Aleš Šakal (* 31. 3. 1974) žije v Plzni, po Střední průmyslové škole strojnické vystudoval Fakultu strojní Západočeské univerzity a stal se asistentem na katedře technické výchovy Pedagogické fakulty ZČU. Píše básně i prózu. (Jeho prvním velkým vzorem byl americký spisovatel Charles Bukowski.) Básně publikoval v pořadech Čs. rozhlasu Plzeň Regiolit (1997) a Panorama (1998), v edici Malé knížky Ason-klubu či vlastním nákladem vydal sbírky Žebřík do Apeironu (1994), Slova vzteku a lásky (1995), Přecitlivělý primitiv (1996) a Laciný věci (1999). Dále publikoval v builletinu Listy Ason-klubu, v jeho Literárním menu a v A-almanachu Klubu mladých autorů v Plzni. V letech 1996 až 1998 získal řadu předních ocenění, například v Literární soutěži studentů západočeských středních škol, v soutěži Literární Šumava, Píšu, píšeš, píšeme nebo O cenu Jana Masaryka. Zúčastnil se autorských čtení v Polanově síni Knihovny města Plzně i jinde. Jako člen Divadla Štěstí Lukáše Langmajera se autorsky i herecky podílel na představení TOHLE NE! ní poezie ze života hnisu, Šou pana Bílého a pana Černého a Exhibice. V dubnu 2000 vystavoval své básně i prózy pod názvem "Visíme" spolu s dalšími autory v plzeňské galerii Esprit.

 

x x x
 
I.
Má touha je býk
vidím ji rozmazaně
skrz okýnko rychlíku
do Andalusie.
Byla to tvrdá škola
Variola s motýlkem a myrthou v klopě
šťastně se šklebí
"Ano. Ano."
překotně křičí
vrhá se do mýho nitra.
přerazila si páteř
nemůže nic
je invalidní
jsem její nemocnice
kde se rozšířila
infekce přežívání
 
II.
Avšak
než mě začne dřít písek v botě
musel jsem si jít popovídat
se třemi soby na etiketě
teprve až pak
jsem byl schopen brilantně se vyhnout
rozrajcovanýmu rohu
mulety se kejvaj v šíji
dva černí hadi
mě vyrejvaj čáry na zádech
syčí a bojují
dokud se nepromění
ve skvrny
na slipech Calvin Klein.
 
III.
Umrtven tou věčnou sinusoidou
 
ostí
nk
mů
ež
je
tt
vy
rp
dko
ostí
 
nedal jsem si pozor
a stádo mě porazilo
rozbili mně brýle
a možná dobře
aspoň tak jasně neuvidim
jak se z čar
stávaj jizvy.