Eva, had, rozhovor I
 
tak já už tedy věřím jenom
ve svoji šťastnou hvězdu
baladicky vyťukávající
morseovým klíčem
vlnky na moři
ovšem člověk
aby měl ten klíč
musí znát míru čeho... bolesti?
 
zasnila se
být tak schopna zahledění
že bych až přepadla dozadu
tak bezedný je vesmír
 
dokázat říci ano něčemu co teprve klíčí
ZRUŠIT PROKLETÍ
ano, něčemu co poznávám
pouze na povrchu
 
pluh také na zimu obléká
rubáš rzi
ale hlína tu pachuť smrti setře
v milosrdném klíně jara
 
tedy říkám ano
aniž bych chtěla podstoupit tu cestu
do podsvětí
co když nitka selže a já
zůstanu šílená
na tomto světě bez naděje
 
Evo, miláčku
to já říkám ano
a zároveň oulisně
zipem hada v sobě skřípaje
šeptám ne
tak abych slyšel jenom já
rozumíš?
 
já vím, ostružiny šlehají i po tobě
přece jsme spolu měnili ten klíč
a nedostali... nic!
 
kolikrát už myslel sis
že se nám jenom někam ztratil
že ho zas najdeme
ó, jak ty umíš hledat!

Eva, had, rozhovor II
 
ano, ano, ano!
říkej ta slova ještě jednou se mnou
a ve chvíli, kdy by někdo chtěl zradit
položme mu na ústa svitek skořice
... ach, milosrdná země tolik voní
 
hrome, vrátek skřípe
na návratnou
čím je člověk
když vlastně neví
čím je člověk
čimčarára čím
kam se vracet?
 
a vesmír mlčí
jenom hejna divokých husí
poděšeně kejhají
z dalekých mlhovin
počkej, kam se ztrácíš
slunce ještě nevyšlo
a já se tady sama
bojím
 
tady jsem
moje ruka hřeje
a možná dosud žiju
tady jsem
tak probůh, Bože!

Poezie
 
Poezie, popelka neužitečná...
   Dotyk motýlím křídlem, projektil vystřelený vzhůru. Zář sněhové pláně ve chvíli, kdy na hladinu vyhoupne se smrtelně bledý měsíc..., zavane a je pryč. Namísto toho život. Strašák násilí, zoufalství a smrti obchází za naprostého ticha plůtky našich srdcí a na obranu nemáme nic než... poezii. Co platen vztek, teror, namyšlená zhovadilost – jenom zmnožují utrpení. A vítězí přece nakonec vždycky ti "slabí"! Krtince nevědomí na hřadu louky, jak nevinné. Zběsilá vášeň, vyrostlá (zplanělá) ze zvířete, tesáky intelektu cení a idylka ráje, našeho moderního ráje naplněného požáry technických vymožeností, zdá se pokažena. Zase někde vítězí ideologie, blbost, točí se mlýnek na maso. Jsme opět nazí. Poezie se může jevit pouze jako nevinné blábolení několika praštěných jedinců. Budiž, ale poezie, opravdová poezie, dřeň života, draze je vykoupena: Šílenstvím, bolestí, samotou... Někdo se musí drát pod povrch, abychom se nepodobali pouze plžům oslintávajícím blaženě skleněné tabulky oken bez zájmu, kam tato míří. Poezie znamená prostor! Nejde o pouhá slova. Jedná se o zápas, o rozbití ledové krusty, co pořeže. Ten, kdo žije poezii, a nemusí zrovna psát slabomyslné veršíky, stačí, že žije nadpozemsky obyčejně, věčně sténá natažen na skřipci. Trpí svou "jinakostí", která mu brání nalézati klid, uznání, pochopení, pokoj. K čemu, proč, když snazší by bylo s ostatními si nalhávat, že člověk je něčím víc než jarní veselé štěbetání ptáků, než důstojné přešlapování smrků, než pohled vystrašených laní. Někdo tam musí jít, musí se utkat s příšerkami, aby vynesl světlo sněhu ven. Obec lidská však nechce slyšet nic, co jitří. Chce být obelhávána. Jde jí pouze o pobavení, rozptýlení dusného dýmu nad bojišti svědomí. Poezie však bolí, je hranatá, srdnatě zápolí s nedokonalostí, koktá směšné pravdy a třeba vyvolá obranný, nechápavý smích. Anebo prostě jenom tak... existuje. Strmá poezie horských hřebenů, výhledů do krajiny, svobodně letící ptáci. Pokorná, nenápadná, tichá. Dopřejme si poezii, přestože jitří, podrývá sám základ našich jistot. Není ji slyšet, a přesto právě ona zakládá veškeré snění, tvůrčí aktivitu. Je-li přítomna, sahá technik po notesu, filozof brousí pero a dělník na poli radostně zazpívá. A možná i politik namísto samolibých prázdných řečí skloní na chvíli hlavu. Zabijeme-li ji, budeme jenom neustále kopírovat cizí vzory, konzumovat, pomalu se sunout do zapomnění, závidět. Marnost našeho života bude xenofobně černobílá. Zabijeme-li ji, ponorná řeka vyhasne a nic než tíha, přehlušovaná náhražkami štěstí, zůstane nám.
   Ach, poezie!