Dnes, kdy máme jistotu, že se splnila všechna neblahá proroctví jasnozřivých duchů a neuskutečnila se žádná naděje náruživých konstruktérů budoucnosti, není lehké ubránit se dojmu, že dvacáté století patří k nejhorším v dějinách lidstva. Argumentů je spíš nadbytek než nedostatek: dvě války světové a jedna studená, atomová bomba, genocidy, likvidační a pracovní tábory... Je nesporné, že do dějin krutosti a násilí se dvacáté století zapsalo velice úspěšně. Nicméně považovat ho za nejhorší ze všech lze pouze z pohledu Evropana. Jihoameričtí Indiáni by právem považovali za nejhorší století šestnácté, severoameričtí osmnácté, Tasmánci devatenácté – ve výčtu by bylo možné pokračovat donekonečna. Jejich hlasy ale zpravidla nedojdou sluchu, veškeré nářky nad tímto nebohým stoletím tedy svědčí spíš o naší neschopnosti vzdát se zahleděnosti do sebe a neschopnosti vpravit se do cizí kůže.
   Tento druh sebestřednosti je patrně jeden z mnoha důvodů, proč stále ještě přes všechny zkušenosti úporně lpíme na myšlence vývoje, když už je těžké věřit v pokrok. Navzdory všem opačným důkazům chováme v koutku duše idylický obrázek světa přece jen se zlepšujícího, přesvědčení, že ať se děje co se děje, zítřek musí být zákonitě lepší než včerejšek. Pouze tímto způsobem je totiž možné uklidnit svědomí, prohlásit takřka cokoli za nevyhnutelnou daň doby nebo etapu vývoje. Protože víra v nepřetržitý vývoj je stejně iracionální jako kterákoli jiná, nemá smysl pokoušet se ji vyvracet logickými argumenty nebo citováním opačných příkladů. Pro člověka věřícího v pokrok zůstane i holocaust pouze slepou uličkou na cestě k lepší budoucnosti, nikoli důkazem, že budoucnost bývá často horší než to, co předcházelo.
   Ať už je náš postoj ke dvacátému století jakýkoli, je zvláštní, jak málo pozornosti bývá věnováno jednomu z největších objevů posledních let: znovuobjevení paměti. Především systematické vymývání mozků ve jménu budoucnosti, tak jak ho praktikoval bigotní racionalismus ve všech svých obměnách, nechtěně přivodilo návrat potlačovaného vědomí. Paralelně došlo ke skutečně závratným objevům v oblasti archeologie, lingvistiky, etnologie, historiografie a řady dalších oborů, jež dnes umožňují nahlédnout do tak vzdálených koutů světa a minulosti, o jakých se ještě před několika desítkami let nikomu ani nesnilo. Obrovské rozšíření obzoru je patrně jeden z největších přínosů dějinám myšlení, začíná se dokonce projevovat i ve všeobecném povědomí. Ještě nikdy nebyly možnosti zbavit se egocentrismu tak velké a výsledky tak hubené.
   Progresismus trval příliš dlouho. Natolik odpovídal základním lidským potřebám a opíral se o vědecké autority, až se mu téměř podařilo prosadit sebevražednou vizi, že to, co je staré, musí být nutně alespoň horší, ne-li rovnou špatné; nové musí být bezpodmínečně lepší díky pouhému faktu, že je to nové. Posedlost vyznavačů budoucnosti přirozeně vedla k více či méně vědomému falšování minulosti. Dodnes používáme výrazy jako temný středověk, primitivní národy nebo zaostalé země, aniž bychom vůbec uvažovali nad jejich obsahem. Ačkoli se rozplýváme nad poezií starých měst, jihneme nad zašlými fotografiemi, putujeme do krajin nepoznamenaných průmyslovou revolucí, sníme o zlatých časech, nijak nám to nebrání dělit minulost na starověk, středověk a novověk v domnění, že představují stupně lidskosti.
   Progresistické myšlení prostoupilo náš slovník, jeho pojmy považujeme za tak přirozené jako sladkost cukru nebo východ slunce. Většina našeho uvažování z něj vychází, jako by šlo o neoddiskutovatelný fakt, ačkoli ze zkušenosti víme, že radost bývá vytlačena smutkem a nadšení vystřídáno deziluzí. Výsledkem je, že často žijeme v přesvědčení, že nemáme nic společného nejen s obyvateli jiných kontinentů, ale dokonce ani s vlastními předky. Obdivujeme katedrály, a přesto považujeme jejich stavitele za zaostalé, nevzdělané, hrubé a špinavé.
   Objevování minulosti vlastní i cizí není v podstatě nic jiného než hledání ztracené paměti. Jednou z mnoha lekcí, jež nám dvacáté století udělilo, je právě zjištění její nepostradatelnosti. Samozřejmě není žádná náhoda, že právě nehorší režimy jsou vždycky doprovázeny úporným vymýváním paměti, zkreslováním minulosti, falzifikováním dějin. V menší míře lze však tyto jevy pozorovat ve všech zemích. Neexistuje jediný stát, kde by se člověk z oficiálních učebnic něco dozvěděl o temných stránkách minulosti vlastního národa. Každý stát dává přednost tomu, aby si z minulosti uchoval pouze to, co jeho občanům lichotí, co je povzbuzuje, dává jim pocit hrdosti a posiluje národní sebevědomí.
   Odkrývání vlastních masakrů, zločinů, nízkostí je vždy individuální snaha, odvahu k ní sebere pouze nepatrný počet jedinců. Proto je zřejmě přirozené, že se doposud žádný národ neodhodlal potrestat vlastní zločince, všude se dává přednost všeobecnému usmíření a zapomnění. Španělsko ukončilo občanskou válku památníkem všem obětem bez rozdílu, v Argentině nebyl za tisíce zmizelých lidí nikdo postižen, v Kambodži se Rudí Khmérové účastní voleb, v Rusku a ve všech jeho guberniích se aparátníci proměnili v businessmany. Stejně tomu bude v zemích bývalé Jugoslávie, v Číně, Íránu, ve Rwandě a jinde. Jak tedy můžeme očekávat od Čechů, Slováků, Poláků, Maďarů, Rumunů, že se vyrovnají s minulostí, která jim navíc byla vnucena, a tudíž poskytuje možnost cítit se obětí? Očekávání, že po pádu vrahů a zločinců přijde náprava nebo dokonce spravedlnost, může přinést nanejvýš zklamání.
   Nemá cenu si namlouvat, že by se někdy nějaká společnost odhodlala jako celek skutečně vyrovnat se svou minulostí a alespoň morálně odsoudila ty, kdo ji samotnou terorizovali. Zřejmě to patří k přirozeným zákonům fungování celků, s nimiž je lepší se smířit, než se jimi zbytečně užírat. Francouzům trvalo padesát let, než se odvážili opatrně nadzvednout pokličku nad svou kolaborací za německé okupace. O zločinech francouzské armády v Alžíru a jinde se sice lze dozvědět z odborných knih určených úzkému okruhu zájemců, ale oficiální historiografie je taktně obchází, aby nedemoralizovala francouzskou armádu a "neposkvrnila její čest". Angličané jsou dodnes pevně přesvědčeni, že i kdyby byl Hitler Británii dobyl, oni by se ke kolaboraci nikdy nesnížili. Téměř nikdo z nich neví, či spíš vědět nechce, že na anglonormandských ostrovech, jediném britském území okupovaném Němci, rodilí Angličané udávali a kolaborovali jako kdekoli jinde. Zpráva, kterou o tom tajná služba po válce vypracovala, byla tak otřesná, že Winston Churchill osobně přikázal zavřít ji na padesát let do archivu, aby zabránil škodám na sněhobílé anglické hrdosti. Pokud tedy vůbec někdy k nějakému vyrovnání s minulostí dojde, je to vždycky tak pozdě, že většina postižených už ani není na světě a z pachatelů se stali neškodní staříci. Nevyhnutelně se vtírá otázka, jestli nemají pravdu přírodní národy, když si v ústní tradici uchovávají z minulosti pouze hrdiny a jejich odvážné skutky.
   Lidská povaha je už taková, že dokáže i sebelepší úmysl proměnit v pravý opak. Také znovuobjevování paměti posloužilo demagogům k rozpoutání vášní a nenávistí všeho druhu. Drtivá většina momentálně probíhajících ozbrojených konfliktů se koná pod záminkou nápravy minulých křivd, starých často několik desetiletí, ne-li století. Není nic lehčího než probudit nejnižší pudy poukazováním na nespravedlnosti a krutosti z dávné doby. Hluboce zakořeněná přináležitost ke klanu či kmeni a potřeba identifikace s nadosobním celkem způsobují, že je člověk často ochoten vzdát se i pohodlí, aby odčinil nespravedlnost spáchanou na jeho předcích. Největší krutosti jsou vždycky prováděny ve jménu nejvznešenějších ideálů, protože pouze pocit, že člověk jedná pro dobrou věc, ho zbavuje posledních zábran. V lidech přežívá cosi, co jim brání připustit, že potomek zločince není nevyhnutelně sám zločincem a že dokonce i potomek oběti se může velice lehce proměnit v docela obstojného kata. Ani vina, ani zásluhy dědičné nejsou. Přítomnost nemůže na minulosti nic změnit, s ozvěnou hanebnosti je nutné se naučit žít, ačkoli to není snadné. Dnešní násilí nenapraví násilí z minulosti, může však být příčinou násilí budoucího. Což je právě důvod, aby vyrovnání s minulostí proběhlo co možná nejdřív a nejkultivovaněji, protože mrtvola ve skříni by se mohla jednoho krásného dne probudit a začít šířit svůj otrávený dech. Zejména v civilizaci, do jejíž tradice mimo jiné patří jak myšlenka dědičného hříchu, tak i trestání celého národa za to, že jeho předkové kdysi údajně ukřižovali člověka, kterého se rozhodli považovat za svého Vykupitele. Je patrně naivní žádat, aby byl člověk viněn pouze z věcí, na něž měl nějaký vliv, ačkoli by se tím mnohé ujasnilo.
   Nemá tedy cenu dělat si iluze: nikdo nic nezmění na tom, co se stalo, minulost je nenapravitelná a pouze nepatrný počet lidí má alespoň zájem se o ní cosi dozvědět. Hůř: většina nespravedlnosti zůstane neodčiněna, většina skutečných viníků ujde trestu. Sesazený diktátor s tučným bankovním kontem dostane azyl snadněji než jeho zubožená oběť. Otázkou zůstává, jaké závěry z tohoto konstatování vyvodit a jak s tím vědomím žít. Bezmoc je úplná. Nejhůř na tom jsou pochopitelně ti, kdo se nepodřídili, kdo se nesnížili. I když žádné díky a vděčnost neočekávali, zbývá jim jen hořkost. Ze zoufalství není úniku, náprava neexistuje, život se valí lhostejně dál. Zbývá jen individuální úsilí alespoň sám pro sebe nazvat věci pravým jménem. Na podstatě věci to samozřejmě nic nezmění, umožňuje to však alespoň zaujmout určitý postoj. Koneckonců už Konfucius řekl: "Kdybych měl vládnout, tak první, co udělám, bude, že vrátím slovům jejich původní význam." Což svědčí přinejmenším o tom, že současná situace není ničím výjimečná. Byly před ni postaveny snad všechny generace ve všech koutech světa. A to je právě hlavní důvod, proč by zločin měl být nazýván zločinem, vražda vraždou, podlost podlostí, udání udáním. Teprve když jsou věci nazvány skutečnými jmény, je možné začít hledat polehčující okolnosti, příčiny, souvislosti, případně následky. I hlupák nakonec připustí, že ten, kdo přistoupil na spolupráci pod nátlakem, za výjimečných okolností, nese menší vinu než ten, kdo na něj nátlak vyvíjel. Je ohavné zaměňovat kata s obětí a tvrdit, že oba mají stejný kus viny. A nejsme ani tak příliš vzdáleni magickému významu slov: pojmenováním se nic nezmění, a přesto se přítomnost stává jaksi snesitelnější.
   Žádná společnost se doposud neobešla bez lží a zapomnění. Vyžaduje si je smíření, pocit sounáležitosti i řada praktických důvodů. Je snadnější vládnout lidem spojeným alespoň pocitem, ne-li myšlenkou, než zástupu samostatných osobností. Společnost potřebuje mýty, a ty moderní se nijak podstatně neliší od mýtů starověkých. Pouze cizí návštěvník však vidí, jak sdílená představa ovlivňuje každodenní život. Doposud se neobjevil stát, který by nevyvíjel obrovské úsilí na potlačení špatného svědomí a relativizaci svých zločinů. Žádný stát nepřipustí, aby se v učebnicích dějepisu procházeli vrahové mluvící jazykem jeho příkazů a nařízení. Když už se jim nemůže vyhnout, nazývá je dobyvateli, objeviteli, velkými muži, významnými osobnostmi apod. Pro Američany navždy zůstanou první osadníci vzory pracovitosti a odvahy, nikoli náboženskými fanatiky a dobrodruhy, kteří bez váhání vyháněli a vraždili původní obyvatele.
   Ačkoli je naprosto zřejmé, že většina zemí by bez krveprolití vůbec nevznikla, říkat to nahlas se nesluší, aby neutrpělo svědomí spořádaných občanů. To všechno patří k naprosto běžnému fungování zemí, jež nedoznalo žádné podstatné změny. Bylo by směšné se nad tím pohoršovat, ačkoli je to první důvod, proč je lépe mít se na pozoru před jakýmkoli státem.
   Podaří-li se člověku udržet chladný odstup, což není vždy snadné, může dokonce pochopit i některé důvody manipulace dějinami. Lidská povaha je většinou taková, že se vědomí vlastní ubohosti, vlastního zklamání často vybíjí formou pomsty, lynčování a dalšího slepého násilí. Začarovaný kruh krevní msty nelze protrhnout jinak než vybitím jedné ze znepřátelených stran. Potom je skutečně lepší obyvatele chlácholit a povzbuzovat v kreslení čar za minulostí. Naneštěstí právě ti, kteří byli skutečně postiženi, bývají zpravidla shovívavější než ti, kdo si mstou léčí vlastní komplexy a kompenzují slabosti. Údajné napravování křivd vede často ke křivdám ještě daleko větším. Vyrovnávání účtů se zpravidla promění v dokonalou záminku k výbuchu nejnižších pudů. Takzvaná historická pravda se dere na povrch pomalu, v příslušném balení, opatrně dávkovaná, aby nenarušila život organismu.
   Jenže když se řekne stát, pořád ještě jde o živé bytosti, jež ho představují a vystupují v jeho jménu. Stát není neměnná realita jako pohoří, které musíme přijímat, takové jaké je. Stát ale není ani abstraktní konstrukce, je to zcela jasně vymezený počet lidí z masa a kostí. Chlácholivá, útěšná, povzbuzující lež patří k běžné výbavě všech státotvůrců. Žijí v upřímném přesvědčení, že je jejich svatou povinností ostatním dodávat sebevědomí světlými kapitolami historie. Protože žádné opačné příklady neexistují, nelze posoudit, zda by se společnost skutečně rozpadla, kdyby byla postavena před syrovou skutečnost.
   Ti, kdo ve jménu národa či státu vystupují, kdo vědí, co je národu zapotřebí a co očekává, vnímají svět v širokých souvislostech, nemají čas zabývat se podružnými detaily. Příbuzná špína je jim snesitelnější, společně sdílený osud bezděky sbližuje. Jsou si jisti, že plnohodnotný život existuje pouze v jednotě jazykové, ideové, teritoriální, historické a kulturní. Ztracená jednota je nahrazena alespoň příbuzností. Je pozoruhodné, jak si libují ve slovech tak vznešených, jako je lidstvo a historie. Jejich společným rysem je to, že pro ně není rozhodující výsledek, ale úmysl. Nepřipustí, že by dobrý úmysl mohl vést ke katastrofálním následkům. Považují se za oprávněné rozhodovat o ostatních a zasahovat do jejich osudů i v oblastech, jež by měly zůstat výhradně soukromou záležitostí. Chápou jako svou povinnost navazovat na minulost, ať už je jakákoli. Proto jsou vždy zastánci myšlenky národního smíření, všeobecného odpuštění, nebo alespoň udávají tón zapomnění.
   Zápachu v místnosti se nezbavíme ani ucpáváním nosu ani rozprašováním voňavek. Je nejvyšší čas skoncovat s představou, že kdesi v hloubce jsme všichni stejní, že ušlechtilý vzor pohne svědomím lumpa. Výčitkami svědomí trpí pouze lidé, kteří nějaké svědomí mají, to znamená ti, kdo obvykle nepatří mezi ty nejhorší. Doufat, že vznešeným příkladem pohneme každým bez výjimky, je na prvním místě směšné, na druhém nebezpečné. Jakékoli odpuštění může být opět pouze individuální proces, jenž se navíc řídí zcela přesnými pravidly. Jakýkoli obecný pardon je nejen absurdní, je i přímou urážkou těch, kdo se "nemýlili" spolu s ostatními na správném místě a ve správný okamžik. Je ponižující mluvit o tlusté čáře za minulostí, protože skutečné smíření s minulostí vyžaduje čas, je podmíněno splněním jistých předpokladů. Nelze odpustit někomu, kdo nejen nepociťuje žádnou lítost a odmítá uznat svou vinu, ale zanesl dokonce i velkorysost oběti do svého chladného kalkulu. Je zrůdné žádat po odsouzenci, aby se vyrovnal s tím, že soudce, který věděl o jeho nevině, a přesto ho odsoudil, musí zůstat na svém místě, aby se zachovala jakási právní kontinuita. A to i tehdy, když si uvědomujeme, že ministr spravedlností je z titulu své funkce povinen hlásat, že soudci jsou pouze kvalifikovaní profesionálové, kteří nenesou žádnou zodpovědnost za předchozí období. Ministr se podřízených zastávat musí, není však žádnou povinností mu věřit.
   Samozřejmě žádná vláda na světě nemůže okamžitě nahradit všechny soudce, policisty, státní úředníky. Žádný stát se neobejde bez poslušných vykonavatelů, jimž je naprosto lhostejné, od koho rozkazy pocházejí. Když hitlerovské armády obsadily Francii, pouze jeden jediný tamní policista podal na protest demisi. Všichni ostatní s větší či menší horlivostí sloužili dál. Po válce se z nich opět stali ochránci pořádku a demokracie. K pohledu bez iluzí patří i to, že takové věci vezmeme na vědomí. Není nutné si ještě navíc nasazovat růžové brýle.
   Stejně nehorázné je tvrdit, že zúčtování nebylo možné, protože platí posvátná zásada, že nelze nikoho soudit na činy spáchané před vydáním určitého zákona. Pokud nechybí vůle, není obtížné nalézt zákony, jimiž jejich tvůrci terorizovali okolí. Zejména v zemi, kde byl ukradený pytel cementu zločinem proti státu a pravdivá zpráva o stavu věcí byla trestána jako poškozování jména republiky ve světě, by to byla hračka. Ostatně ani Al Capone neskončil za mřížemi za organizovaný zločin, nýbrž za daňové podvody.
   Prohlášení o nemožnosti nápravy se opírají o naivní představu, že v budoucnosti se už nic podobného opakovat nebude. Kdybychom konečně připustili, že budoucnost je neproniknutelná a žádná společnost není v bezpečí před pádem do nové doby temna, volili bychom možná slova obezřetněji. Právě neustálým opakováním stejných chyb se totiž vytváří určitá mentalita. Nekonečným opakováním stejných schémat vznikají zástupy umělců v přežívání. Je zřejmě přehnané tvrdit, že existuje poučení z dějin, naše reakce jsou však nepochybně výsledkem určitých zkušeností, předávaných z generace na generaci. Žádný trest sice neodradí budoucí zločince, možná by však byla demoralizace menší, kdyby ve vědomí existovala vzpomínka na to, že se alespoň občas vyskytne pokus o nastolení obyčejné pozemské spravedlnosti.
   Je pozoruhodné, jak právě ti, jimž údajně jde o klid ve společnosti a přijatelné spolužití, svým jednáním podrývají schopnost sebeobrany. Vzápětí po změně bývá atmosféra hned v zárodku otrávena oprávněnou hořkostí, zklamáním, znechucením, které se musí nutně nějak projevit. Zavírání očí před skutečností a neochota nazývat věci pravým jménem se vymstí. Pronikají do nejhlubší tkáně a rozkládají osobnost zevnitř, neviditelně ovlivňují každý pohyb, prostupují nejskrytější kouty myšlení, jehož je takřka nemožné se zbavit. Ti, kdo předstírají, že jim jde především o blaho celku, ho poškozují způsobem, jehož rozsah nelze změřit.
   Obvyklým argumentem na podporu všeobecného pardonu bývá, že jsme všichni trochu vinni, zločinnému režimu se prý podařilo udělat ze všech spoluviníky. Jako obvykle i toto tvrzení je pravdivé pouze částečně a patří k běžnému arzenálu matení pojmů. Někdy stačí opomenout upřesnění určitého pojmu, aby se obecná pravda změnila ve vyloženou lež. Pokud se jasně neřekne, co přesně a v jakém smyslu se vinou míní, jsou tvrzení o všeobecné vině přinejmenším zavádějící. Nerozlišujeme-li mezi vinou kriminální, politickou a morální, můžeme prohlásit, že bachař i vězeň jsou stejně vinni, protože obývají tutéž budovu. Neexistuje-li kolektivní vina, nemůže existovat ani kolektivní odpovědnost a kolektivní spoluvina.
   Člověk může být morálně nevinen, dokonce i když nepatřil k organizované opozici. Schematické dělení na hrstku odvážných bojovníků a drtivou většinu spolupachatelů je zavádějící.. Také vzdor má podobu spektra, nikoli černobílé fotografie. Proto je nutno připomenout, že i mezi disidenty byla řada lidí, kteří byli k této roli donuceni okolnostmi. Stejné činy, jež jsou jednou výsledkem dobrovolného rozhodnutí a podruhé vynuceny okolnostmi, mají přece jenom odlišnou hodnotu, ačkoli výsledek je zdánlivě stejný. Řada lidí vstoupila do opozice pouze proto, že jim nic jiného nezbývalo. Jejich činnost může být záslužná, ale hodnota jejich kroku je rozhodně menší než u člověka, který se pro něj rozhodl dobrovolně. Není ani žádné tajemství, že mnozí se odmítli organizovaného vzdoru zúčastnit pouze proto, aby se vyhnuli styku s těmi, kdo se v mládí podíleli na budování státu, který je později dusil.
   Obrovská většina na straně opačné také není tak homogenní, jak by se hodilo do krámu radikálním vykladačům minulosti ještě vlažné. Je sice pravda, že moderní stát nesmírně zmenšil prostor "mimo", vynakládá obrovské úsilí, aby ostatní učinil spoluzodpovědnými za rozhodnutí, na něž nemají žádný vliv. To však ještě neznamená, že tento prostor vymizel úplně. Často je obtížnější vést individuální neviditelný boj s etatizovanou stupiditou a násilím, ztělesňovanými domovními důvěrníky, tajemníky, sekretáři, kádrováky, než podepisovat zprávy a petice za podpory byť jen malého okruhu spřízněných duší. Není nezbytně nutné přihlásit se k pronásledované organizaci. Často stačí vytrvat v odmítavém mlčení, zůstat věrný určité představě, jakou si člověk o sobě udělal. Oba postoje jsou možná nezbytné, ale žádný z nich není lepší než ten druhý.
   Nemáme právo pohrdat člověkem, který nikdy nevyužil situace ku svému prospěchu a odmítl výhody, ačkoli třeba dodržoval rituály, jež po něm stát vyžadoval. Bezpochyby sice pomáhal udržovat mašinérií v chodu, ale pokud nikomu přímo neublížil, nelze mu toho příliš moc zazlívat. Rozhodnutí je záležitost každého jednotlivce a pouze na něm záleží, jak se podle svého temperamentu a povahy rozhodne. Řada lidí vytvářela snesitelné území alespoň v nejbližším okruhu a nikdy neztratila důstojnost. Rovněž nestoudné je obviňovat ze stavby věznice ty, kdo se v ní už narodili.
   Oba totalitní režimy tohoto století vykazují řadu styčných bodů, komunismus však trval podstatně déle. Ze zkušenosti vyrovnání se s fašismem se lze mnohému přiučit, nelze ji ale aplikovat se vším všudy. Člověk není zodpovědný za to, co si dobrovolně nevybral (národ, rasa, doba narození), nýbrž pouze za to, pro co se rozhodl (strana, organizace, náboženství). Doposud neexistoval režim, v němž by byla účast v nějaké straně povinná. Také zde ovšem existují nezanedbatelné odstíny. Dobrovolný odchod ze strany se diametrálně liší od trpného vyčkávání na vyhazov. Něco jiného je hlásit se k organizaci nebo k víře, když je pronásledována, a hlásit se k ní, pokud je u moci a přináší členům privilegia a výhody. Je překvapující, že hlasy horlivých moralistů, kteří dnes právem vyžadují, aby nebyly zapomenuty fašistické a komunistické zločiny, cudně mlčí, když je řeč o zločinech spáchaných pod heslem náboženství či civilizace. Kolik času musí uplynout, aby se Osvětim a gulag proměnily v pouhé etapy nezadržitelného poklusu lidstva do lepší budoucnosti stejně jako inkvizice, náboženské a koloniální války?
   Na dobu lze svalit cokoli. Žel, rozložení lidských povah zůstává přinejmenším pět tisíc let stejné. Pořád je příjemnější vidět sama sebe jako lepšího než ostatní. "Kdybych to nedělal já, bude tam nějaká svině." – Tak zní obvyklá obhajoba. Nějak se nechce připustit, že tou sviní bych mohl být já sám.
   Nikoho nelze nutit, aby se zajímal o minulost, nikomu nelze zabránit, aby zapomněl, co se mu nehodí. Zapomínání koneckonců patří k životu podobně jako vzpomínky. Ty mohou být stejně dobře zdrojem slasti, nostalgickým steskem nebo zdrojem nevyléčitelné bolesti. Člověk, který by si všechno pamatoval, by patrně vůbec nedokázal žít, protože by byl pamětí doslova paralyzován.
   Nic ale rovněž nebrání dávat přednost tomu, že budeme samy sebe vidět v celé nahotě, ačkoli je nepříjemná. Co zřejmě platí pro společnost, nemusí ještě nezbytně platit pro jednotlivce, z nichž se ta společnost skládá. To, že většina dává přednost zapomnění, ještě není důvod, abychom přestali pěstovat paměť, tu jedinou, nutně nedokonalou obrannou zbraň před budoucností. Minulost sice existuje pouze v té míře, v jaké ji naše paměť uchovává, ale přesto zůstává nenahraditelná. Výsostně individuální, z velké části nepřenosná, v podstatě nesdělitelná paměť je navzdory všem nedostatkům a mezerám jediný nástroj proti demagogům a manipulátorům. Minulost sama o sobě neexistuje, musí být uchována ve stopách, a teprve z nich opatrně dešifrována. Tam, kde stopy mizí, panuje prázdno, což je oblíbený terén pro všechny, kdo by nás rádi převychovali k obrazu svému.
   Záhadou sice zůstává, proč si vlastně znepříjemňovat život, proč se ptát po věcech, které přinášejí noční můry, ani neproniknutelná záhada však nemusí být nutně překážkou v cestě, jež patrně nikam nevede a na věci nic nezmění. Společnost možná opravdu dává přednost zapomnění, ale dokázáno to není. Možná i snaha zapomenout je pouhé přání menšiny, která má nejen důvody, ale také prostředky, aby ho prosadila. Jisté pouze je, že existuje menšina, jež snese pohled na vlastní i cizí tvář. Kladení určitých otázek se zjevně neobejde bez zpytování vlastního svědomí, což nebývá zpravidla nic příjemného. Z hlediska velkých celků nic nebrání takové nepříjemné šťouraly označit za masochisty, libující si v jitření vlastních ran. Z jejich pohledu však nejde o nic víc než o co možná nejúplnější poznání světa, v němž pobýváme.
   Nemá význam namlouvat si, že předsudky jednoho krásného dne zmizí z povrchu zemského a zavládne idyla. Předsudky totiž nejsou nic jiného než tvrzení, jež nám ulehčují orientaci, a tudíž usnadňují život. Každý z nás má nějaké iluze, to ale ještě neznamená, že bychom se s nimi neměli potýkat. Střídání světlejších a temnějších okamžiků je stejně přirozené jako střídání dne a noci. Není normální, když vidíme jen den. I noc má svá práva. Bez tmy nevnímáme světlo, bez pozadí nevynikne popředí.