Ľdes
 
Říkaj, že mi tam chybí jedno é. Ale to je omyl. Mám tohle vyprávění nazvané podle kurev, nejde o politiku.
   Ne, není to jedno. Je velikej rozdíl v tématu. Například kurvy musej makat každej den. A docela poctivě, jestli můžu tenhle výraz použít. V každým případě musej každýho zákazníka uspokojit. Jasná perspektiva, přehlednej program.
   Ľdesky pracujou v nočním klubu ve zvláštní technologii: kolegyně z branže jim někdy říkavají Pohádkářky. Nebo Šeherezády. Jejich práce je čistá. Nesouložej – sloužej. Zamindrákovanejm pracháčům, co si doma nemůžou popovídat s ženskou. Ne že by tam třeba žádnou neměli, ale duchovně je to kupříkladu lenghornka. Na tom nezáleží, hlavně když máš na zaplacení.
   Ľdeska služebním jménem Miriam pocházela z Rostova. Na Donu. Jasný. Měla pokojík v nejvyšším poschodí a z okýnka bylo vidět za obzor. Zvlášť když promluvila tou svou nasládle měkkou češtinou s rozlehlostí ukrajinských stepí.
   Najednou jsem byl na slavnosti v Charkově, stoly se prohýbaly pod jídlem, zástupy lidí. ... Jedna dívčina v barevných hadrech se podobala Miriam. Měla černej kukuč a takovej šmrnc, až ty hadry vypadaly jako poslední model od madame Coco Chanel. Nakoupila perníčky, chalvu a ořechy. Hltal jsem ji když ona hltala roštovanou klobásu s černým chlebem.
   Miriam snila o Paříži. Tak to jsem mohl vyprávět já jí. Kdepak neplatila mi za to, zkrátka i tahle služba – pozorně, se zájmem naslouchat, patřila do ceny. Oči navrch hlavy chodili jsme spolu trasu Champs Elyssés – Vítězný oblouk – La Défense skoro do zblbnutí. Jenom, nevím proč, se mnou nikdy nechtěla navštívit Sacré Coeur. Respektoval jsem to. I malé tajemství patřilo do rejstříku Ľdesek.
 
V zahrádce pod okny kvetly tulipány a žluté narcisy. Miriam jsem nenašel. Prý odjela do té své Paříže. Tak už si vydělala, měl jsem radost i smutno mi bylo. To víte pár hezkejch večerů jsme spolu strávili. Jako štamgast jsem měl velkou slevu.
   Stalo se jednou, že Miriam porušila režim a chtěla se milovat. Kdepak, říkám jí, jenom se drž svýho. Ona, že se mnou je to docela něco jinýho.
   Mrzí mě, že jsem jí tenkrát odmítl. Fakt ne kvůli penězům, ona by nechtěla příplatek. Zvlášť teď, když jsem slyšel, že ji našli v rychlíku zamordovanou. Prý. Kdoví, co je na tom pravdy. Moc tomu nevěřím. Ľdeskám se tohle nestává. Leda by se smolně zamilovala. Před tím jsem ji varoval.
   Začalo se proslýchat, že vlastně nikdy nikoho neměla. To mi povídejte – v nočním baru a panna? A najednou mi jí bylo tak strašně líto. Třebas ten její nešťastnej konec má na svědomí zhrzená láska ke mně.
   Od tý doby se snažím uvěřit, že časem se donese zpráva, že šlo o mejlku, že mrtvá ve vlaku byla docela jiná ženská. A Miriam mi konečně pošle pohled zpod Eiffelky.
   Jak se asi podepíše? Nikdy jsem ji nepojmenoval služebním jménem. Když mi neprozradila svý pravý, říkal jsem jí Ľdes. Napsaný na papíře to vypadá divně, ale v pokojíku, navečír, uprostřed lehkýho parfému a na dotyk blízko...
   Napsala by mi nejspíš do klubu. Každej den se stavím na paňáka a když zaplatím, zeptám se na poštu. O Miriam mlčím, měli by mě za blázna. Stejnak si to myslej, jen neřeknou. Proč taky, když útratu platím.
   Měsíc a pořád nic. že by zapomněla? To by mi přece Ľdeska nemohla udělat. A proč jsem jí vlastně dal tohle jméno? Jen mě tak napadlo. Zeptejte se proč jste se narodili. Co vám máma řekne? Zkuste to.

Lullaby
 
Sylvia umřela. Dokážu teď lépe vnímat její slova. Už je nemůže změnit. Už jim nevnutí svou vůli, ani je nezadrží. Jsou tady. Slova. Černé znaky na nekvalitním papíře.
   Nemají nic společného se sluncem útočícím na unavené oči.
   Nemají nic společného s neprořezanými kostřičkami stromů v sadě.
   Leží poslušně na svých místech – jako náhrobky, jako čerstvě zasazené květiny, když se zdá, že léto nikdy neskončí. Vzduch voní a já slyším sytý hlas ženy. Samet nebo břitva. Nemohu se rozhodnout. Důležitá jsou slova, podstatné je za nimi.
   Zarýváš své tvrdé prsty do mé dlaně, vítr se rozbíhá proti nám a cuchá vlasy, ulizuje pistáciovou zmrzlinu.
   Máš sladké rty a já se tě nesmím dotknout.
   S kým jsi krvácela poprvé? Sylvia mi to o sobě pověděla. Ovšemže slovy. Těmi, které nemají nic společného s oprýskanými omítkami, opadaným listím, stmíváním ani probouzením.
   Ani s tím, po které bolí hlava. A žena se zlobí na muže: nepij, nekuř a nesoulož s druhými.
   U křišťálového paláce se musíme rozejít. Vždycky mám pocit, že je to navždy a pokaždé mě raní, jak samozřejmě řekneš: Ahoj. Zdá se mi, že dlažba ulice se musí právě teď rozestoupit a NĚCO se stane. Vyroste propast nebo trnový keř, o který se podrápu, zatímco ty se mi ztratíš v netečném davu na druhé straně.
   Pak tě uvidím o půl roku později a znovu uvěřím, že nad nebem musí být ještě něco víc, než pouhé nadnebesko. Voní to tam tvým parfémem a smím se tě dotýkat nejen pohledy.
   Jenže zase přijde večer, tma, konec románu a zmuchlaná přikrývka, pod kterou odedávna nemůžu usnout. Nemůžu, protože najednou přestávám slyšet tvůj hlas, jednotlivá slova a doteky se slévají do kalného proudu usínání.
   Matrace se rozestupují, za oknem vyje pes. Skla v oknech drnčí větrem, zebou mě uši nebo nohy. Cítím jak mnou prochází čas, pálí co se mu zdá zbytečné a chápu: spálí mne celého. Proč ne. Žiju leda ve slovech a těch už bylo dost. Věřím, že nemají nic společného s tím, že stojím na římse a plech studí do nohou. Ještě chvíli to vydržím, ale pak budu muset římsu opustit.
   Okno je v přízemí. Ale dům stojí na břehu hluboké noci. Tma je tak řídká, že plavat nemá smysl a křídla jsem vrátil už dávno.
   Čekám co řekne Sylvia, když tady nejsi.
   Mlčí.
   Co můžeš víc chtít od mrtvé. Kromě bolavých zad, zažívacích potíží a slábnoucích očí je tak ztuhlá, že se téměř nemůže pohnout. Jen v záchvatech kašle trochu nadzvedne hlavu, ale protože ústa neotevře, odevzdaně polyká tmavý hlen. Už ho má plný žaludek.
   Nemůžu jí pomoci. Opravdu to nejde. Ledaže bych stále dokola, do zblbnutí četl její slova. Možná jimi lze přehlušit ten protivný zvuk drolící se hlíny.
   
   Ranní slunce ohřálo plech i kůži. Čekala jsi na smluveném místě a včerejší slova neměla s těmi dnešními nic společného. Mělas v očích radost.
   Všiml jsem si, že Sylvia na náhrobním kameni se lehce ušklíbla. Asi to byl úsměv, jenže u Sylvie nikdo neví.

Via delle Bocchette
Cima Brenta, Cima Tosa, Crozzon dei Mandrini. Kov pálí
   do dlaní. Mráz a slunce. Kámen. Vlhká, hustá kaše mlhy. Vítr.
   Pramínky čiré vody, ledovcové kluzko.
   Děti se radovaly z objevu promodralého ledovcového jezírka víc, než z balíku oříškové čokolády. Elka jajkala nad červení kvítků zatoulaných ve spárách skal. Z Majka lilo a v žaludku svíral pěsti hlad. Prsní úvazek tísnil – Jar ho zbytečně utáhl.
   Záviděl ptákům křídla, oči mohl nechat na jejich rozpětí. Ale žádný nepřeletěl třítisícovku. Už před hodinou se na ně díval shora.
   Zrovna obcházeli úzkým, křivolakým chodníkem skalní masív, jehož bílé, strupovité boky připomínaly Moby Dicka krátce předtím, než na něm vypustil duši prokletý Achab. Černé, svobodné stíny ptačích přeletů dráždily – Majk se úporně upínal k ocelovému lanu, tichem se ozýval cinkot cvakajících karabin. Hlubiny přitahovaly.
   Stejný pocit jako na mostech, věžích, rozhlednách – vysmeknout se sám sobě a letět. V dětských snech se mu dařilo vzlétat a přistávat jen tak, s kratinkým rozběhem.
   Na rozlehlé kamenné plosce už seděli ostatní a ukusovali ze svačin. Kar odložil přilbu na batoh plný lana a skob. Na Jara, visícího asi na desítimetrové jehle pokřikovaly děti.
   Celozrnný chleba chroupal a voněl jako údolí, po kterém už všichni toužili – jen chlapi by to nahlas nepřiznali. Už kvůli dětem, jimž všechno připadalo jako náramná legrace. Čím hustší mlha, tím větší naděje na dobrodružství.
   Kolem čtvrté se mlha roztrhla, krátce se mezi útesy objevily prosluněné doliny a – začalo mrholit. Brzy se hustě rozdeštilo. Sestupovali po ledovci – čím víc obav, tím větší nebezpečí pádu.
   Kolem půl páté se utrhl první balvan. Prosvištěl kolem nich a zabořil se do změklého ledu o pár metrů dál. Zdatnější část výpravy už rázovala relativně bezpečnou pěšinou v kamenité suti. Děti byly roztroušené po celém svahu. Elka trpělivě čekala na pajdajícího Majka.
   Po dvaceti minutách se dal do pohybu další skalní úlomek. Déšť houstl. Voda neuznávala značené cesty a v sílících potocích proudila všude. Elce a Majkovi zbýval už jen poslední náročný úsek, jištěný lanem. Majk nebyl ani tak unaven fyzicky, spíš ho zrazovala psychika. Ptačímu lákání odolal, teď stačilo jednou – nechtíc – špatně šlápnout a zastavily by ho až ostré střepiny skal vmrzlé do spodní části ledovce.
   Elce by se jistě nelíbily potrhané cáry nové bundy, navíc jistě nevypratelně zkrvavené...
   Ujela mu pravá noha, právě když se tolik snažil jít na jistotu. Instinktivně máchl rukou a chytil se konce ocelového lana. Kov okamžitě zajel do dlaně a roztrhl zápěstí.
   
   Všechno vyřešil pásek na hodinky. Vydržel a udržel Majkův pád právě tak dlouho, než se stačila vrátit Elka, připoutat Majka k lanu, ovázat zraněnou ruku a pak ho mlčky doprovodit do tábora.
   Do stanu zatékalo, Matylda už vařila polévku a vůně koření stála nad celým ležením. Zápěstí Majka nebolelo, jen promočené prádlo studilo.
   Noc padla do údolí jako voják. Bezhvězdná, bezesná. Majk nebyl rozhodnutý, zda se zúčastní zítřejší výpravy, ale jedno bylo jisté – už nikdy nepomyslí na létání. Zápěstí se opět ozývalo, škubalo a nedalo usnout. Jak asi musí bolet křídlo!
 
Ptákům pod převisem se taky nic nezdálo.

Vozík blues
 
Ostře řezaná bledá tvář. Utrpení? Spíš úsilí o jeho překonání.
   Ale ty oči. Jako kdyby na vozíčku přijížděly z velikých hlubin, kde – zdá se to nemožné? – ještě lze objevit neznámé civilizace. Tou může být i tahle Lilla.
   Prosklené lítačky dokořán, ještě dva schody a zase pár metrů nezávislosti. Na dvou kolech. Na rovině. Tolik mužských rukou mne zvedá a všechny se dotýkají jen kovu. Radím jim, jsou tak nezkušení, poprvé se dotýkají chladného, hranatého těla.
   Dávno jsem přestala doufat, že jeden z nich úmyslně sáhne vedle, něžně stiskne mé rameno, dotkne se vlasů. A přece pro něj ráno co ráno, dbám o neposlušnou vlnu padající do čela.
   Dnes večer se slunce klanělo k západu tak zprudka, že si nejspíš vysloužilo rudou bouli. Když odjížděla na vlak, kanály přetékaly soumrakem, vítr honil papíry po Krakowském předměstí. Pomohl jsem jí ze schodů a zamávali jsme si. Všiml jsem si už dřív, že se zásadně neohlíží. A nebylo to ztuhlou šíjí. Prostě si zakázala vracet se. Už nikdy jí nesmělo být sedmnáct, už nikdy se neměla rozhodovat. Operace ano – ne. Už nikdy pády, zlomeniny, bolest naplňující dny a noci. Úzkost, zoufalství.
   Šílené sny – útěk po schodech. Bylo jich přesně patnáct. Začala je brát po dvou a místo aby jich ubývalo, násobila je. Nekonečné schodiště. A tak vybíhala znovu – běžely teď za sebou dvě Lilly. Druhá zkoušela předhonit tu první, neúspěšnou. Ale schody se opět nechtěly vzdát. Tak tedy do třetice.
   Víc než třikrát se ve snu nesnesla. A tak při pohledu na dvojici vlastních zad se probouzela. Když byla v domě sama, křičela. Co nejhlasitěji, aby odehnala hrůzné představy. Nikdy by se nepokusila umřít vlastní rukou, nevěděla, jak se to dělá. A vždycky, i v horečkách, se chtěla zase ráno probudit. Ráno!
   Jenže se budila už před svítáním. Ještě za tmy. Dvakrát, třikrát, desetkrát. Otáčela přesýpací hodiny, mátožná zrnka padala odevzdaně hrdélkem ve skle.
   Celý svět byl ze skla. Nehýbat se bez dovolení. Neházet talíři, popelníky – rozbiješ a život bude navždy plný střepů. Mám je v očích.
   Jsi umanutá.
   Nejsem odpovědná za nic. Obviníte Káje za jeho chování ke Gerdě, když víte o zlé královně? Milá Lillo, to všechno záleží na Gerdě. Na její lásce.
   Ach Gerdo. Přítelkyně má – samoto.
   Nikdy nezapomene na tu noc, v níž pochopila, že to nejsou schody, ale ona, která se nedokázala smířit se svou poloviční smrtí. To ona se musí radovat, že jí umřela jen dolní polovina, protože schopnost krásy a lásky sídlí tam, kde může zůstat zdravá. Záleží jen na ní. Musí chtít.
   Hodně chtít.
   
   Vlak odjížděl na čas. Lilla navždy. Alespoň pro tuto chvíli. Alespoň pro toho mávajícího muže s krásným přízvukem. Kterému se musela smát, ale spíš se smála na něj.
   Slíbil jí, že se ozve. Neví kdy a neví jak, ale určitě.
   Doufala, že slib splní. Věřila mu. Když mluvil, hlas se mu nechvěl. Rezonoval. Uvnitř klece, až tam, kde má ještě stále přidrátované srdce. On jí ty dráty pozlatil. žádná kočičina.
   Vážně.
   
   Druhý den navečer se všechno dozvěděl od její přítelkyně. Chtěla si s ním povídat o ní? Nepřipustil jiné téma. A tak teď píše ženě jménem Lilie a napadá ho, že až do téhle chvíle mu nepřišla podobná květině. Jestli ji ještě někdy uvidí, musí se podívat líp.

Tombola
 
Že tančila jen s Činelem mu nevadilo. že se notně přiopila rudým vínem taky ne. Mrzelo ho, že nevyhrál.
   Zase kecáš, povídá Archanděl. Šlo ti o Natálku. Přiznej to aspoň sám sobě. Chtěl jsi ji mít pro sebe.
   
   Byl to originální i děsnej nápad – obálka s tajemstvím jako hlavní cena v tombole. Pitomost! Co kdyby vyhrála nějaká ženská?
   Činel se ucíbnul: To by se vyřešilo.
   Jistý je, že obálku – totiž hlavní cenu – vyhrál on, že Natálka mu měla patřit až do rána... a co s ní užije, je už jenom na něm. A jistě taky na ní.
   Natálka. Zvláštní děvče. Přicestovala z Kanady, aby tady učila na jazykové škole angličtinu. Svobodná, svobodomyslná. Prý nikdy s nikým nechodila – ani za mořem.
   Celý večer dokázala sedět u stolu, juchání narůstající kolem s počtem vypitých sklínek jakoby nevnímala. Celý večer. Až do slosování. Až do okamžiku, kdy Činel vítězoslavně zamával velkou žlutou obálkou nad hlavou a přečetl užaslému publiku obsah výhry.
   V tu chvíli se Natálka usmála, vstala a šla Činelovi naproti. Na pódiu ji ten mezulán vzal kolem ramen, hudba zahrála tuš pro vítěze a... Natálka Činelovi vlípla propagační pusu. Spíš provokační!
 
Seděla u vedlejšího stolu. Díval se na ni a pokaždý, když musel uhnout pohledem, téměř to bolelo. Jako kdyby měl oči přilepené k její bledé tváři. K blonďatým vlasům na kluka. Brzy ji měl přečtenou. Podvědomé pohyby levé ruky, kterými upravovala imaginární neposlušný pramen vlasů. Krátké doušky,
   jimiž upíjela víno – litr bez následků, bez jiskry budoucího požáru.
   Country kapela hrála osvědčené hity, na parketě se vlnily upocené páry a Natálce to beznadějně slušelo. Zbožňoval úzké, zářivé obličeje Angličanek, jejich trošinku pichlavé, ale ne nebezpečné oči, účesy ledabylé, pohyby staromódní... Jak to myslí? Takový má z nich pocit. Nevysvětlitelný. Podívejte třebas na slavnou Merylku, herečku, která dokáže být krásná stejně jako nehezká. Všechny své proměny provádí úsměvem, pohledem, gestikulací. Normální ženská. Na nohách shrnutý punčochy, prasklá žilka na lýtku, chvíle ostychu před milováním.
   Natálka měla dlouhou večerní róbu. Nevýraznou, ale elegantní. Laděnou do tlumených tónů. Nerozuměl tomu – aspoň kotník ukázat mohla. Takhle viděl jen paty a kousínek nártu a trochu ho provokovala příliš dlouhá špička jinak slušivých bot.
   Co ho přitahovalo nejvíc? že přes všechno plesové snažení s garderóbou vypadala jako holka. Milá, trochu zasmušilá, ale obyčejná. Bylo na ní zvláštní jen fluidum dálek, které ve svém krátkém životě viděla.
   Jak se k ní přiblížit? Anglicky uměl bídně a ona zas téměř nemluvila česky. Museli by si pomáhat rukama. Dotýkáním. To víš, zrovna s tebou!
   A kdyby ji vyhrál? Měla by se k němu jako Činelovi? Co když ho miluje? Blbost – to by se neseznamovali pomocí losu. Za pětikačku.
   
   Nemohl kvůli ní spát. Převaloval se na posteli jako na grilu. Blbost, řekl by Archanděl, přežral ses, to je ten důvod.
   
   Bylo úplně jedno, jestli měl zavřené oči nebo je kulil před sebe. Pořád tam byla – obličej vyleptaný do tmy. Natálka upíjející rudý víno, Natálka líbající Činela, Natálka uhýbající pohledem.
   Do you leave me? řekla před záchodem v přízemí svému výherci jako jediná mluvící cena v dějinách zdejších plesů. A odešla. Co jim zbylo než zpít se do němoty – Činel, Archanděl, on...
   Vlastně to nebylo do němoty – když táhli ohluchlým, syrovým ránem přes náměstí na vlak, hulákal Činel pod okny domu, kde měla Natálka svůj minibyt, tak srozumitelně, až se jim zdálo, že se pohnula záclona v okně. Hned se rozsvítilo na schodech.
   Nechali Činela jeho štěstí a ještě stihli vrnící, do růžova vyhřátý motoráček.
   Usnul okamžitě. Na konečné ho probudila průvodčí. Svěží, jako v poledne. Docela jí to v uniformě slušelo. Modrou brigadýrku jen tak položenou na hustých černých kudrnách, pod nimi veselý kukuč. Ale kdepak – Natálka to nebyla.
   Doma si pak říkal, že nejspíš stála za hřích, ale už bylo pozdě. A ve vedlejším bytě hrál kdosi na hoboj...
 
... tklivě i útěšlivě. Nejspíš pro Činela, který ještě dlouho po rozednění ležel se zlomenou nohou ve výkopu nedaleko Natálčina domu. Naštěstí tu noc mráz polevil a ráno vykouklo sluníčko dřív. Povídal Archanděl, že prý Činela našla Natálka, když ráno šla kolem výkopu pro čerstvé rohlíky.

Mariam
 
Přeskakuje čas jako louži, která stihla mezitím třikrát vyschnout a opět se zalít až po okraj. Není divu, že je zmáčený. V podkroví je vedro a neodpustitelně pusto. Nálada na Velvet Underground, na sametový, hluboký hlas Nico.
   
   Jenže Mariam má havraní vlasy, je drobná a když se usměje, ztratí se všechny záhady. Očima odhalí víc ze svého ženství, než kdyby se svlékla. Přichází noc a ze všeho zbývá jen bílé tričko přehozené přes opěradlo. A na rtech "slaná dívčí svěžest".
 
Žena odsouzená k prohře, opuštěná v okamžiku odsouzeném ke smutku. Ospalému, ale beze sna. Vstává před ránem, aby se včas zbavila strachu před probuzeným ženstvím. Přeje si vrátit zpátky do dětství, do nevinných časů až kdesi před matkou, na břehu Nilu, jehož korytem stále ještě nedopluly ztracené lístky jejího času.
   Užasle prochází svůj svět tady i tam – je možné mít dva světy? Na jednom břehu ona, a na druhém? Neví nic o horách, na které on se denně dívá, nepotřebuje zatím takovou znalost. Otevírá a opět zavírá okno. Vlétá jím melodie, kterou nesnáší.
 
Drobná bytost po pravici ho zneklidňovala. Auto mířilo k blatům, veselý řidič bavil ostatní ženy a on jen nasucho polykal. Blížil se večer, když nastupovali do člunu. Převozník Fritz Koncak jim německy vyprávěl o slovanských předcích, Mariam ukusovala chleba se sádlem a zapíjela sousta pivem. Úsměvy opětovala, jinak mlčela.
   Nízko nad břehy přeletěl netopýr. Za příštím ohybem cesty je hladina zavede zpátky k přístavu. Šetří si poslední snímek na chvíli, až se budou loučit.
   V hospůdce povečeřeli jen lehce. Připadal si jako na poslední večeři Páně. Kdoví proč ho napadlo právě tohle přirovnání. Mariam skrývala únavu, ale nedařilo se jí to příliš. Nejedla a naslouchala mu (z dopisu se později dozvěděl, že spíš hltala jeho oči a gestikulaci, protože slovům rozuměla jen zpola). Neměl pozornějšího posluchače. Bylo to skoro dotýkání.
   Musel zmlknout, aby se aspoň trochu najedla.
 
Když krátce stiskl její malou ruku, pochopil, že jeho návrat nebude snadný. Když ji naposledy zahlédl za okýnkem vozu, už spala.
   Zdálo se jí o dvou světech – v obou lidé spali na březích veliké řeky. Horká noc plná tlumených světel. Pod jedním stál ten muž s očima tichýma a naslouchajícíma. Muž, který chtěl číst její básně v jazyce, jemuž nerozuměl. Ten, který chtěl naslouchat její rodné řeči, její melodii, aniž si přál přeložit význam slov. Zdráhala se dlouho. A nakonec mu řekla větu, na kterou dychtivě čekají chlapci v parcích celého světa. Nerozuměl, ale v očích měl týž výraz jako milenci, když nemohou uvěřit, že to byl první polibek.
   Ve spánku si nedokázala vzpomenout na konkrétní slova. Jen věděla, že už by je nikdy nevyslovila nahlas. Mohou se pouze šeptat. V polosnu. Než auto zastaví a bude nutné vystoupit do chladné, deštivé reality.
 
Opět voní koláčky. Hostinským pokojem rodičů přítelkyně Jenny se tlumeně nesou hlasy hostí – drobný prošedivělý muž s úsměvem říká Mariam: "Je vám osmnáct, to jistě píšete básně." V té chvíli o patnáct let starší žena nevěří, že nejde o zdvořilostní frázi. Nevěří ani tomu, že už zítra tomu neznámému svěří své nejintimnější verše.
   Jak by zněly v jeho melodicky usměvavém jazyce?
 
Dál bude vstávat před ránem, aby se dokázala zbavit strachu před probuzeným ženstvím. Dotkne se lehounce dětí, ohlédne se za manželem, který dnes nemá službu a zmizí v koupelně, v proudu chladné sprchy.