Rodák z Tréguieru
 
Bretaňský přístav Tréguier je město Renanovo. Ernest Renan se v něm narodil roku 1823. V současnosti je po něm pojmenována ulice, na níž stojí jeho rodný dům (rue Renan 20). Dnes je v něm teoreticky Renanovo muzeum, prakticky však v době dovolených měl i správce muzea dovolenou (musím dodat, že ve Francii je něco takového běžné, stalo se nám to například několik dní předtím v Milly-la-Foret před kaplí sv. Blažeje, kde je pohřben Jean Cocteau). František Kožík, který zavítal do Tréguieru ve třicátých letech a navštívil Renanův rodný dům, měl z jeho návštěvy tristní dojem. Muzeum v něm tehdy ještě nebylo, nebyla v něm však a ani v městě sebemenší stopa úcty k tomuto velkému rodákovi. Bigotní svět neměl Renana rád a svoji nepřízeň dával najevo ještě ve dvacátém století. Velkým paradoxem je, že to byl právě Ernest Renan, který ve svých Vzpomínkách z dětství a jinošství psal o svém městě s náležitou úctou: "Tréguier, moje rodné město, je bývalý klášter založený za posledních desítiletí V. století svatým Tudwalem nebo Tualem, jedním náboženským předákem z velikých vystěhovaleckých proudů, které na poloostrov armorický zanesly jméno, plémě a náboženská zřízení ostrova Britanie."
   Zajímavá je zejména zmínka o svatém Tudwalovi nebo Tualovi, neboť v Bretani existují desítky svatých, jež jsou známi jen místním věřícím a jež římská církev nezná a neuznává, zato je v rámci klidu toleruje.
   Renanova ulice ústí do hlavního náměstí, v jehož středu stojí vznosná gotická katedrála. Je to čistá gotika, nezhyzděná agresivním a rozpínavým barokem. Uvnitř katedrály je hrob svatého Yvese, který byl a je v chrámu neustále adorován. Pobožný mladík Ernest do této katedrály horlivě docházel, ve svých Vzpomínkách o ní píše: "Ona katedrála, veledílo lehkosti, šílený pokus uskutečniti v žule nemožný ideál, mne nejdříve převrátil. Dlouhé hodiny, které jsem v ní trávil, byly příčinou mé úplné praktické neschopnosti. Tento architektonický paradox udělal ze mne chimérického člověka, žáka svatého Tudwala, svatého Iltuda a svatého Cadoca ve století, v němž nauka těchto světců nemá již praktického použití."
   Na náměstí vedle katedrály stojí Renanova socha, přesněji sousoší, neboť vedle sedícího Renana stojí ženská bytost, patrně symbol Francie, která pozvedává v pravé ruce snítku vavřínu. Sedící Renan je obtloustlý a bonvivánský, kdežto ženský symbol je štíhlý a vážný. Vážnost této sympatické ženy se asi vztahuje k místním městským radním, kteří se dlouho stavěli proti tomu, aby "neznaboh" Renan měl v rodném městě svou sochu. Nakonec ustoupili, když celá Francie na ně začala ukazovat prstem. Je docela možné, že také s touto historií souvisí Renanův shovívavý posez na vyvýšeném sousoší.
   Za naší návštěvy byl na náměstí takový natěsnaný jarmark, že se sousoší nedalo ani vyfotografovat. Jarmareční stánky je téměř celé zakryly. K fotografování došlo až po jarmarečním reji. Zato v běžných obchodech s pohlednicemi a časopisy byla k dostání nová vydání základních děl Ernesta Renana. Toto, přesně toto považuji za projev kulturnosti, a vždycky mne to zahřeje u srdce, byť si tyto knihy nemohu koupit.
   Ernest Renan je historik křesťanství. V rámci svého studia vykonal cestu do Sýrie a Palestiny. Stal se profesorem hebrejštiny, chaldejštiny a syrštiny na College de France. Tam v jedné přednášce popřel Ježíšovo božství, z čehož vznikly politické demonstrace proti němu, spory s episkopátem, nakonec došlo k zrušení jeho přednášek a on sám byl zbaven profesury. Tato akademická hodnost mu byla obnovena až za republiky roku 1870. Ernest Renan napsal Dějiny počátků křesťanství, jež mají osm svazků, z nichž nejvýznamnější je Život Ježíšův. O svém přístupu k ježíšovské látce v této knize uvádí: "Skládal jsem svou knihu s naprostým chladem dějepisce, majícího za jediný předmět postihnout nejjemnější a nejsprávnější odstín pravdy. Ta upřímnost nemohla nezpůsobit jakousi rozmrzelost v tolika vynikajících duších, jež křesťanství vychovává a živí."
   Ernest Renan je pochován na hřbitově Montmartre. Leží v hrobce malíře Aryho Scheffera, jehož dceru si vzal za manželku. Hrobka je víc jak dvoumetrová a nachází se asi deset kroků od hrobu Alexandra Dumase mladšího.
   V Baedekeru je dodnes ohlašováno a doporučováno muzeum Renan-Scheffer v Paříži, to však již neexistuje a místo něho je v budově (rue Chaptal 16) dosti chudičká expozice francouzského romantismu, k níž je přidána expozice George Sandové.
   Tréguierští radní i mnozí jiní z tohoto města na Renana nevražili, byl to však právě on, kdo Bretoňce, potomky dávných Keltů, nejen náležitě vystihl, ale zároveň pateticky oslavil. Ve svých Vzpomínkách o nich (a tím také o sobě) napsal: "Nesmějte se nám Keltům. Nevytvoříme Parthenonu, schází nám mramor; ale dovedeme vzíti na dlaň srdce a duši; máme ránu dýkou, která náleží jen nám; hroužíme ruce do útrob lidských a jako v Macbethu čarodějnice vynímáme je zase z nich plné tajemství nekonečna." Ernest Renan, jak vidno, byl nejen historik, ale také básník.

Mrtvý, však z žití nezhojený
 
Morlaix a Roscoff v Bretani jsou bezprostředně spjaty s Tristanem Corbierem. Je-li už řeč o Bretani, pak je třeba hned na začátku dodat, že výše uvedená jména jsou francouzská, v bretonštině se první městečko (nebo město?) nazývá Montroulez a druhé Rosko.
   V blízkosti Morlaix se Tristan Corbiere narodil (na statečku Coat-Congar) a v Morlaix Corbierovi spolu se svými třemi dětmi žili. Hlavou rodiny byl Edouard Corbiere, muž statné postavy, jehož mladičký Tristan obdivoval (tehdy se ještě jmenoval Edouard Joachim, jméno Tristan si osvojil až v době, kdy začal psát poezii). Tristanův otec byl dlouhá léta námořním důstojníkem, když skončil tuto službu, stal se politickým publicistou a autorem dobrodružných románů ze života námořníků a pirátů. Mladistvý Tristan otcovy romány přímo hltal a v skrytu své duše si přál být takovým, jací byli hrdinové otcových děl. Rodinné prostředí, do něhož se Tristan narodil, mu skýtalo všechny možnosti, aby své romantické představy mohl uskutečnit. Otec byl velmi zámožný, stal se posléze přednostou rejdařské společnosti v Morlaix a uctívaným občanem. Podstatně horší to však bylo s Tristanovým zdravím, od mládí trpěl nejrůznějšími neduhy, jež jeho chatrné tělo nakonec zdolaly. Stalo se tak roku 1875 krátce před jeho třicítkou. Přežil jej, byť jen o několik málo dní, i jeho otec.
   Corbierovi bydleli v Morlaix v domě na nábřeží s výhledem na řeku, po níž se pohybovaly i lodi s větším ponorem (dnes je situace poněkud jiná, značný úsek řeky, která se táhla středem města, je totiž veden pod zemí). Dům, který obývali, stojí na náměstí Charlese de Gaulla, má číslo 21. V současnosti je v něm restaurace s názvem Au passe Simple.
   Výstavný dům v Morlaix však Corbierovým nestačil, přesněji řečeno Edouard Corbiere chtěl své mladičké manželce Angelice (byla o třiatřicet let mladší) a svým dětem (zejména však Tristanovi) udělat radost a v blízkém Roscoffu, přímořském městečku, vystavěl dům, který rodině sloužil jako letní sídlo. V tomto prázdninovém domě zakotvil především Tristan, který v něm zůstával i na zimu, kdy se rodina vracela do Morlaix. Největší část svého života strávil Tristan právě zde. Moře a námořníci mu učarovali. Na otci si vyprosil kutr, kterému dal jméno Négrier (Otrokář), podle otcova nejslavnějšího románu, a z místního přístavu podnikal cesty na moře. Často prý velmi riskantní. Zachovaly se zvěsti, které praví, že v době, kdy roscoffští rybáři se za nepříznivého počasí vraceli do přístavu, že právě tehdy Tristan se svým společníkem nejraději vyjížděl na otevřené moře. Svému člunu věnoval dokonce rozsáhlejší báseň (Mému kutru Otrokáři), jež končí těmito zjitřenými verši:
 
      V své duši kutru mysli
      na svého plavčíka,
      kdyby palubu sčísly
      vlny, až zasyká...
 
      Ty můžeš najet dnem na vrchol skály
      s chaluhou navrchu.
      Ale já půjdu ke dnu na úskalí,
      docela – na suchu –
 
Báseň tvoří součást Corbierových Žlutých lásek, jediné sbírky, kterou za svého života vydal a již připsal "Autorovi Otrokáře", tj. svému otci.
   Letní sídlo Corbierových dodnes stojí na hlavním náměstí u kostela (Place Lacaze Duthiers). Je to kamenná budova (jako všechny ostatní na náměstí), kterou poznáte podle toho, že je na ní básníkův reliéf. Tristan má na něm dlouhé vlasy, frygickou čapku a dlouhý cyranovský nos. Vyhlíží na něm šaškovsky a ošklivě. Svoje nepodařené vzezření si básník velmi dobře uvědomoval, velice jej sužovalo, zejména tehdy, když právě v Roscoffu se seznámil s první (a poslední) láskou svého života, jíž byla herečka Armida Josefina Cuchiani (ve Žlutých láskách ji přezval na Marcelu). Svůj vzhled si Tristan nejen uvědomoval, ale v básni Ropucha jej dokonce sebemrskačsky vypsal:
 
      Vždyť zpívá. – Hrůza! – Ropucha?
      Vidíš, má oči žhoucí plamen.
      Ne: chladná leze pod svůj kámen.
      – – – – – – – – – – – – – – – – – –
      Sbohem, ten žabák – to jsem já!
 
V prázdninovém domě Corbierových je dnes jakési skladiště. Na náměstí samotném se vypíná gotický chrám neběžného vzezření, má kuriózní věž, uvnitř je znásilněn pozdním barokem a rokokovými prvky. Na kostelní věži je řada kamenných věžiček byzantského vzezření. Jedna z pověstí tvrdí, že výstřední Tristan často rušil pobožné účastníky bohoslužeb. Dokonce prý i výstřely z lovecké pušky.
   Milovanému Roscoffu věnoval Corbiere vyznavačskou báseň (Starému Roscoffu), začíná těmito verši:
 
      Díro korzárů, boudo psí,
      kde v bouři řve pirátská cháska,
      svým dobrým spánkem z žuly spi
      nad jeskyní, kde bouře praská...
 
V době naší návštěvy jsme zaznamenali pouze dobrý spánek, v celém Roscoffu bylo mrtvo a klidno, piráti už dávno vyhynuli.
   Tristan Corbiere zemřel 1. března 1875 v Morlaix, kde je na hřbitově St. Martin des Champs ve společné hrobce rodin Corbierů a Puyoů pohřben (Tristanova matka Angelika pocházela z rodiny Puyoů). Hrob leží v horní části hřbitova. Na hrobě je položena stylizovaná kamenná kniha, do níž jsou vepsána jména zesnulých obou rodin, mezi nimi také jméno básníkovo, který je zde uveden pod svým původním křestním jménem Edouard. Aby návštěvník Tristanův hrob nepřehlédl, dala spisovatelská asociace stranou menší desku, která oznamuje, že právě zde odpočívá tvůrce Žlutých lásek. Spolu s Tristanem leží v hrobě i jeho otec Edouard, jenž skonal v témže roce jako jeho syn. Tristan Corbiere, dávno před svou smrtí tušící její příchod, si napsal dva epitafy. Oba jsou tak rozsáhlé, že by se na hrob nevešly.
Kratší z těchto epitafů končí slovy:
 
      Mrtvý, však z žití nezhojený,
      nemístně znal je zhudlařit.
      Na suchu tělo, hlava zpitá,
      doufaje, naděj popřel on.
      Mřel, doufaje, že život vítá,
      žil, čekaje na vlastní skon.
 
Uvedené verše přeložil Viktor Dyk, který spolu s Hanušem Jelínkem jako první obeznamovali už před první světovou válkou naši kulturní veřejnost s poezií toho, jenž podle vlastního drásavého soudu se domníval, že je "mrtvý, však z žití nezhojený".

Le Magnifique
 
Francouzská poezie poslední třetiny devatenáctého století je stále ještě ve znamení symbolismu. Do této básnické atmosféry vrůstal a na ní se podílel také mladičký Saint-Pol-Roux. Narodil se roku 1861 v Saint-Henri u Marseille, tehdy se ještě jmenoval Paul Roux. Po příchodu do Paříže, kde studoval práva, se postupně sžíval a spřátelil s pařížskou básnickou obcí. Jen zdlouhavě a postupně se začal prosazovat na francouzském básnickém parnasu. Vydává první sbírky, píše prvá dramata. Od běžné poezie přechází postupně k básním v próze.
   U nás jej jako první představil Karel Čapek ve Francouzské poezii nové doby jednou jedinou básní v próze, po něm pak po jedné básni přeložili Hanuš Jelínek a Vladimír Holan. A to je až na jednu výjimku vše. Jinak tomu bylo ve vlastní Francii, kde po první světové válce upoutal zájem nastupujících surrealistů. André Breton jej navštívil v jeho osamoceném bretaňském bydlišti, celá surrealistická skupina mu pak věnovala velkou pozornost na stránkách Les Nouvelles littéraires. Čeští surrealisté (vlastně postsurrealisté) si jej objevili teprve nedávno, v Analogonu z roku 1996 zpřístupnil Michal Novotný několik jeho textů.
   Saint-Pol-Roux byl původem Provensálec, ale zamiloval si severskou Bretaň. Roku 1903 koupil v Camaretu na Crozonském poloostrově dům, který postupně přebudoval v rozsáhlejší manoár (panské sídlo) s osmi věžičkami. Za první světové války padl jeho nejstarší syn Cecilian v bitvě u Verdunu. Aby památka po něm nevymizela, pojmenoval Saint-Pol-Roux manoár po něm. Básník tak sídlil nejen na konci Bretaně, ale v podstatě na jednom z nejzazších evropských výběžků. Pod okny jeho sídla byl už pouze prudký sráz do moře a dále pak nekonečná hladina Atlantiku přerývaná místy trčícími skalisky. Saint-Pol-Roux tuto hladinu dennodenně pozoroval, není proto divu, že moři, nesmírnému moři, zasvětil jednu ze svých básní v próze (Litanie k moři).
   Básníkův manoár, navštěvovaný jeho ctiteli, patří však už dávné minulosti. Byl z něho nejen ideální pohled na Atlantik, ale za druhé světové války to byl také výhodný strategický bod, který byl Spojenci za invaze zničen. Dnes jsou z něho pouze ruiny, z nichž trčí čtyři nárožní věže. Kolem dokola lze ještě v terénu spatřit zbytky kdysi pěstěné zahrady.
   Zničení svého sídla se Saint-Pol-Roux už nedočkal. Za vpádu nacistů do Francie pronikl jeden německý voják do manoáru s úmyslem znásilnit básníkovu dceru Divinu. Zastřelil přitom služebnou, která ji bránila, Saint-Pol-Roux pak, tehdy téměř osmdesátiletý, spěchal dceři na pomoc, spadl ze schodů a zlomil si nohu. Poraněná Divina katastrofu přežila, Saint-Pol-Roux na následky zranění zemřel v nemocnici v Brestu 18. října 1940.
   Zvláštní pozornosti si zaslouží básníkova dcera Divina, která Saint-Pol-Rouxe doprovázela celý život. Byla pro něho andělem jeho samoty, jak zní název sonetu, jí věnovaný a o jeho vztahu k ní vypovídající:
 
      Vždy zachvívá se srdce samotáře.
      Světlo se šíří z bílých křídel tvých.
      Já piji z tvého klidu a z tvé záře,
      mé slovo je jak hvězda v nebesích.
 
Saint-Pol-Roux je pochován na hřbitově v Camaretu v rodinné hrobce. Na boční stěně náhrobku je vepsáno jednoznačné dvojverší:
 
      A ma Fille Divine,
      L'Ange de ma Solitude.
 
Druhý verš je v uvozovkách, neboť tak se jmenuje básníkův sonet Anděl mé samoty v originále.
   Básníkův manoár stál na nejvyšším bodě za Camaretem, kousek od něho směrem k městu se rozprostíralo a dodnes rozprostírá menhirové pole. Na sklonku dvacátých let byly tyto megalitické kameny restaurovány a Saint-Pol-Roux při této příležitosti pronesl o menhirech projev. Těsně pod nimi, v podstatě na kultickém místě, jsme v autě spali. Uvádím to proto, že jsme tehdy potřebovali vodu na vaření a dvakrát se proto pro ni obrátili k nejbližším obyvatelům. V obou případech nám otevřely a vstříc vyšly staré paní, které s jistou hrdostí ukazovaly na zvětšenou fotografii původního básníkova manoáru. Obě stařeny pamatovaly Saint-Pol-Rouxe a v atmosféře jeho poezie vyrůstaly. Z jejich pietního vztahu k básníkovi bylo zřejmé, že Saint-Pol-Rouxova tradice stále žije, mimo jiné proto, že tvůrce a jeho dcera Divina se stali ještě za svého života legendou.
   V přítomnosti pozůstává v Camaretu ze Saint-Pol-Rouxe zničený manoár, na souběhu rue des Écoles a rue Général Leclerc jeho pomník, dále ulice po něm pojmenovaná a hrob na místním hřbitově. Ruiny panského sídla však stále působí nejintenzivněji, poněvadž se tyčí na konci Evropy a nad nekonečným Atlantikem.
   Saint-Pol-Roux si často ke svému jménu přidával přídomek le Magnifique, což značí Velkolepý. Takový je mimo jiné i pohled od ruin jeho manoáru na nekončící hladinu oceánu.

Baudelairova fascinace ostrovem
 
Charles Baudelaire má ve své próze Mé obnažené srdce kratičkou, zato však výstižnou větu: "Hrůza z bytu." Tato věta charakterizuje básníkův stav z doby dospělosti, stěží jej lze vztahovat na počátky jeho lidské existence. Narodil se roku 1821 v Paříži v rue Hautefeuille 15, což je dům na rohu této ulice a bulváru Saint-Germain (vzhledem k tomu, o čem bude řeč, bych dodal, že je to blízko Seiny). Původní dům už nestojí, na jeho místě byl postaven nový rožák s obchodem v přízemí. V době naší návštěvy (srpen 1998) byl obchod prázdný a jedna výkladní tabule napříč prasklá. Baudelairovská symbolika?
   Charles Baudelaire v dopise své matce z 5. dubna 1855 píše: "V jediném měsíci jsem byl nucen šestkrát se přestěhovat." Je to pro Baudelairův pohyb světem věta více než příznačná, přesto však lze v jeho stěhovavém pohybu najít alespoň tři záchytné body, jež podstatným způsobem vypovídají o jeho dramatické biografii. Všechny tři se nacházejí na ostrově svatého Ludvíka (Ile de Saint-Louis), na místě, jež jej nějakým způsobem fascinovalo (příbuznou situaci najdeme snad jen v pařížských obydlích Johna Dose Passose).
   V roce své plnoletosti (1842) si Charles Baudelaire na své matce a na svém otčímovi (byl jím úspěšný důstojník, později generál, vyslanec a senátor Aupick) vynutil svůj podíl na dědictví po otci a začal bezstarostný a rozmařilý život blahobytného dandyho. Nastěhoval se do paláce Lefebvre de la Malmaison na quai de Béthune 22, které se táhne podél jižního okraje ostrova. Byt si zařídil starým stylovým nábytkem a zaplnil obrazy, jež překotně nakupoval. Obklopil se řadou přátel a také žen, jednou z nich byla mulatka Jeanne Duvalová. Za dva roky dandyovského života prohýřil Baudelaire polovinu svého dědictví. Rodina byla touto marnivostí přímo zděšena, soudně zasáhla a docílila toho, že zbytek otcovského podílu mu byl obstaven a soudně stanovený notář mu měl nadále vyplácet 150 až 200 franků měsíčně (v dnešní měně by to byla částka více než desetkrát větší). Notář Ancelle tuto svoji povinnost poctivě plnil až do konce básníkova života.
   K rozhodnutí pařížského civilního soudu došlo v září 1844, v té době už Charles Baudelaire nebydlil na quai de Béthune, ale na severně položeném quai d´Anjou 17. V mansardě paláce Lauzon, kde pobýval v letech 1843-1845. Sousedem a přítelem mu byl o deset let starší Théophile Gautier, jehož Baudelaire obdivoval. Charles Baudelaire o něm napsal dokonce studii, která vyšla nejprve časopisecky, pak samostatně knižně s předmluvou Viktora Huga, jenž byl tehdy ve vyhnanství na ostrově Guernesey. Když později, na sklonku svého života, odjel Charles Baudelaire do Belgie na přednáškové turné, jež se nakonec umenšilo na pouhých pět přednášek, zcela pochopitelně jedna z nich byla věnována právě Gautierovi. Přibližně stejný vztah měl Théophile Gautier k Baudelairovi – rok po básníkově smrti vyšlo třetí vydání Květů zla, jež Gautier doprovodil zasvěcenou předmluvou. Byt v paláci Lauzon byl nejen místem práce, ale také nezvyklých radovánek. Théophile Gautier a Charles Baudelaire v něm pravidelně jednou týdně pořádali hašišové schůzky, jichž se zúčastňovala početnější obec známých a přátel, mezi nimi také Honoré de Balzac a Viktor Hugo. Ze všech účastníků těchto sezení na ně (a také na syfilis) nejkrutěji doplatil právě Baudelaire, jenž zemřel za strastiplných okolností ve svých šestačtyřiceti letech. Hašišovou hrozbu si však přitom velmi dobře uvědomoval, vypsal ji ve své studii Umělé ráje.
   Vedle hašiše byl Baudelairův osud velmi těsně spjat s "černou Venuší" Jeanne Duvalovou. Na konci svého života s ní sdílel byt v rue Le Regrattier 6, která se táhne východně napříč ostrovem svatého Ludvíka. Jeanne Duvalovou s krásnými havraními vlasy znal Baudelaire od svých jednadvaceti let, kdy ji poprvé zhlédl jako statistku na prknech divadla Porte-Saint-Antoine. Dalších dvacet let se s touto primitivní a pudovou mulatkou střídavě scházel a rozcházel. Nejkrásnější verše Květů zla opěvaly právě ji:
 
      Ó, já tě zbožňuji jak samou noční báni,
      ty vázo žalosti, ty velké zamlkání,
      a mám tě tím víc rád, čím víc mi unikáš,
      ozdobo nocí mých, čím krutější se zdáš,
      hromadíc za sebou ty míle bez milosti,
      jež dělí ruce mé a modré nesmírnosti.
 
      Já v stálých výpadech se plazím za tebou
      tak jako k mrtvole se plazí červi tmou,
      a vzývám i ten chlad, ty stvůrná ukrutnice,
      pro který líbíš se mi, krásná, ještě více!
 
Charles Baudelaire neopěval Jeanne Duvalovou pouze veršem, ale také kresbou. Zachovalo se několik náčrtků této krásky s velkýma hnědýma očima, smyslnými rty a hrotitými ňadry, náčrtky, jež svědčily o tom, že Baudelaire byl také vynikající kreslíř. Verše z Květů zla a několik kreseb pocházejí však z počátku jejich známosti, neboť Duvalová propadla nakonec alkoholu a její tělo bylo zasaženo paralýzou. Navíc se v bytě objevil údajný Jeannin bratr, který soužití obou do nesnesitelnosti komplikoval. Podobně jako Duvalová skončil i Baudelaire – za pobytu v Bruselu mu ochrnula pravá strana těla. Roku 1867 po dlouhé agonii zemřel v náručí své matky.
   Baudelairův rodný dům je v rue Hautefeuille, poslední místo odpočinku pak na montparnasském hřbitově. Jeho hrob byl v době naší návštěvy zanesen kyticemi, písemnými vzkazy zatíženými kaménky, dopisy a fotografiemi černých koček ("V usedlém věku lnou ke kočkám lenošivým / jak vroucí milovník, tak vážný učenec, / k té chloubě příbytku, silným, a něžným přec, / jak oni sedavým, jak oni zimomřivým"). Trojice mladých italských básníků na hrob položila dokonce vlastní společnou sbírku s provokativním názvem Trilogia di Notturno Volgare.
   Nad hrobem Charlese Baudelaira se mi zcela bezděčně vybavila jiná literární existence – Božena Němcová. Baudelaire se narodil roku 1821, Němcová roku 1820. Jak rozličné umělecké typy, a jak podobný lidský osud.

Z Paříže do Druhé říčky
 
Začátek a konec básnické tvorby Osipa Mandelštama je jakoby spjat s Francií. V letech 1907-1908 pobýval mladý Mandelštam v Paříži a nejspíše v tomto období začal psát také poezii, neboť jeho nejstarší verše pocházejí z roku 1908. V Zábranově výboru z Mandelštamovy poezie nazvaném Ruská Tristia nese poslední báseň datum 3. března 1937 a básník ji věnoval Francii:
 
      Jak o soucit a milost prosím dnes
      o tvou prsť, Francie, a o tvůj zimolez,
 
      o pravdu tvých hrdliček a křivdu zakrslých,
      ztracených vinařů v ohradách tylových.
 
      A v mírném prosinci i tvůj vzduch přistřižený
      – zámožný, dotčený – se jinovatkou pění...
 
Osip Mandelštam za svého pařížského pobytu studoval na Sorbonně, mimo jiné poslouchal přednášky Henriho Bergsona. Současně sledoval soudobou francouzskou literaturu, poezii symbolistů a tvorbu prokletých básníků. Dva semestry pak strávil v Heidelberku, kde studoval starou francouzštinu a starou francouzskou literaturu. Z francouzských a německých učitelů na něj nejvíce zapůsobil Henri Bergson, ještě po letech se na něj odvolával ve svém eseji O podstatě slova.
   Do sorbonnských učeben neměl Osip Mandelštam daleko, neboť bydlel přímo v rue de la Sorbonne 12, v ulici, kde stojí řada univerzitních budov. Dům, v němž Osip Mandelštam dlel, měl už básnického ducha, neboť v letech 1890-1891 v něm bydlel portugalský básník António Nobre. Mezi oběma básníky je jistá shoda, neboť v době, kdy Portugalec Nobre poznával Paříž, se Mandelštam právě narodil (15. ledna 1891). António Nobre, podobně jako Osip Mandelštam, patří k básníkům tragickým, zemřel v třiatřiceti letech na tuberkulózu.
   Výše citovaná báseň není jediná, jež má francouzský podnět, řadí se k ní také Mandelštamova báseň Impresionismus, která byla nejspíše inspirována Monetovým obrazem Šeřík na slunci:
 
      Malíř nám štětcem předvést chtěl
      šeříky mdlobně rozvonělé
      a barvy jako schůdky znělé
      na plátno v strupech nanášel.
 
Oslnivost francouzskými malíři není u Mandelštama ojedinělá. V roce 1930 navštívil Arménii, své dojmy zachytil v "polorománě" Putování do Arménie; během této cesty navštívil muzeum, kde shlédl díla předních francouzských malířů. O Monetovi se v této próze zmínil jen stručně: "Každá místnost má svou atmosféru. V místnosti Clauda Moneta cítíte vůni řeky." Ostatní Francouze charakterizoval nejen obšírněji, ale především dosti osobitým způsobem, připomínajícím surrealistické zmocňování se světa. Vincenta van Gogha nazírá např. takto: "Van Gogh chrlí krev jako sebevrah z laciného hotelu. Prkna podlahy v noční kavárničce se vzpínají a ubíhají jako žlab v elektrickém běsnění. A úzké necky biliáru připomínají rakev. – Ještě nikdy jsem se nesetkal s tak štěkavým koloritem! – A jeho zahradní konduktérská krajinka! Jako by z ní před chvilkou utřeli mokrým hadrem prach z dýchavičných lokálek. – Jeho plátna, na nichž je rozmatlána vaječnice katastrofy, jsou názorná jako školní pomůcky – mapy z Berlitzovy školy."
   Osip Mandelštam byl nejen vykladačem francouzských malířů, ale především básníků. Napsal studii o Villonovi, Chénierovi a Barbierovi. Z trojice jmenovaných mu byl nejbližší Auguste Barbier, básník pařížské revoluce roku 1830. Osip Mandelštam překládal jeho Jamby a navíc se jimi nechal inspirovat k veršům příbuzného ladění, v nichž znovuožívala Paříž jeho studentských let:
 
      Spíš dlažbě rozumím než řeči holubičky.
      Kostky jsou holubi, domy jak holubníčky,
      podkovy potokem zde vyzvánějí zvěst
      po zvučném dláždění té prababičky měst.
      Zde po událostech vždy děti hladověly,
      vrabčáci Paříže, jak do vrabců když střelí,
      zde sezobávali zrnitý střelný prach,
      frygickou prabábou rozsypávaný hrách,
      zde zapomenutá rozinka vzduchem letí,
      proutěný košíček se vrývá do paměti,
      a domy stěsnané – mlíčňáci v sanici -
      v stařeckých čelistech stojí jak bratříci.
 
Osip Mandelštam překládal vedle Barbiera také Racina a starofrancouzskou epiku. Naděžda Mandelštamová, básníkova manželka, ve svých vzpomínkách poznamenává: "Nedávno našel Saša Morozov v jakémsi archivu Mandelštamovu parafrázi Pláče o Alexejovi a Aliscanse. V obou věcech, které vskutku nejsou pouhým překladem, se podivně prosadil hlas osudu. A Mandelštam to cítil. Alexej byl bytostným zaslíbením se bídě, zatímco prostřednictvím Aliscanse jako by O. M. přísahal, že se nebude schovávat, když bude třeba hájit život."
Osip Mandelštam patřil spolu s Nikolajem Gumiljovem a Annou Achmatovovou k akméistům, kteří krátce před první světovou válkou vstoupili do ruské poezie. Vystoupili dosti rázně proti symbolistům, s nimiž měli však jedno společné – orientaci na světovou kulturu. Osip Mandelštam prosazoval tuto orientaci mezi akméisty nejúsilovněji.
   Ve výše citované básni Jak o soucit a milost prosím dnes... je poloverš "Fialka však i vězněná..." Osip Mandelštam jakoby těmito slovy přivolával vlastní smrt, jejíž blízkosti si byl vědom. Už v první polovině třicátých let byl čtyři roky internován a po krátkém období svobody byl znovu zatčen. Zemřel pravděpodobně 27. prosince 1938 ve sběrném trestaneckém táboře Druhá říčka u Vladivostoku. Příčina smrti – vysílení nebo skvrnitý tyf. Zahynul nedosáhnuv čtyřicátý osmý rok svého života.
   Známí Osipa Mandelštama dotvrzují, že básník si na svých procházkách tiše memoroval verše své a verše oblíbených básníků. Který pronášený verš byl asi v Druhé říčce jeho veršem posledním?

Paříž a štěstí
 
Hemingwayovo jméno, pokud jde o evropský kontinent, je obvykle spojováno s Francií a Paříží. Nepochybně právem, avšak Ernest Hemingway začal poznávat Evropu z jiného konce a v nezvyklém společenském ovzduší. V květnu 1918, kdy stále ještě zuřila první světová válka, se jako dobrovolník Červeného kříže přihlásil na frontu. Neměl tehdy ještě devatenáct let. Stal se šoférem sanitní ambulance v severní Itálii v hodnosti poručíka (šlo o čestnou hodnost). Při výkonu služby byl těžce raněn do nohy, převezen do nemocnice v Miláně, kde se tři měsíce léčil. Italské velitelství jej za jeho čin dekorovalo několika vyznamenáními. Čtenářům Hemingwayových děl jsou tyto údaje povědomé, neboť všechny z nich prožil Federick Henry, hrdina jeho románu Sbohem, armádo!, do něhož promítl nejeden ze svých válečných a intimních prožitků.
   K této Hemingwayově životní etapě malou soukromou poznámku: je to opravdu zvláštní pocit číst Američanův román o válce v Itálii přibližně v místech, kde se jeho děj odehrával. Kolem byly stejně vysoké hory a na rozdíl od románu poklidný bezstarostný mír. Osobní trable byly zanedbatelné.
   Hemingwayovo první setkání s Evropou se odehrálo v Itálii, další však jsou spjata především s Francií a zejména s Paříží. Podruhé odjel Hemingway do Evropy jako novomanžel v prosinci 1921 a spolu s manželkou Hadley se ubytovali v pařížském hotelu Jacob na rue Jacob 44 (dnes hotel d´Angleterre). V témže hotelu před nimi bydlel americký spisovatel Sherwood Anderson s manželkou, kteří Hemingwaye a jeho ženu k cestě do Paříže inspirovali. Pobyt v tomto hotelu byl pro nemajetné novomanžele příliš drahý, takže už začátkem ledna 1922 se nastěhovali do malého bytu v třetím patře v rue du Cardinal Lemoine 74. Obývali jej ještě v dalším roce. Hemingway po letech charakterizoval tento byt v Pohyblivém svátku slovy: "Doma v rue du Cardinal Lemoine jsme měli dva pokoje bez teplé vody a bez klozetu, jenom s antiseptickou nádobou, což nebylo tak nepohodlné pro toho, kdo byl zvyklý na michiganský reterát na dvorku. Měli jsme tam pěkný rozhled, na zemi slušné pérové matrace místo postelí a po zdech obrazy, jaké se nám líbily, a díky tomu to byl přívětivý, veselý kvartýr."
   K obývání byl byt v rue du Cardinal Lemoine patrně dobrý, k psaní však nikoliv, proto si Hemingway v té době pronajal mansardu v hotelu v rue Descartes 39. Dnes je v tomto domě kavárna La Maison de Verlaine, jež se přiživuje na slávě velkého básníka, který zde roku 1896 zemřel. Hemingway začal v této mansardě psát své první povídky.
   Třetí pařížské obydlí manželů Hemingwayových bylo na rue Notre-Dame-des-Champs 113. Tento dům ve své původní podobě však už neexistuje.
   Poslední Hemingwayovo známé bydliště z jeho prvního pařížského pobytu bylo v rue Férou 6, kde prožíval nejen nové manželské štěstí se svou druhou manželkou Paulinou, ale také opojení pracovní, neboť v tomto bytě vznikal jeho román Sbohem, armádo! To už bylo v roce 1927. Atmosféra pro vznik románu byla v tomto prostředí neobyčejně výhodná, neboť rue Férou je úzká tichá ulička, kolmo namířená na Lucemburskou zahradu. Nad vstupní branou polehávají dvě zadumané sfingy, jež patrně už tehdy střežily spisovatelův klid a jeho inspiraci.
   Ernest Hemingway, jehož náklonnost k alkoholu byla známa, měl v Paříži také svá stálá kavárenská místa. K nejznámějším patřila v této rané době dvě – Closerie des Lilas na bulváru Montparnasse 171 a Dingo bar na rue Delambre 10 (dnes restaurace Auberge de Venise). V Closerie des Lilas, před níž stojí socha Napoleonova maršála Neye, se Hemingway setkával se svými přáteli. Je-li už řeč o soše, třeba dodat, že maršálu Neyovi udělil Napoleon za jeho válečné činy při ruském tažení moskevské knížectví. K dřívějším návštěvníkům kavárny patřili mimo jiné také Lenin a Trockij. Jaképak asi měli tito dva pocity při pohledu na pomník francouzského moskevského knížete? V Dingo baru se pak Hemingway poprvé setkal s Francisem Scottem Fitzgeraldem.
   V dubnu 1928 odjel Heminway s manželkou Paulinou lodí Orita z Francie do Spojených států. Skončil tak jeho téměř sedmiletý pobyt ve Francii a v Evropě. Odloučení od evropského kontinentu netrvalo však dlouho, neboť už v dubnu 1929 se do Evropy vrátil.
   Hemingwayův první pařížský pobyt je závažný především svou inspirací, neboť během něho vznikla řada jeho povídek a podstatná část prvních dvou románů – Fiesty (I slunce vychází) a Sbohem, armádo! První z nich se odehrává ve Francii a Španělsku, druhý v Itálii. Tematikou těchto i pozdějších děl se Hemingway přimyká k evropskému kontinentu, tvarem svých děl pak inklinuje k evropské románové tradici. Přesněji řečeno román Sbohem, armádo! svým skrytým patosem a tvárnou jednolitostí do evropského prozaického kontextu zapadá, kdežto ve Fiestě převažuje reportážní záznam a vnější pohled na jednající postavy. Fiesta je ostatně Hemingwayův první román, v němž záliba v koridu potlačila významový dosah knihy. Sbohem, armádo! je román, kdežto Fiesta je toliko záznam. Teprve prózou Sbohem, armádo! začíná skutečné Hemingwayovo umění.
   Paříž navštívil Ernest Hemingway ještě několikrát, významný (neobyčejně významný) je však jeho příjezd do Paříže v roce 1944. Hemingway byl za druhé světové války válečným dopisovatelem magazínu Collier´s. Pohyboval se ve frontové linii a nakonec se spolu se skupinou francouzských maquistů jako první spojenecká jednotka dostali do Paříže (předešli tak dokonce pancéřovou divizi francouzského generála Jacquesa Leclerka). Do středu Paříže dorazili po trase Vítězný oblouk – avenue Foch – place Vendome a hotel Ritz, v němž svůj příchod náležitě oslavili.
   Hemingwayova fascinace Paříží byla veliká. Žádnému americkému městu nevěnoval takovou pozornost jako hlavnímu městu Francie, o němž napsal dokonce celou knihu. Stalo se tak patrně proto, že v Hemingwayově slovníku Paříž a štěstí byla synonyma. Už v šedesátých letech řekl tuto prostou pravdu Aaron Hotchner.

Krásní a prokletí
 
Legendární Paříž se stala pro řadu Američanů po první světové válce dobovým lákadlem. Přitahovala mohovitou smetánku i opravdové intelektuály. K této vlně se připojili také manželé Fitzgeraldovi, Francis Scott Fitzgerald a jeho manželka, kteří patřili jak ke společenské smetánce, tak ke skupině tvořivých intelektuálů. Fitzgeraldovi byli tehdy novomanželé, kteří přijeli do Francie na svatební cestu, jež se jim protáhla na deset záviděníhodných let. Paříž střídali s Riviérou, což jim dovolovaly zejména honoráře za Fitzgeraldovy první knihy. Pro českého literáta zní tato informace jako zvěst z nějaké škodolibé sci-fi, ale opravdu tomu tak tehdy bylo.
   První pařížské bydliště manželů Fitzgeraldových bylo v rue de Tilsitt 14. Na jejich byt ve čtvrtém poschodí vzpomíná Ernest Hemingway v Pohyblivém svátku těmito slovy: "Scott Fitzgerald nás pozval, abychom k nim přišli na oběd, když se svou ženou Zeldou a s jejich malou holčičkou bydleli v rue de Tilsitt 14. Moc mi z toho bytu v hlavě neutkvělo, až na to, že tam bylo nevětráno a pochmurno a že tam nebylo nic, co by dělalo dojem, že k nim patří, kromě Scottových prvních knížek, svázaných do bleděmodré kůže se zlatými tituly. Scott nám taky ukazoval velikou účetní knihu, do které si rok po roce zapisoval všechny povídky, co uveřejnil, honoráře, co za ně dostal, i částky, které mu vynesl prodej filmových práv, jakož i údaje o prodeji a honorářovém výnosu ze svých knih. Vedl si to tam všechno pečlivě jako lodní deník a nám oběma to ukazoval s jakousi neosobní pýchou, jako kustod v muzeu. Scott byl nervózní a pohostinný a ty účetní záznamy o výdělcích nám předváděl, jako by šlo o vyhlídku z okna. Žádnou vyhlídku tam neměli."
   Vyhlídku tam Fitzgeraldovi skutečně neměli, neboť hned naproti stojí podobný činžák, v němž je dnes ambasáda státu Zimbabwe, který má asi nejstrakatější vlajku ze všech vlajek světa, natolik strakatou, že se to dá jen stěží popsat. V rue de Tilsitt 14, ležící kousek od Vítězného oblouku, je v přítomnosti čajovna a pivnice.
   V roce 1928 bydleli Fitzgeraldovi v rue de Vaugirard 58, pár kroků od Lucemburské zahrady. Tento dům je daleko honosnější a nepochybně daleko více odpovídal tužbám a přáním spisovatelovy manželky. Pro F. S. Fitzgeralda je zmíněný rok důležitý, neboť se v něm seznámil s Jamesem Joycem.
   Příštího roku dleli Fitzgeraldovi v rue Pergolese 10, opět v blízkosti Vítězného oblouku. Tento činžák se secesními prvky je dnes administrativní budovou.
   Zelda Sayreová, Fitzgeraldova manželka a jeho femme fatale, byla neobyčejně náročný a ambiciózní tvor, takže další pařížské pobyty Fitzgeraldových jsou už spjaty pouze s luxusním hotelem Ritz na náměstí Vendome.
   Pro Fitzgeraldův pobyt v Paříži jsou důležité také některé kavárny a restaurace, v nichž navazoval přátelství a společensky se vyžíval. Patří k nim především bývalý Dingo bar (dnes Auberge de Venise v rue Delambre 10) a La Closerie de Lilas (boulevard de Montparnasse 171). O Closerie de Lilas se někdy píše, že v ní Fitzgerald dal Hemingwayovi přečíst rukopis Velkého Gatsbyho. Bude to patrně legenda, neboť Hemingway v Pohyblivém svátku uvádí, že si Velkého Gatsbyho přečetl dávno po jeho vydání: "Za pár dní po výletu sehnal Scott tu svou knížku. Měla křiklavou obálku a pamatuju se, jak mě ta násilnost, nevkus a ulízanost uváděly do rozpaků. Vypadalo to jako obálka na špatnou vědecko-fantastickou utopii. Scott mi říkal, abych se tím nedal odradit, že prý to má co dělat s jednou reklamní tabulí na longislandské silnici, s tabulí, která prý je v tom příběhu důležitá. Říkal, že jemu prý se ta obálka kdysi líbila, ale teď že už ji rád nemá. Sundal jsem ji, abych tu knížku mohl číst."
   Vztah Hemingwaye a Fitzgeralda je neobyčejně zajímavý. Skutečností zůstává, že Hemingway věnoval Fitzgeraldovi v Pohyblivém svátku tři kapitoly, což je pozornost, jakou v této vzpomínkové knížce nevěnoval žádné jiné osobě. Na druhé straně třeba ovšem dodat, že v těchto memoárových partiích je dosti škodolibého (to se ovšem zdaleka netýká pouze autora Krásných a prokletých). Hemingwaye přitahovalo na Fitzgeraldovi patrně to, že byl téměř ve všem jiný než on. Totéž platilo nejspíše i opačně.
   Hemingway byl Fitzgeraldovou osobností zaujat natolik, že se – i když jen letmo – objevila i v jeho próze. Stalo se tak v povídce Sněhy na Kilimandžáru, v níž zlehčil Fitzgeraldovo uctívání bohatých. V prvním vydání povídky v ní autor románu Něžná je noc vystupoval ještě pod svým pravým jménem, po Fitzgeraldově výtce dal Hemingway této postavě jméno Julián: "Boháči jsou nudní a příliš pijí nebo příliš mnoho hrají stolní hru backgammon. Jsou nudní a pořád se opakují. Vzpomněl si na chudáka Juliána a na jeho romantickou úctu k boháčům, a jak se jednou pustil do povídky, která začínala: ´Velcí boháči se od nás od všech liší.´ A jak někdo řekl Juliánovi: Ano, mají víc peněz. Ale Julián v tom neviděl nic směšného. Myslel, že boháči tvoří zvláštní, okouzlující lidskou rasu, a když poznal, že to není pravda, ničilo ho to právě tak jako vše ostatní, co ho ničilo."
   K těm, kteří Fitzgeralda nejvíc ničili, patřila především jeho náročná rudovlasá manželka Zelda, která svého manžela a jeho talent zatížila nejprve svou rozhazovačností a posléze svou dlouhotrvající duševní chorobou, již si léčila v sanatoriu (dostala se do něho v polovině třicátých let a v roce 1947 v něm uhořela). Tato dcera alabamského soudce měla rovněž umělecké ambice, a to nejen v malování, ale také v tanci a literatuře. Vydala román Věnujte mi valčík a několik povídek, jedna z nich (Pár cvoků) je dostupná i českému čtenáři ve výboru z Fitzgeraldových povídek nazvaném Takový pěkný pár.
   Na konci života se F. S. Fitzgerald stal scenáristou v Hollywoodu (napsal mimo jiné scénář podle bestselleru Jih proti Severu). V této továrně na iluze si nejspíše nejedenkrát vzpomněl na Paříž dvacátých let a na život v ní. V kalifornském Hollywoodu také na srdeční záchvat roku 1940 zemřel. Je to neuvěřitelné, ale měl pouhých 44 let.