Petrohradské ulice mají jednu zcela zjevnou vlastnost: mění chodce v stíny.

Andrej Bělyj, Petrohrad

 
V podstatě existují tři druhy měst. Města tak stará, že se jejich jméno objevuje už v mýtech a legendách, dále města, jejichž původ je opředen pověstmi a proměny lze uhadovat ze zažloutlých kronik, a nakonec města, která se mohou vykázat rodným listem a jejich historie je zaznamenána den po dni v novinách. Město nad Něvou je snad jediné, v němž doznívá ozvěna bylin, dusot koní bohatýrů, zpěvy ortodoxních chorálů se šelestem krinolín, pokašlávání tuberáků, hlahol ožralých carských oficírů, zavilá naléhavostí nekonečných debat o budoucnosti lidstva spolu s hulákáním demagogů, dupáním okovaných bot, úpěním obětí a nekonečnými, desetiletí trvajícími bláboly frajtrů a zupáků povýšených alespoň do nedotknutelnosti, ne-li rovnou do nesmrtelnosti. Výsledkem je přirozeně sotva postižitelný šum větru, přidušené útržky rozhovorů v metru, tupé údery ledových ledových ker o pilony mostů, chrchlavý chrapot kamiónů kamsi spěchajících přes výmoly nadějných perspektiv, které umožňují představu, jak asi zněla kola bryček v dobách, kdy byl Něvský prospekt ještě vydlážděný dřevěnými kostkami. Kupodivu je každé období zřetelně odděleno samostatným jménem: Sankt Petersburg, Petěrburg, Leningrad.
   Sankt Petersburg. První město na světě, nepočítáme-li mezi města Versailles, nemilosrdně vržené na ostrovy podle předem připraveného plánu vylučujícího jakoukoli spontánnost, jakýkoli chaos, každý pokus uniknout dozoru zachmuřeného oka panovníka, posedlého touhou skoncovat s minulostí a předstihnout města, jež vznikala po staletí. Žádným omezením nezkrocená vůle, žádnými pochybnostmi nenahlodaná ctižádost vytesaná do mramoru a žuly, které bylo třeba vláčet ze vzdálených končin. Město stojící na příkazech a zákazech, zarovnané do výšky nepřesahující pět pater. Vydupané nikoli ze země, ale z bláta bažiny zpevněné kostrami desetitisíců mužiků nahnaných na stavbu ze všech končin nedozírného impéria. Je zřejmé, jakou představu měli stavitelé o člověku. Patrně každé vzepětí k neuvěřitelným výkonům se splácí znicotněním jednotlivce, jež se dříve či později vymstí.
   Kupodivu i posedlost dokáže zplodit cosi obdivuhodného. Špice barokního kostela v Petropavlovské pevnosti, klasicistní paláce, cibulové střechy kostelů i obyčejné domy se scházejí v nepopiratelné harmonii. Tím spíš, že chlad rozumu je omýván rameny neustále se rozdělující a sbíhající řeky.
Monumentalita nepovznáší, ale drtí. Kde se roztahuje vážnost, tam lze jen stěží mluvit o lehkosti, byť se zahalila do sloupoví tak vysokého, že i mramorové sloupy jako by pozbývaly části své tíže. Technika optického klamu: stačí vztyčit Alexandrův sloup na náměstí dostatečně rozlehlém, aby působil téměř lidsky, pokud se pozorovatel drží v uctivé vzdálenosti. Přitom není údajně na podstavci nijak zajištěn, drží pouze vahou svých sedmi set tun.
   V panství gigantismu nezbývá místo pro soukromí, zátiší nevzrušenosti. Ani ve vitrážemi nepotemnělé katedrále, mezi zelenými sloupy, pod pohledem mozaik tak jemných, že se oko vzpírá kamínkům uvěřit a dovolává se pomoci prstů, se člověk neubrání pocitu ztráty vlastního těla, z něhož by vydoloval zlomek sebeúcty. Žádný koutek pro "já," ať už je jakékoli. Zbývá jen úkryt kolektivní duše a chumel stmelujících, nesdělitelných pocitů.
   Vydrancované, zdevastované, v muzea ateismu a revoluce proměněné kostely rychle ožívají. Orgie líbání: ruky popa, ikony pod sklem, kříže, mrtvoly v rakvi, látek, do nichž jsou obrazy oblečené, aby nenastydly, když není čím topit v kachlových kamnech. Reflex vyděšeného houfu, který drží pohromadě ohromující velikost všeho, nač oko pohlédne. Marně stařeny neustále hadříky stírají stopy rtů ze skel chránících svaté obrazy. Cizinec si tajně přeje, aby v sobě nalezl jistotu, že nemá s okolím nic společného. Protože se mu to obvykle nezdaří, chce prchnout. V útěku mu náhle zabrání zpěv. Když se konečně odhodlá odejít, ohleduplně obejde věřící, kteří se před kostelem ještě naposledy sebemrskačsky křižují prsty sevřenými do zobanu.
   Výhoda předjaří spočívá v tom, že zhušťuje rok na minimum, odkrývá město za nejrůznějšího počasí. Sníh, déšť, mlha, slunce. Teprve když fasády matně prosvítají mlhou nebo jsou zažehnuty zapadajícím sluncem, vyjde najevo, odkud pochází a k čemu směřuje jejich žluť, modř, zeleň. Slunce s vynaložením veškerých sil, značně omezených blízkostí severního pólu, nadzvedává pohádkové sukno smutku, prokletí nehybnosti.
   Petěrburg. Na nejzápadnější špičce Petrohradského ostrova leží přístav, zřejmě přístav, protože rozdíl mezi přístavem, hřbitovem lodí a skládkou se zde stírá. Království rzi spojuje vraky plavidel, aut i lidí zrzavostí, která je jen o odstín světlejší než cihly rozpadajících se fabrik. Pozůstatky rozličných ztroskotání. Kulisy ještě čerstvého konce světa, protiváha centra podobného mauzoleu, bezbranná pomlčka mezi centrem a předměstím. Věci se přelévají ve svůj opak, nehybnost se začíná chvět vibracemi ohlašujícími epileptický záchvat. Vraky se táhnou donekonečna, obejít je lze teprve za několik dní. Podivné výzkumné ústavy, všudypřítomné instituty, dílny beze střech prosící o smilování arkádami, komíny. Pouze nahé, neomítnuté cihly nechátrají, propadají zkáze, jež má v sobě cosi z velkoleposti doznívání a úpadku. Ze začátku konce světa už nedýchá ani prázdno, nýbrž samotný destilát pustiny. Nikde nikdo, a pokud ano, tak opět zcela ztracený. Z podpalubí nevykukují nohy, ale promaštěné kalhoty a rozedřené boty. Ani strojník s rukama černýma od oleje nezvedne hlavu, když na něj dopadne dlouhý stín kolemjdoucího. Teprve v mihotavém odlesku klidné hladiny Finského zálivu utrušuje rozpadající se molo svou krásu.
   Na dohled návštěv teprve chystaných se z vratké siluety mostu vydělují jednotlivosti nadálku nerozeznatelné, připomínající poutníkovi nebezpečí, které na něj všude číhá: zblízka uniká celek, zdálky detail, který může všechno z měnit. Odsouzen k úmornému pohybu, přibližování a vzdalování, s vědomím, že mnohému se nikdy dostatečně nepřiblíží a mnohé zůstane mimo jeho pohled. Periférie nemá jasnou hranici. Sevřena mezi centrem a předměstskými noclehárnami, uchyluje se do dvorů, za zdi fabrik, do zákoutí okolo kanálů. Podniká trestné výpravy oběma směry, takže ji lze zahlédnout na mostech nebo v ulicích, kde se procházejí spřátelené stíny. Achmatovová, Sologub, Charms, Mandelštam, Blok, Kuprin, Gumilov, Bunin, Zamjatin, Jesenin, Zoščenko, Vaginov, Vveděnskij... Sotva se však cizinec přiblíží, prchají před ním bázlivě do otvorů vydlážděných kalužemi vody, tohoto zhmotnělého podvědomí města.
   Pouze stíny neživoří. Čechov překypuje dobrou náladou: "Nějak bude, a bude líp. Momentálně je sice hůř než dřív, ale ne tak špatně, jako bývávalo." Balkóny hrozí spadnout, ale pouze na periférii doznívá řeč, jíž cizinec rozumí. Na rohu si Bunin pro sebe mumlá: "Jakmile vidím, že něco přichází do módy, naschvál se od toho odvrátím."
   Před svátečně oháknutým publikem rozsazeným u stolů s lampičkami s červenými stínidly vzdává skupina za skupinou poctu Duku Elingtonovi. Sice tu a tam mašle, sice kvádra, sice opona pamatující povinně předstírané nadšení budovatelů, z tiše aplaudujících diváků i prapodivně soustředěných muzikantů však vane zavilá touha vypadnout alespoň do Saint Petersburdu na Floridě, města, kde definitivně skončila Kerouacova cesta.
   Noc proděravělá světly nespavců nutí většinu návštěvníků přizpůsobit se rytmu nebo se užírat bezmocným vztekem prozrazujícím špatně tajené přání, aby se všechna města sobě podobala. Naštěstí alespoň poblíž stanic metra stojí zaparkované autobusy. V pravé polovině bar, v levé dokonce čtyři stolky. Pár gramů vodky do hlavy, a brzy dojde na obligátní otázku: "Máte rádi Rusy?" Otázka, jež nemůže nepřijít, ačkoli na ni není odpověď. Absurdní dotazy vypovídají pouze o člověku, v jehož hlavě se zrodily. Nezodpověditelná otázka však svým způsobem sluší také chlapíkovi v pruhovaném tričku, jednou rukou laskajícímu svolného hošíka a chvástajícímu se tím, že je gangster. Otázka nepochopitelná jako ruská pleť. Kam na ni i nepěkné holky chodí v zemi dvou konzerv, tří druhů salámu a několika zablácených brambor? Poutníkovi nezbývá než spokojit se pochopením, proč ji ruští spisovatelé tak často zdlouhavě popisují. Poloprůhledná, namodralá, hladce obepínající tvář tragicky ztracenou pod šálem. A všude nezvratné přesvědčení, že jim nikdo nemůže porozumět, vždyť i Puškina lze číst pouze jediným správným způsobem. Jejich způsobem. Naprostá neschopnost představit si sama sebe na místě někoho jiného. Cizinec je ve svém cizinectví neustále utvrzován, protože nikdo není s to připustit jeho odlišnost, vyjít mu alespoň kousek cesty vstříc. Mnozí mají dokonce očividné potíže připustit, že by mohl nerozumět jejich jazyku. Sami nikoho cizího nechápající, utíkají se do jistoty, že jim stejně nikdo nikdy neporozumí, protože chápat znamená stejně cítit, vyvozovat stejné závěry, milovat a nenávidět stejným způsobem.
   Cizinec neschopný dešifrovat azbuku je ztracen, sevřen mezi pompou paláců a temnotou dvorů. Ztracen v muzeu i v restauraci, neboť jméno malíře ani jídelní lístek nejsou k dispozici v žádném jazyce používajím latinku. Naopak cizinec, jemuž se zapomenuté písmo vrací, se s každým novým slovem propadá do minulosti, na níž se nepodílel, ale která ho vybavila podobnými zálibami a averzemi jako místní obyvatele. Proto se usilovně pídí po rozdílech a neubrání se dojetí. Oba, jak gramotný, tak i analfabet, jsou však obrušování stejnou drsností. Vzhled čehokoli se nepodobá vzhledu věcí jinde. Banka, kavárna, knihkupectví, pekárna, řeznictví nemají nic společného s podobnými podniky jinde ve světě. Všechno skryto za neproniknutelnými, nabíranými zaprášenými záclonami, v místnostech pod úrovní chodníku, odděleno dvojitými dveřmi, kterými domorodci na návštěvníka bez radosti útočí.
   Na hlavě baret, černý svetr přepásaný vojenským opaskem, na němž visí dýka, vojenské kalhoty zastrčené v bagančatech. I místní anarchisté nasákli zdrženlivostí, neodolali jakési mírnosti, zplozené desetiletí trvající vládou jediné povolené myšlenky. Zapřeni o prázdno projevů, posilněni roky života v tajeném nesouhlasu, znejistěli i tam, kde naznačují jasno a přesvědčení. Ačkoli se tváří, že se jako správní revolucionáři obejdou bez hmatu, čichu, zraku, sluchu a chuti, nedaří se jim nerozesmát, jakmile promluví. Nicméně i na nich leží děsivá váha kultury: stačí spáchat článek v obskurním plátku, aby se autor povznesl k okraji nesmrtelnosti, nabyl sebejistoty jinde patrně nedosažitelné a položil základ další pamětní desky přilípnuté na zeď domu, kde přebýval. Nebo riskoval krk. "Čekám, co vyroste na hromadě hnoje tohoto století," dodal bledý Lermontov s miminem v náruči a nekonečně dlouhými prsty vylovil papirosu, jejíž náustek zakousl jako mřenku.
   Litry čaje, půlčíky cigaret, tatarský knír a neovladatelná bouře vitality. Hravě slučující učení prince Kropotkina, Bakunina a Machna s panslovanstvím i darwinismem. Rakvář plný živočišné síly objasnil: "To je přírodní zákon. Nejbližší je rodina, pak národ, rasa a lidstvo." Dál šíří patetickou vzpouru plnou zběsilého optimismu. "Anarchista nikdy nezradí. Proto v našich archívech, které budou zpřístupněné až za padesát let, najdete všechno. I naši úhlavní nepřátelé si k nám ukládali paměti, deníky, vzpomínky a další materiály, věděli, že na nás je spolehnutí." Na závěr nerozpletitelného uzlu mýtů, báchorek, polopravd, záhadných vzpomínek na přepadené vlaky a přestřelky dodává s optimismem, jaký by odpudil i člověka, který jeho následky nepocítil na vlastní kůži: "Bude líp!"
   Otuženi přežíváním, život se omezuje nejen na to nejnutnější, ale i na nejpodstatnější. Z vědomí vlastní bezvýznamnosti spolu s idealizovaným utrpením, oním údajně nevysychajícím zdrojem moudrosti, vzniká propast a nostalgie. Ať už se utrpením, bídou, zaostalostí, ostatně spornou, bičují nebo se z nich snaží udělat přednost, vždycky nakonec narazí na výlučnost. V jejich očích tím větší, že se poměřují pouze s velmocemi. Neschopni odstupu, vystavují svou jedinečnost na odiv, aby měli důvod užírat se a upíjet nebo se masochisticky bít v prsa. Přitom jim zkušenost propůjčuje záviděníhodnou vyrovnanost, nadhled a jakýsi dost nepochopitelný smysl pro důležité, méně důležité a nedůležité, který lze vyčíst z pohybů, jimiž rybáři naklonění přes zábradlí mostů vytahují prázdné čeřeny z prudce tekoucí řeky. Otázkou zůstává, kolik z nich si uvědomuje i nepostradatelnost nedůležitého. Ani z vodky, natož ze samohonky namíchané ze špiritusu, se zjemnělost, rafinovanost nenačerpá. Není odkud brát: drsné klima, drsný chlast, drsná minulost.
   Matení jazyků pokračuje, návštěvník se tudíž uchyluje nejen do cizích životů, dokonce se občas převlékne za postavy zrozené cizí imaginací. Proto ho nijak nepřekvapí, když v kostýmu Raskolnikova dojde před dům lichvářky a narazí na dvě stařeny rozprávějící na chodníku. Nenápadně odhodí sekeru do blízkého Gribojedovova kanálu a spěchá se vyzpovídat Soně Marmeladovové. Protože ji však nezastihl doma, spokojil se pohledem do zrcadla, v němž ještě zcela nevybledl obraz Dostojevského. Paměť zrcadel, paměť stínů. Fjodor sundal plášť z dřevěného věšáku, sfoukl smítko z klobouku a hmátl po klice.
   Petěrburg ztěžklý mladou minulostí, která se nevrátí. Cesta k Baltickému moři pravidelně končí ve slepých uličkách, naráží na posedlost vojenským tajemstvím a možná už neplatné, ale stále ještě dodržované zákazy vstupu. Dennodenně nutí poutníka vracet se a postupně ho proměňují ve štvance. Horizontální město poznatelné pouze v chůzi, přibližování se únavou. Přejít náměstí už znamená zvážit, zda stojí za to plýtvat energií. Po hodině usilovného pochodu se zlatá špice Admirality přiblíží o dvanáct coulů. Neustále vestoje, protože z pečlivě utajených bister ho vyhání zákaz kouření a šatnářky domáhající se jeho kabátu. Jedinou přiměřenou mírou zůstává versta, o níž cizinec nemá potuchy, byť by si i nalistoval, že obnáší tisíc šest set sedm metrů. Třebaže ze žabí perspektivy ubývá přezíravosti, vtírá se myšlenka, zda Petěrburgd neexistuje pouze proto, aby ospravedlnil existenci Ruska.
   Leningrad. V očekávání nejhoršího se všechno, co ho nepotvrzuje, podobá malému zázraku. I cesta za zklamáním může občas končit za zatáčkou. Není jednoduché vzrušovat se něčím, o čem člověk nemá alespoň mlhavou představu, že to někdy existovalo. Wittgenstein se mýlil. Hranice soukromého světa nejsou hranicemi slov, nýbrž zkušeností. Všeho, co člověk vzal na vědomí a vpustil do laboratoře svých zážitků, ačkoli pro to nenalézá slov. Dokonce i ten, kdo v životě nepoužil slova Leningrad, protože ani rozhodnutí dacanů, ani papouškování miliónů pro něj nebylo dostatečným důvodem zaneřádit si ústa jménem nenávistného skřeta, musí náhle připustit, že také Leningrad byl. Ačkoli ho namáhavě obcházel na vztek kreténům, jejichž přičiněním žil Dostojevský sedm měsíců v ulici Rudé armády, náhle ke svému údivu zjistí, že Leningrad přežívá dodnes. I zábradlí na břehu Něvy je vykradené. Přejmenovávací mánii samolibých majitelů světa kupodivu unikají řeky. Důvody jsou přesýpací hodiny. Aurora nabude správných proporcí, teprve když se promění v lodičku s podpalubím obtěžkaným nákladem lží, kterou lze zahlédnout za zády smutně těžkého muže s vlídnýma očima, jenž si na konci rozhovoru povzdechl: "Z Petrohradu je do Prahy dál než z Prahy do Paříže." Cesta k zálivu zatarasená sídlištěm, obludnými paneláky s gigantickými oblouky popsanými puklinami, drolící se omítkou a promáčenými skvrnami. Byly postaveny zřejmě pouze proto, aby poskytly plochu statisícům inzerátů. Ze zpupné vyzývavosti přežívá jen opadaná omítka, kterou ženská brigáda pečlivě zametla a vysypala do zmačkaných, rezavých kontejnerů. Majestát, jenž narazil na vlastní velikášství.
   Z komína řeckého chrámu, který sem záhadným způsobem zabloudil, se valí černý dým, vlys nahradily srp a kladivo. Cihlový kostel je uvězněn za zdí fabriky. Hrozba případného zlepšení se vzdaluje, neboť je vždycky snazší stavět znovu od základů než přestavovat, napravovat chybu.
   Radioaktivní bída: neviditelná, bez zápachu, mlčenlivá a zničující. Podél vetešnictví, špalírem postav vystavujících podivné předměty. Chodec k nerozeznání podobný prodavačům prochází mezi postavami nabízejícími boty, kalhoty, brýle, léky, igelitové tašky. Kupodivu nic, co by ho mohlo dojmout. Žádné starožitnosti, žádné rodinné šperky, žádný prut rybáře, puška lovce, harpuna harpunáře. Buď jsou už vzpomínky rozprodány, nebo na ně ještě nedošlo, či prostě nikdy nebyly. V každém případě není na prodej Rusko, ale veteš Západu. Pouze samovar daný do frcu nápadně připomíná urnu. A opět ticho: bez křiku, bez radosti, bez zřetelného zoufalství. Zahlédnutá skutečnost slouží jako odrazový můstek představivosti. Je-li přístav v takovémto stavu, jak asi potom vypadají města ve vnitrozemí?
   "My jsme zvyklí pracovat s koeficientem lži. Každou špatnou zprávu násobíme třemi, každou dobrou vydělíme pěti," vysvětlil Turgeněv a dolil sklenku gruzínského vína. Jenom zapomněl, že tam, kde se podaří vymazat něco beze stopy, není co násobit. Z poměrně čerstvé mapy okolí Leningradu jednoduše zmizel Krondštat. Není, a proto nikdy ani nebyl. Tupí zupáci nepochopí, že nejvýmluvnější je prázdno, které zůstává po tom, co chtěli ze světa sprovodit.
   Ve dřevem vykládané místnosti literárního klubu přijímá ochotná barmanka objednávky na oběd: "Šampus, nebo vodku?" A elektrický drát zbytečnou oklikou vedený přes dřevěné vyřezávané ostění ukazuje, kdo je tady pánem. Deklarace elektrikáře posilněného pocitem převahy techniky nad generacemi anonymních řezbářů.
   V metru není k hnutí. Lopatkové rypadlo jezdících schodů drancuje hroby a vyváží je na povrch. Elektrické louče v bronzových držácích jim svítí na cestu do mauzoleí mramorových a žulových paláců, piteven řeznictví, kolumbárií sídlišť, náměstí oživovaných sochami, ulic, jejichž domy jsou na každém kroku označeny kamenným náhrobkem s nápisem Zde v letech ... žil a pracoval XY. Tunel metra proražený hřbitovem. Nekropole. Stanicí Majakovského se rozléhá Stalinův hlas: "Majakovskij byl a zůstává největším a nejnadanějším básníkem naší sovětské epochy. Nezájem o jeho památku a jeho dílo je zločin." Pomsta bezejmenných nebožtíků, zmrtvýchvstání. A stíny se vracejí, odkud vzešly. Spěchají, do míst, z nichž byly vyhnány. Obolus do turniketu, tváře vyhlodané neóny, vybledlé siluety odevzdaně postávají na stanicích obložených mramorem, masívním kováním, občas vystrojených napodobeninami benátských lustrů nebo reliéfy akademiků, jindy kovanými mřížemi. Tlačenice mezi kostrami ukrývající radost, že konečně unikly umírání zaživa na povrchu. Pouze cizinec slintá blahem před domem I. P. Pavlova.
   Návštěvník konečně pochopil svůj omyl. Ne krutost Sankt Petersburgu, ne surovost Leningradu, ale dusivé obavy o Petěrburg. Pitěr, město o tři čtvrtě století mladší než New York a o více než století starší než Toronto, napíná poutníka mezi osmnácté a jedenadvacáté století. Nikde jinde se město tolik nepodobá zašlým rytinám, a zároveň filmům o době po zániku civilizace. Rytiny staré dvě stovky let se od přítomnosti liší pouze přítomností plachetnic před burzou a kočárů v ulicích. Náhrobek úchylek zbožštělého rozumu a zpupného odmítání minulosti.
   Rozkročen mezi pamětí bez vzpomínek a vzpomínkami bez paměti, bloudí poutník přítomností, jež je smutkem plačící žebračky i budoucí nostalgickou vzpomínkou ušmudlaného kluka, máchajícího červa na háčku ve vodách řeky. Také v bezohlednosti řidičů, v hrdosti lampasáků na uniformu přežívá doba, která jinde už dávno vyprchala. Čas se však obelstít nedá. Plyne stejnou rychlostí i tam, kde se ho podařilo zapřít.
   Po mostě krok za krokem postupuje muž. V tuhém nepromokavém obleku, hlavu ukrytou v kapuci, za brýlemi, které z něj dělají brouka. V ruce drží hadici. Z trysky stříká mohutný proud vody. Ten člověk myje zábradlí. Uzavřen v oblaku kapek, vrhá z mostu do řeky duhu. Jakmile zábradlí za ním uschne, oprýskaná barva je pořád stejně špinavá.