Debata
 
Roztáčí svůj hranatý kolotoč beznaděje
v peridodicky se opakujících křivkách
grafu zkázy.
 
Ne, kolego, omyl. – Mohu vám nabídnout svoji definici prázdnoty?
– Zajisté...
 
Neskonale dutá elipsa
plovoucí v pavučině odumřelých ctností.
 
– Kdepak, teď poslouchejte!
 
Decentně vyschlá kobka
ronící své slzy prachu do
přepychově hlubokého talíře.
 
Musím uznat, že jste lepší, kolego.

x x x
 
Do zelené vaničky dopadá kapka zbloudilé rosy,
která vytryskla z toužebně prosících očí.
Rozhlíží se po sametovém koberci a spěchá
až na vroubkovaný kraj mrtvého světa.
 
... padá ...
 
... a tvé oči opět prosí ...

x x x
 
Líbí se mi, jak neobratně rozbaluješ
dárky, které ti měl dát časem teprve
sám život.
 
Když sejmeš jejich lákavý obal,
přinášejí ti mnohá nechtěná překvapení, že?
 
– Třeba tu malou roztomilou křičící věc,
která teď leží opuštěná v kolébce za dveřmi
tvého dětského pokoje.