Milan Šedivý (* 8. 1. 1977) pochází ze severočeského Dubí, po maturitě na Střední zahradnické škole v Děčíně studuje Pedagogickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni (obor učitelství českého jazyka a hudební výchovy pro střední školy). Píše poezii a zabývá se literární kritikou. Jeho básně byly kromě kopírovaných Listů Ason-klubu a Literárního menu publikovány v almanachu Máj (1998, 2000), ve sborníku Literární ceny Vladimíra Vokolka (1999) a dále v časopisech Studentský Fénix (Plzeň) a Viselec (Hradec Králové). V roce 2000 byly jeho verše zařazeny do projektu Poezie pro cestující a lze se s nimi potkat v prostorách nádraží Praha-Smíchov. Je redaktorem časopisu studentů Pedagogické fakulty ZČU Studentský Fénix. V soutěži Literární Šumava 1999 v kategorii do 25 let byly jeho verše oceněny druhým místem, v soutěži Literární Varnsdorf 2000 se umístil jako třetí, v soutěži Hořovice Václava Hraběte 2000 jako druhý. Získal i zvláštní cenu brněnského časopisu Host, v děčínské soutěži poezie Literární cena Vladimíra Vokolka 2000 skončil v kategorii nad 21 let na třetím místě. Zúčastnil se autorského večera v Polanově síni Knihovny města Plzně a Básnického safari 1. května 2000 v Praze na Petříně. Kromě psaní externě zpívá ve sboru Divadla J. K. Tyla v Plzni.

 

Mariánské Lázně
 
Ve dvanáct
to je chvíle kdy oči vyvalené z děr snídají:
 
První chod –
flambované opičí lebky
papouščí jikry
 
Druhý –
ruce polévané modrým sauce
s chutí betelu
 
Třetí –
candáti na jalovci
porcovaní kyvadlem
 
Město staniol město klisna
Střepy vyražené na čele tečou
blednou třepí se a ústí až
na tácku prostíraném tu na prizmatu světla
Tiché a blahodárné koupele závisti s přepady do slin
neprodyšných kouřovými výklady hotelů
 
Prameny k mání výhradně na gumičku
anebo v drdolech
Znovu lehce mží
 
Kočky zatím vyskakují tmou na kapoty západních vozů
Pak zatínají dráp

 

Růst
 
Buky nohou tvých
prorůstají do rusovlasé země
co kořeny dávných
S vděčností
ohledáváš své oči
jak by ve vykotlaném možno bylo nalézt
čemu pojmenování chybí

 

x x x
 
Zúžená hrdla vod
v křišťálovém tvaru pinzetové koule.
Co tiše vzlíná v tříslech noci,
to povinováno je chůzi životem.
Okna střela slzy postav,
až sama přešla v bezprostor.
Pak déšť zarážel své hřeby
za patami chodců:
Padly mříže klidu
za vším polaskaným zuby.
Držím, abys nerozlila.
Znovu toužím odlít
ze zakalených karaf totemových kultur.