového pultu a systematicky okusoval leskle nalakovaný povrch.
   Na pokožce stolu naskakovala jedna rýha za druhou a muž, sloužící toho dne a večera u baru, pozoroval celou tu šarádu vrypů mlčky, s vážně staženými rysy v obličeji.
   Když se brunátný obličej motýla chystal vysázet opět něco peprných jadrností do prostoru podniku, barman jej bleskurychle předběhl.
   "Má-te přá-ní...?" slabikoval zřetelně a nahlas baromuž, nezakrývaje nesouhlas se stále hustší a neustále přibývající změtí ostrých čar na novém laku barového stolu.
   "Samozřejmě! Proč bych tu jinak dřepěl a mrzutě pleskal křídlama?!"
   Na drahém vlasu koberce se ve šmouhancích rozmazávaly opadané šupiny ze vztekle se pohybujících motýlích křídel. Šupinky klesaly vířivě v pylovém prachu a před vlastním lupnutím o zem si ještě stihly říci něco drbů a nemístných poznámek. Byly to obzvlášť nevychované šupiny. Zasloužily by pár zaprášených plácanců přes pylový zadek.
   Motýl si jich nevšímal. Byly nevychované a nedalo se s tím nic dělat. To už věděl.
   "Tak, jaké máte přání?!... Čím mohu posloužit?" optal se muž z baru již podruhé motýla a hlas mu nepravidelně přeskakoval z brumů do hvizdů. I přesto se distinguovaně ovládal. Jeho ostré konečky okousaných nehtů nevědomky rýhovaly chaotické obrazce do nalakovaného povrchu opačné strany desky barového pultu.
   "Vo co ti de? Už si se mě snad zeptal jednou, ne?! Nejsem hluchej!" odfrkl motýl a spodní pár jeho nohou začal okopávat přední, mahagonově hnědé, stěny pultu.
   "Naval ňáký brutálně brunátný pití! Ihned! Ať si dokopnu tu zatracenou motýlí náladu!" zachroptěl nevraživě. "A moc se s tím nepárej, nebo se pořádně oklepu a ten tvůj kobercovej povrch si budeš moct i s tim celym hnusně vlasatym vzorem hodit za motýlí klobouk!"
   
   Barman se za svůj dosavadní život setkal s mnoha motýly, ale ani jeden z nich se s tímhle mrzoutem nedal srovnat. Němě přivřel překvapením otevřená ústa a s urputnou rychlostí šátral rukama v policích za zády. Brutálně brunátný pití neměl.
   Ještě nikdy žádný motýl nic takového nechtěl. Tenhle byl první. Většinu přání zamázl květinovým, dobře uleželým nektarem.
   Co teď? vibrovalo mu hlavou.
   "Co je, nějak se s tim moc dlouho páráš? Napřed se mě zeptáš dvakrát na jedno a to samý a teď se pro změnu hrabeš v těch uslintaných regálech. Ale žádný pití před mým nevraživým sosákem neleží!"
   "Chvilenku strpení, hned to bude..." řekl baromuž slabě nejistým hlasem.
   Hosté, posedávající v nejtěsnější blízkosti motýlí rozevláté brunátnosti, se nenápadně vytráceli z podniku. Byli umolousaní od hlavy až k patě od sprostých šupin, které neustále vykřikovaly neslušné šmouhance.
   Jeden z hostů cestou ven potichu zamumlal: "Takovýho nevychovanýho motýla by měl někdo pořádně vytahat za křídla." A rychle vyběhl za ostatními prchajícími.
   Něco málo šupin zaevidovalo poznámku a vrhlo se za utikajícím mužem. U dveří ho laplo a pořádný nářez vulgárními šmouhanci muže neminul.
 
Mezitím barman netečně otevřel něco lahví a kmitavými pohyby z každé ulil do svítivě čistého šejkru. Raději nepřemýšlel a jednal. Neměl rád jakékoliv nepříjemnosti, natož aby zažil potyčku s mohutně nevraživým motýlím kolosem. Postačil mu letmý pohled na obrovitá křídla a v mžiku lomcoval šejkrem nad svou hlavou.
   Šejkr škytal nad silou obsahu, který se v něm otloukal i s ledem. Když pravá ruka baromuže bez sebemenšího náznaku života odpadla těžce na zem, motýl vyrazil sosákem ze zakuklené spirály a nasál. V cukuletu pochopil, že jedna barmanova ruka stěží zvládne hbité podání brutálně brunátného nápoje. Jeho tykadly projela neuroticky soucitná náklonnost a motýl s něžnou rozmrzelostí přátelsky dloubnul tykadlem baromuže do hrudi.
   Barman se chabě pousmál a šeptl: "Prosím."
   "Ti ď, že ti to ale trvalo."
   Motýl uchopil předním párem štětinatých nohou sklenku i s jejím brutálně brunátným obsahem a jediným odtažitým srkem vyprázdnil vnitřek sklenice.
 
Kromě motýla, barmana a chaotických vrypů na obou stranách mahagonové desky barového pultu nikdo nebyl. Prostor podniku byl bezezbytku vyplněn vulgárními šmouhanci. Některé šupiny se dokonce drze usadily na židle u stolů a drbaly kdysi skvostně bílé plátěné ubrusy.
   Kobercový, již ne bohatě hustý čistovlas vzpomínal na krásné chvíle s kamarády v obchodu mansardě bez oken.
   Lak barového pultu slezl i s naimitovaným mahagonovým povrchem dolů a naštvaně, plný vrypanců, odkráčel po umolousaném vlasu do protějšího rohu místnosti. Nalakovaně hysterické slzy se vpíjely do jediného bílého kousku stěny.
   Stěna se přestala posmívat ostatním a raději zmlkla.
   Dekorativní květiny na umělohmotných šlahounech se ve strachu o svoji další budoucnost daly osahávat nevychovanými šupinami a útrpně trčely v květináčích na dřevěných policích.
 
Barman hledal svoji pravou ruku na zemi pod barem a nemohl ji najít. Tratoliště nevychovaných šupin a šmouhanců se vesele pošťuchovalo a vykřikovalo jednu oplzlost za druhou.
 
Motýl notně nahlas říhl a na líce jeho křídel se zpoza rubu vracely veselé skvrny. Byly rozverné a rozesmáté. Sršely optimismes. Některé nabídly barmanovi kousek fleku na olysalé desce pultu. Myslely to dobře. Baromuže nabídka natolik překvapila, že na malý okamžik zapomněl na pravou ruku a odpověděl dojatě: "Děkuji, ale nemám zájem. Já jsem o svůj flek právě přišel."
   Motýl přestal mávat křídly. Stáhl sosák do elegantní spirály, pochvalně zavrtěl tykadly a s úsměvem na mohutné tváři plavně opouštěl baromuže, jeho pravou ruku a celý pochybný podnik.
   Ještě než se za jeho přítomností uzavřela křídla prosklených dveří, špitnul plaše k pultu: "Byl jste opravdu laskav. Velice, z celého motýlího srdce vám děkuji. Milerád ještě přijdu. Máte to tu opravdu hezké. Na shledanou." A zmizel.
   Ve skleněné výplni dveří se naposledy zatřepotal odraz barevných křídel s veselými skvrnami.
 
Byl to opravdu setsakramentsky obrovitý a zdravě urostlý motýl. A vychovaný. Pozdravil, než odešel...