Titanic vyplul ze Southamptonu 10. dubna 1912. Na velitelském můstku stál kapitán Smith. Po jeho pravém boku byl otec celého projektu inženýr Thomas Andrews, po levém Bruce Ismay, prezident společnosti White Star Line, která stavbu plavidla financovala. Cestující byli rozděleni do tří cenových tříd. Když se kterýsi z nich zeptal, jestli je Titanic opravdu nepotopitelný, jeden důstojník mu odpověděl: "Ani Bůh by ho nemohl poslat ke dnu."
   V noci 14. dubna přijal telegrafista Philips zprávu z parníku Amerika, že Titanic vstupuje do ledového pole, a předal ji kapitánu Smithovi. Ten mu poděkoval a plavba pokračovala. Několik dalších lodí oznamovalo, že Titanic je uprostřed ledovců. Nelze dokázat, že Bruce Ismay zakázal kapitánovi zpomalit, podezření je ale značné. Ve 23.30 narazil Titanic na ledovec a začal se potápět. Pasažéři třetí třídy byli poslední, kteří se o neštěstí dozvěděli. Zbyly jim jen slzy a modlitby. Při ztroskotání zahynulo tisíc šest set padesát sedm lidí. Bruce Ismay, který měl na katastrofě významný podíl, se pochopitelně zachránil.
   Polynésie není země jako ostatní. Její poloha uprostřed největšího oceánu, roztříštěnost na stovkách ostrovů a atolů i pozdní objevení působí jako groteskně zvětšovací sklo, jež nám umožňuje zahlédnout naši vlastní skrytou tvář. Každá cesta je zároveň přesunem v prostoru a v čase, ale cesta do Polynésie je navíc i putováním v imaginárním prostoru mýtu a legendy.
   Dodnes nebylo s určitostí zjištěno, co přinutilo první plavce, aby se vydali osídlovat největší oceán planety. Osídlování Oceánie představuje stejnou záhadu jako pyramidy nebo menhiry. Lingvistika, archeologie a antropologie naznačují, že její objevování pravděpodobně probíhalo z oblasti jihovýchodní Asie (Indonésie, Filipíny) směrem na východ. Není ani jasno, zda se předkové Mikronézanů, Melanézanů a Polynésanů vydali na cestu dobrovolně, nebo přinuceni vnějšími okolnostmi. Hypotéza, že obyvatelé Oceánie jsou potomky trosečníků, kterým bouře a proudy zabránily v návratu, je nepravděpodobná, protože vyplouvali v doprovodu žen, vybaveni vším, čeho bylo třeba k zakládání kolonií, od nástrojů přes domácí zvířata až po semena rostlin. Žádný námořník se nevydává na běžnou plavbu s takto zatíženou lodí. Teorii ztroskotání zpochybňuje i řada dalších fakt. Přinejmenším ostrůvek Pitcairn svědčí o opaku. Při příjezdu bělochů byl neobydlený, a přesto se zde nalezly kamenné sekery a další nástroje, což dokazuje, že první obyvatelé byli schopni ostrovy i opouštět. Zřejmě tedy šlo o vědomé a systematické úsilí. V každém případě jedinými skutečnými objeviteli ostrovů byli neznámí, ale nikoli bezejmenní plavci. Nelze vyloučit, že je hnala touha, jež není srovnatelná ani s naším dobýváním vesmíru, které je pouhým vedlejším produktem studené války. S největší pravděpodobností dopluli až do Jižní Ameriky (svědčí o tom rozšíření sladkých brambor, které rostly pouze na tomto kontinentu). Nepochybně však mezi ostrovy existovaly pravidelné styky. Pokusy potvrdily, že katamarány a pirogy nebyly pouhé hříčky proudů a větrů, jak se odborníci dlouho domnívali, naopak byly schopné navigace. V každém případě žili ostrované (vlastním způsobem, vystaveni vlivu nekonečna, ticha a pro obyvatele kontinentu nepředstavitelného prázdna, které utvářela jejich mentalitu a myšlení. Potom se na obzoru objevila loď úplně neznámé konstrukce.
   Ačkoli od potopení Titaniku uplynulo pouhých pár desetiletí a dochovala se řada přímých svědectví i záznamy dvou vyšetřovacích komisí, je prakticky nemožné dozvědět se, co se vlastně na jeho palubě dělo. Ve hře bylo příliš mnoho zájmů, romantických klišé i přirozeně jednostranného pohledu. Všechna svědectví pocházejí pouze od námořníků a cestujících první, nanejvýš druhé třídy. Rovněž o Tahiti, Polynésii a Oceánii dnes existuje knihovna obsahující tisíce svazků. Jako by tato končina nutila každého vydat svědectví. Věc má ale jeden háček. Všechny dokumenty jsou bez výjimky svědectvím vyslanců naší civilizace a vypovídají víc o nich samotných a o zemích, odkud přišli, než o ostrovech, které navštívili. I toto ticho však k Polynésii neoddělitelně patří. Právě to nezrušitelné ticho představuje osu, okolo níž se otáčejí všechna její souostroví.
   Už v šestnáctém století se v Pacifiku objevilo několik španělských a portugalských lodí. (Roku 1521 Fernao Magalhaes, 1525 Alavaaro de Saavedra, 1567 Alvaro de Mendana, 1606 Pedro Fernandez de Quiros...) Jejich stopy jsou mizivé, navíc těžko sledovatelné, protože jsou zastřeny "obchodním tajemstvím". V každém případě jsou plavby sporadické a bez větších následků, třebaže byly doprovázeny prvními masakry. Pokořitelé aztécké a incké civilizace samozřejmě nebrali žádné ohledy na primitivy z ostrovů. Když chtěli předvést účinnost svých zbraní, posloužila jim za cíl posádka první pirogy, která se jim připletla do cesty. Kanibalismus, kterým tak vehementně argumentovali, má snadno vysvětlitelný původ. K případům kanibalismu dochází pravidelně všude, kde hrozí smrt hladem. Je nemyslitelné, aby podobné situace nenastávaly na palubách katamaránů ztracených v nekonečném Tichém oceánu. Zvyk se patrně ujal a zůstal zachován i tehdy, když posádky dorazily ke břehu. Lidské oběti vznikly zřejmě podobně.
   Portugalští a španělští mořeplavci údaje o nových ostrovech tajili. Vzhledem k jejich navigačním přístrojům byly navíc pochopitelně nepřesné. Mnohé ostrovy musely být objeveny podruhé.
   Obrat nastal teprve v osmnáctém století. Tahiti objevil pro západní svět kapitán Samuel Wallis léta Páně 1767. V roce 1768 se zde zastavil Bougainville. V roce 1796 spustil kotvu v zátoce Matavai kapitán Cook. Nejde už o zlatem posedlé dobyvatele, kteří nemilosrdně vybíjejí všechno, co se jim postaví do cesty, nýbrž o kultivované muže odkojené osvícenstvím, klasickou kulturou a poznamenané vědeckou racionalitou. Bougainville dokonce Tahiti pojmenoval "Nová Cythera". Jejich posláním nebylo pouze objevovat, ale i popisovat. Od kapitánů přes botaniky, kartografy, hydrology, zoology až po obyčejné námořníky po sobě všichni zanechali deníky, zprávy a hlášení. Je nesmírně vzrušující číst záznamy Maxima Rodrigueze, Williama Bligha, Jamese Morrisona, George Vancouvera, Jamese Wilsona. Ticho není, nemůže být prolomeno, proto se začíná rodit mýtus. Zprávy Bugainvillea, který na Tahiti strávil pouhých deset dní, se chopili myslitelé. Diderot, Rousseau... Evropská imaginace se dala na pochod.
   Na první pohled se ostrované nemají čeho obávat. Jejich země je pořád stejně daleko, nemá strategický význam ani neoplývá drahými kovy či kameny. Převážná většina zpráv mluví v jejich prospěch. Stále častěji se objevuje slovo ráj. Ostrované mají dokonce na své straně nedocenitelný trumf. Na rozdíl od domorodců na jiných kontinentech, jejichž "ošklivost" byla vítanou záminkou k masakrům, odpovídají znovuobjevenému ideálu antické krásy. Ani to jim však není nic platné. Setkání se neobejdou bez násilností pramenících z naprosto odlišného přístupu ke světu. Křehká rovnováha je už narušena.
   Po prvních kontaktech dostaly události rychlý spád. Anglie a Francie vedou o Polynésii prestižní spor. Po objevitelích přicházejí další vyslanci bílé civilizace. Už koncem osmnáctého století se objevují první misionáři, obchodníci a guvernéři. Misionáři jak protestantští, tak i katoličtí, jako všude jinde zničili vše, co nějakým způsobem souviselo s pamětí a připomínalo minulost. Modly byly spáleny, posvátná místa znesvěcena. Tanec, tetování, zpěv, ceremonie byly zakázány. Bible byla sice přeložena do tahitštiny, ale kázání se dlouho vedla v latině. V roce 1812 se Pomare II. vzdává původního náboženství. V roce 1815 Tahiťané konvertují. V roce 1842 je nad Tahiti vyhlášen francouzský protektorát. Obchodníci přivážejí zboží, které zdejší lidé doposud k životu nepotřebovali. Není však nic jednoduššího než přesvědčit nezkušené ostrovany, že je pro ně nepostradatelné.
   Guvernéři zavedli na ostrovech zákon vyrůstající z úplně odlišných podmínek. Devatenácté století je poznamenáno přílivem velrybářů, kteří si přilepšovali prodejem zbraní a alkoholu. V dobách rozkvětu tohoto řemesla jich bylo v Tichém oceánu okolo dvaceti tisíc. Mnozí dezertovali, kapitáni doplňovali zdecimované stavy někdy dobrovolným, jindy násilným náborem domorodců, jež po ukončení lovu jednoduše vysadili na nejbližším ostrově, aby jim nemuseli vyplatit podíl. (Nejslavnějším dezertérem byl Herman Melville.) A všichni kromě jiného přinášejí pohlavní i jiné choroby. Nastává doba epidemií. Odhaduje se, že počet původních obyvatel poklesl v průměru o osmdesát procent. Politik, obchodník a etnograf Moerenhout se upřímně podivuje: "Jde o zvláštní a téměř nevysvětlitelný jev, který se bez výjimky opakuje na všech ostrovech, kde jsme zavedli naše náboženství a přivodili změnu mravů."
   Kdosi řekl, že existuje lež, nehorázná lež a statistika. Možná je dnes ostrovanů skutečně víc než dřív. Jsou však spíš potomky původních obyvatel, nebo produkty importovaného životního stylu? Tím spíš, že ani o epidemii nelze mluvit výhradně jako o nešťastné shodě okolností. O tom svědčí příběh ostrova Rapy v souostroví Jižních ostrovů. Když ho Vancouver v roce 1791 objevil, odhadl z lodi počet obyvatel na tisíc pět set. Misionáři Ellis v roce 1817 a Davies v roce 1825 se shodují na počtu dvou tisíc. V roce 1864 připlula k Rapě peruánská loď pověřená rozvozem ostrovanů, předtím v raziích doslova unesených na práci v peruánských dolech, do původních domovů. Na palubě však vypukla epidemie. Kapitán dal obyvatelům ultimátum: "Buď nemocné přijmete, nebo je naházím do moře." Svou pohostinnost přežilo sto padesát lidí. Jak tedy předpokládat, že jediní, kdo znali principy biologické války, byli američtí kolonizátoři, kteří rozdávali severoamerickým Indiánům pokrývky po nemocných neštovicemi?
   V roce 1844 propukla tahitsko-francouzská válka. V roce 1880 Francie anektovala Tahiti. Pouhých sto let stačilo, aby Polynésané ztratili všechno: paměť, nezávislost, a ve velké většině i životy. Vytratilo se navigátorské umění, které jim umožnilo osídlit závratnou rozlohu Tichého oceánu. Zmizely architektura, náboženství, umění. Spolu s nimi se ztratily zkušenosti a poznatky sbírané po staletí. Zbyl jen oceán, ostrovy a mírné podnebí. Na věci nic nemění ani to, že tahitštinu lze slyšet v ulicích Papeete, na lodích i v televizi. Legendy dožívají v knihách, sochy bohů v muzeích a soukromých sbírkách. Dnešní obyvatelé Polynésie mají s předky společného asi tolik, kolik mají Češi společného se Slovany z doby stěhování národů nebo Italové se starověkými Římany. Zřejmě neexistuje Polynésan, v jehož žilách by nebylo alespoň pár kapek cizí krve. Zbývají jen legendy, folklór, stopy ve zvycích, které Polynésané opakují, ale jejich původní smysl jim zpravidla uniká.
   Polynésie, jež nikdy nebyla země jako ostatní, se definitivně proměnila v kontinent snů. Díky Hermanu Melvillovi, Robertu Luisi Stevensonovi, Henrymu Adamsovi, Jacku Londonovi, Segalenovi, Paulu Gaugainovi, Alainu Gerbaultovi a řadě dalších se stala odrazovým můstkem imaginárních a neuskutečnitelných návratů do dob ztraceného štěstí a nevinnosti. Mýtus ušlechtilého divocha se rozšířil o mýtus ztraceného ráje. Počínaje devatenáctým stoletím všichni citlivější cestovatelé popisují jediné: stesk, smutek a vztek. Ačkoli Polynésané měli v ruce zdánlivě všechny trumfy, museli uvolnit místo. Komu?
   Na trávníku za kostelem tančilo za doprovodu bubnů asi sto padesát mužů a žen. Z jejich civilního oblečení bylo zřejmé, že nejde o žádnou turistickou atrakci, ale o skutečnou potřebu. Tanec, ten první klíč k poznání labyrintu, očividně vyprávěl jakýsi příběh. Z pohybů bylo cítit moře, záběry veslařů, netrpělivé vyhlížení země, zklamání i radost. Tanečníci tedy dávali najevo, že se cítí být Polynésany. Pohled na jejich postavy svědčil o jiném příběhu. Ani dva si nebyli podobní. Někteří měli pleť téměř černou, další ve všech odstínech čokolády, jiní skoro bílou. Jejich vlasy byly většinou černé, ale nebylo žádnou zvláštností zahlédnout světlý pramen, zrzavou hlavu, kaštanovou kštici. Několik tanečnic mělo šikmé oči. Polynésan už neexistuje, přežívají jen ostrované, kteří se však hlásí ke stejnému dědictví.
   Nemám v úmyslu přidávat další dodatky ke všemu, co už bylo o Polynésii řečeno. Ponechám archeologům, antropologům, a především potomkům Polynésanů samotných pokusy dopídit se, jak vlastně zdejší původní civilizace vypadala. Ostatně i oni musí vycházet z dokumentů, které po sobě zanechali první návštěvníci. Ve společnosti, jež se spokojí pouze orální literaturou, stačí zlikvidovat jednu dvě generace, aby vzniklo nenapravitelné prázdno. Znepokojují mne především následující otázky: Proč muselo původní obyvatelstvo vyklidit místo civilizaci, jejíž součástí jsem i já? A proč tato civilizace nevyhnutelně zabíjí všechno, čeho se jen dotkne? Setkání s Polynésií není pouze setkáním s nekonečnem, s nesmírnosti oceánu, se dvěma diametrálně odlišnými vizemi světa, s prázdnem, ale nevyhnutelně i se sebou samotným. Tedy s vlastními možnostmi a hranicemi. Chce-li člověk uniknout sám před sebou, je lépe se Polynésii obloukem vyhnout.
   Když jsem se přesunul ze střední do západní Evropy, ani ve snu mě nenapadlo, že kromě státních hranic překračuji také dvě další hranice – kulturní a civilizační. Žil jsem v naivním domnění, že tato dvě slova nemají v rámci evropského kontinentu prakticky žádný význam. Dokonce i do očí bijící odlišnosti jsem považoval spíš za drobné nuance a zanedbatelné podružnosti. Opomíjené detaily mě postupně přinutily poznat, jak velký byl můj omyl. Zdánlivě zanedbatelné rozdíly se ukázaly jako podstatné, a naopak řada věcí ztratila význam, který jsem jim pod vlivem vlastní minulosti přisuzoval. Jedním z mnoha překvapení, jež podobný přesun doprovázejí, bylo i to, že jsme v jazykových kursech studovali z učebnic nesoucích název Francouzská civilizace. Každá kapitola obsahovala pohled do jednoho z aspektů francouzského života. Příručka končila ukázkami z literárních textů.
   Jakmile člověk dokáže zformulovat několik jednoduchých vět, nic nestojí v cestě tomu, aby byl ve Francii pozván na večeři do bytu. Opět jsem netušil, že by tomu mohlo být i jinak. Například v Anglii přijde pozvání do soukromí až mnohem později a je stvrzením mnohaletého přátelství. Zde, v pařížských domácnostech, mne čekalo další překvapení. Udivilo mne, jak často se běžná rodinná knihovna, pokud vůbec existuje, skládá buď výhradně z děl francouzských spisovatelů, nebo ze svazků pojednávajících o cizích kulturách. Protože jsem byl z Prahy zvyklý vídat spíš knihovny plné nejrozmanitějších domácích i světových autorů, neubránil jsem se lehkému závanu opovržení. Jakožto čtenáři americké, ruské a západoevropské literatury se mi pojednání o Tuarezích, Indiánech či Eskymácích zdála příliš exotická, nijak nesouvisející s mými zájmy a hodnotami. Protože v pražské pustině let sedmdesátých jsem se chytal světových autorů jako záchranného pásu, připadala mi neznalost moderní literatury jako projev trestuhodné zhýčkanosti, ne-li něco ještě horšího. Ani v nejmenším mne tehdy nenapadlo, že zájem o cizí kultury je projevem naprosto identické potřeby nějakého jinde, a především výraz protestu proti prostředí, v němž člověk žije. Netušil jsem ještě, že i já se postupně dostanu do situace, v níž se zprávy odjinud promění v takřka nepostradatelnými orientačními body ve vzrůstajícím zmatku a skutečnou životní potřebu. Poznamenán předchozí zkušeností, nebyl jsem s to pochopit, že příbuzný postoj se může projevovat způsobem diametrálně odlišným.
   A léta plynula. Můj pohled, aniž jsem si to uvědomoval, se začal postupně proměňovat pod nenápadnými dotyky nových pozorování. Téhož dne, kdy jsem odcházel rozčarovaný ze souborné výstavy Salvadora Dalího, jenž pro mne v pubertě představoval zjevení, jsem v jedné zapadlé galerii objevil čínské "spící kameny". Fascinovalo mne, že existuje kultura, v níž umělec bloudí krajinou tak dlouho, dokud nenalezne kámen, jaký si předem vysnil. Bez výčitek jsem si dal ujít výstavu Paula Gaugaina, odrazen masmediálním humbukem a zástupy návštěvníků, a v úžasu jsem obdivoval objekty vyhubených Indiánů Tainos, o nichž jsem do té doby neměl ani ponětí. Kamsi zmizel i zájem o valnou část současné literatury.
   Také slova se chovala jako kry na hladině oceánu: narážela na sebe, nezadržitelně se od sebe vzdalovala, případně se postupně rozpouštěla. Jinak řečeno naplňovala se novým obsahem, prolínala se, nebo naopak mizela kamsi do dálky. Významy se posunovaly, upřesňovaly i vytrácely. Jedno a totéž slovo znamenalo po určitém období něco zcela jiného než na počátku. Mezi taková slova patřily pojmy kultura a civilizace. Zároveň jsem postupně zjišťoval, že i výrazy barbar a primitiv nabývají v každých ústech značně odlišného významu. A ještě úplně jinou kapitolu tvořila slova, jež zpravidla nabývala významu přesně opačného, než jaký uváděly etymologické slovníky: pacifikace, protektorát...
   Abychom se domluvili, je nutné používat slova ve stejném významu, nebo alespoň pokrývající zhruba stejný prostor. Jakmile tato nepsaná dohoda není respektována, chybí-li dobrá vůle přistoupit na to, že slova mohou mít ještě jiný význam než ten, který do nich vkládám, je jakákoli dohoda předem vyloučena. Když pro jednoho z diskutujících představuje pojem revoluce veškerou naději a druhý v ní vidí pouze násilí a zlo, je třeba hodně času a tolerance, aby dospěli alespoň k tomu, že vezmou na vědomí i možnost odlišného pohledu. Potíž spočívá především v tom, že drtivou většinu pojmů, s nimiž lehkomyslně zacházíme jako se zjevnou pravdou, se ani nesnažíme definovat a používáme je ve smyslu, jejž jsme bezděky převzali od svého okolí. Zavedená rčení, obvyklé průpovídky a běžná slovní spojení vystihují daleko přesněji než definice prostor, který to či ono slovo v daném kontextu pokrývá. Řekneme-li o někom, že je kultivovaný, všichni vědí, co máme zhruba na mysli, a zdánlivě není co dodávat. Pod pojmem civilizace zpravidla rozumíme souhrn velice odlišných věcí přináležejících k jednomu místu a jedné době. Řekne-li se antická, čínská nebo třeba aztécká civilizace, každému průměrně vzdělanému člověku se vybaví určitý obraz, jenž v něm vytváří emotivně zabarvený vztah. Jen málokdy si však položíme otázku, odkud ten obraz pochází a do jaké míry odpovídá skutečnosti.
   Co se tedy pod pojmem civilizace vlastně skrývá? Na první pohled je zřejmé, že toto slovo je plné rozporů, nicméně vždy označuje cosi ušlechtilého, je jakýmsi projevem uznání. Dodnes ho často udílíme jako vyznamenání, jímž dáváme najevo, že danou společnost přijímáme do svého vnitřního světa. Proto ho používáme jen neochotně ve smyslu, který mu dali antropologové. Sousloví papuánská nebo eskymácká civilizace nám zní cize, protože odporuje našim mentálním klišé. V tom se podobáme někdejším teologům, kteří sáhodlouze diskutovali, jestli mají Indiáni duši. Tento rys nápadně vynikne ve spojeních civilizovaný svět nebo civilizovaný člověk.
   Ve skutečnosti je civilizace pojem neutrální, zahrnuje všechny aspekty té či oné společnosti. Stručně řečeno civilizace je to, co z nás dělá příslušníky kmene či národa. Tedy souhrn činností a názorů, které považujeme za přirozené a ani nás nenapadne o nich pochybovat. Obdivuhodný jedinec existuje, obdivuhodná civilizace nikoli. Žádná civilizace si nezasluhuje nekritické nadšení, protože zůstává pouze nedokonalou odpovědí na přesně vyhraněné podmínky, v nichž se vyvíjela, více či méně zdařilým pokusem o spolužití nedokonalých individuí. Což neznamená, že nelze rozlišovat společnosti spravedlivější a méně spravedlivé, krutější a lidštější, pokud přitom nezapomeneme, že jakákoli civilizace je především skvostný imaginární prostor, do něhož až příliš často promítáme své touhy, úzkosti a naděje. K jedné z nejděsivějších lidských vlastností patří schopnost vidět ráj tam, kde převládalo peklo, a považovat za nesnesitelné to, co z mírného odstupu vypadá jako ideál.
   Až do novověku jsme byli civilizace k nerozeznání podobná ostatním, stejně dobrá i špatná jako každá jiná. Novověk, který začal genocidou jihoamerických Indiánů, končí jako maelström, do něhož jsou vtahováni všichni ostatní. Až do příjezdu prvních Evropanů obchodovali Číňané, Indové a Arabové mezi sebou. Protože chudí, špinaví a hladoví Evropané neměli s výjimkou své fanatické víry a alkoholu (mimochodem pocházejícího z arabského al-kuhl) co nabídnout, nezbývalo jim nic jiného než násilí a intriky. Uvedli jsme do pohybu mechanismus, který funguje dodnes.
   Slovem ještě záludnějším, je-li něco takového vůbec možné, je kultura. Obvykle se jí rozumí jakási nástavba, jež termín civilizace poněkud zužuje, ačkoli se s ním občas i překrývá. Je tedy zřejmé, že také v tomto širším významu představuje kultura celky menší, ucelenější, snáze uchopitelné než civilizace. Vyhnuli bychom se řadě nesnází, kdybychom kulturu rezervovali pouze vědomé, tvůrčí činnosti a zbavili ji nánosu kulturistiky v doslovném i přeneseném slova smyslu. Situace by se tím značně ujasnila, aniž by se stala schematickou. Umožnilo by to tento termín očistit i od přívlastků "vysoká" či "vznešená", který kulturu vrací nazpět do úzce vymezeného teritoria vyprázdněné tradice a uzavřeného systému kódů, s jejichž pomocí lze až příliš snadno exkomunikovat. Civilizace je spíš společný úděl všech jejích členů, zatímco kultura je záležitost menšiny. Kultura je možná pouze to, co není životně nutné (řada lidí se bez ní docela dobře obejde), ale co poskytuje estetický zážitek a vytváří paměť, bez níž je člověk bezmocná hříčka anonymních sil a demagogů.
   Pražská zkušenost mi umožnila pochopit, že kultura se může stát posledním útočištěm před nesnesitelným tlakem okolí. To samozřejmě odjakživa věděli ti, kdo se snažili prosadit svou vůli. Kultura jako materializovaná paměť je první obětí, když jde o to rozbít nějaké společenství.
   Umění je bezpochyby součástí kultury, ale nelze na něj kulturu redukovat. Ostatně i pojem umění je v neustálém pohybu. Jeho obsah se sice nesmírně rozšířil, zároveň však, alespoň pro mne, také ustálil. Umělecké dílo lze nejsnadněji definovat jako objekt, který přežívá i po vytržení z kontextu. Antická socha vyhrabaná po staletích, africká maska na evropském kontinentu, čínská kaligrafie, gregoriánský chorál, Homérovy eposy... Umělecký projev vzniká kdekoli a z čehokoli, ale neplatí, že cokoli se může stát uměleckým dílem. Což by mimochodem mohlo posloužit jako jedno z hledisek při posuzování současného výtvarného umění. Stačí si představit sama sebe v kůži archeologa o pár století později. Neexistuje-li prostředek, jak rozpoznat, že zkoumaný předmět nevznikl náhodou nebo nejde o součást stroje, je těžké mluvit o umění. Duchampovy ready mades, Warholovy nálepky od konzerv, Césarovy slisované automobily nemají sebemenší šanci podobným testem projít, protože jejich hodnota spočívá výhradně v komentáři, bez něhož se stávají obyčejnými průmyslově vyráběnými předměty, případně odpadem.
   Dokonce i naše záliby svědčí o našem úpadku. Žádný přírodní člověk by nepřistoupil na logiku kunsthistoriků, podle níž je hodnota určována tím, co o díle prohlásí odborníci, a nikoli tím, čím obohacuje život.
   Slova jsou zatížena minulostí a kontextem, v němž vznikala. Někdy se obalují zcela novým významem, jindy se pod jedním slovem skrývá významů hned několik. Nová skutečnost musí být pojmenována. V takovém případě se buď opráší slovo téměř zapomenuté, nebo je nutno vymyslet přijatelný novotvar. Bylo by zábavné zjistit, kolika výrazům, které jsou pro nás zcela běžné (televize, rozhlas, satelit, galaxie...) by člověk z počátku století vůbec nerozuměl. Teprve když přistoupíme na obtížnou, nicméně nevyhnutelnou relativitu většiny slov, můžeme se pokusit zachytit jejich mlhavé obrysy. Dokud člověk žije pouze v jediné zemi, nemá prakticky žádnou možnost uvědomit si řadu problémů, jež automaticky vyvstanou, jakmile se přemístíme.
   Proto jsem po určité době začal používat pojmy civilizace a kultura poněkud odlišně. Všiml jsem si, že zcela spontánně nazývám civilizací prostředí, jež je společné všem obyvatelům té které země bez rozdílu. Do toho obtížně rozpletitelného uzlu patří stejně dobře jazyk, historie, způsoby chování i myšlení, zvyky v nejširším slova smyslu, a také určitý druh mentality, jak se postupně vytvářela v průběhu staletí pod vlivem zeměpisné polohy, podnebí a historických událostí. Tedy zhruba řečeno všechno, co je nepřenosné a co činí každou zemi jedinečnou a nezaměnitelnou.
   Teprve dodatečně jsem poznal, že dokonce i kultura se může proměnit ve svěrací kazajku, jakmile na ní začneme příliš lpět a dělat z ní modlu. Paříž mne vyléčila z toho, abych v umění viděl pouze útočiště, právě ve Francii jsem pochopil, že se kultura může stát i prostředkem nivelizace. Jakmile se vlastní kultura promění v jedinou skutečnou a měřítko všech ostatních, stává se nevyhnutelně pastí. Kultura příliš často slouží jako zástěrka vnitřní prázdnoty. Nezřídka stačí povrchní znalost několika uznávaných autorů a etikety, aby byl člověk považován za kultivovaného. Neštěstím může být dokonce i příliš kultivovaná rodina. Je-li člověk odkojen operou, klasickou četbou a výtvarným uměním, mívá později větší potíže nalézt stezku ke kultuře odlišného typu a zahlédnout nepřijatelné stránky vlastní civilizace. Kultura je tedy nejen útulkem, ale i svého druhu vězením. To, co nazýváme akademismem, je poslední stadium strachu o hodnoty, považované za vrchol veškerého hledání. Úporné lpění na hodnotách vlastní kultury je zpravidla projevem úzkosti, nikoli kultivovanosti.
   Člověk lpí nejpevněji na tom, co důvěrně zná. Stačí však nahlédnout do jakéhokoli oboru (středověk, poezie, astronomie, alchymie) a zašklebí se na něj taková dávka komplexnosti, až ho z toho jímá závrať. Zmatku neustále přibývá. Hovoříme-li o kultivovanosti, máme zpravidla na mysli větší či menší dávku složitosti, odpor ke zjednodušování, schopnost oceňovat nuance a vnímat jemné detaily. Potíž je ale v tom, že abychom byli schopni nuance ocenit, musíme předmět zájmu už poměrně dobře znát, což je mnohem snazší právě v rámci vlastní kultury. Složitost kodifikovaného tetování pokrývajícího celé tělo může vychutnat pouze obyvatel Markézských ostrovů , zatímco pro Evropana zůstane důkazem zaostalosti. Proto nám dělá takové obtíže připustit, že by jemnost a rafinovanost mohly existovat také za horizontem, který jsme schopni obsáhnout pohledem. A přesto je fantastická rafinovanost vlastní i těm nejmenším společenstvím, jako by složitost byla výsledkem jakékoli dlouhotrvající lidské činnosti.
   Jeden příklad za všechny, neboť i španělská enkláva v Jižní Americe si vytvořila životní styl, nad jehož složitostí zůstává rozum stát. Španěl, který má holčičku s černoškou, zplodil mulatku. Pokud se tato holčička a její dcery budou vdávat pouze za Španěly, pak porodí postupně albina, tornatra, tintinclaire, které chybí pouhá jedna dvaatřicetina bílé krve. Španěl a Indiánka zplodí mestice, mestic a Španělka castisu. Mestic a Indiánka jsou rodiči chamisa, potomek černošky a Indiána se jmenuje lovo. Lovo a černoška přivedou na svět grifa, lovo a Indiánka zase caribuja. Coyotte je dítě mestice a monisky, jejichž oba dědové byli Španělé a jeden z nich se spustil s Indiánkou, druhý s mulatkou, která byla dcerou černocha a bělošky. Když si coyotte vezme Indiánku, jeho syn bude albarazado. Vezme-li si mulatku, syn bude barsino. Žena lova mu dá méchina. Méchino je vrcholným stupněm míšení, protože třetina jeho krve je španělská, třetina černošská a třetina indiánská.
   Kultura se mi postupně zúžila na to, co je přenosné, co si lze odnést či převzít. Zredukovala se na to, co zbude, když zmizí civilizace, která ji zplodila. Dodnes mě vzrušuje japonská kultura, ale japonská civilizace mne nijak zvlášť nepřitahuje. Afrika mě zaujala teprve v okamžiku, kdy jsem objevil nevyčerpatelnou rozmanitost černošských plastik. Naopak sinolog zabývající se čínskou poezií, kaligrafií či filozofií zná čínskou kulturu lépe než milióny Číňanů. Zbývá jediné východisko: velkorysost a snášenlivost vůči tomu, co mi uniká. Únava bývá štědrá. Nemusím se rozplývat nadšením nad arabeskami, ale nemám sebemenší důvod jimi opovrhovat. Koneckonců se může stát, že jednoho krásného dne zjistím, jak jsem byl slepý.
   V tomto smyslu je tedy civilizace především to, co se rozumí samo sebou. Všechno, o čem není třeba mluvit, když se sejdou dva její příslušníci. Francouze nenapadne zeptat se souseda: "Jíte šunku?" Když ale zve na večeři Marokánce, je taková otázka projevem ohleduplnosti, jež svědčí o vědomí schopném připustit, že návyky jednotlivce nejsou všeobecně platné. Ačkoli se každé společenství skládá z lidí nejrůznějších povah a zájmů, jeho členové jsou propojeni neviditelnými nitkami nepsaných dohod, které jsou jim společné. A spočinout v příbuznosti je slastné. Posezení s přáteli i účast v nějakém hnutí jsou pouze dva odlišné projevy téže touhy: uniknout samotě. Není náhodou, že se pojem rodina v přeneseném smyslu používá pro politické strany, myšlenkové proudy, sportovní kluby nebo třeba zločinecké organizace. Patriarchální struktura mnoha organizací je zcela zjevná. Ať je kontext jakýkoli, obsah se nemění: vždy symbolicky vyjadřuje potřebu blízkosti, společnosti sobě podobných, solidarity.
   Pocit intenzívní blízkosti vrcholí v okamžicích společného ohrožení a rozplývá se v každodenní rutině zdánlivého blahobytu. Žijeme často v domnění, že potřeba sdružování je vrozená a všeobecná. Že tomu tak úplně není, dokazuje pohled na dnešní společnosti. Čím je životní úroveň vyšší, tím víc ubývá ochoty pomáhat, tím víc ubývá i pohostinnosti. Z toho lze usuzovat, že tyto vlastnosti jsou pouze přirozená reakce na přesně definovanou situaci, nikoli vrozený sklon. Nemluvě o tom, že tento postřeh odhaluje také absurditu pokusu dosáhnout štěstí neustálým zvyšování životní úrovně. Zkušenost odporuje tvrzení, že všichni bez rozdílu jsou řízeni pouze vlastními zájmy. Naopak je očividné, že materiální blahobyt nic neřeší.
   Síla počátků spočívá v tom, že přitahují pouze nezištné nadšence. Dokud nebyly kinematografie nebo žurnalismus zaručeným prostředkem obrovských výdělků a sociální prestiže, lákaly pouze nadšence ochotné riskovat. A výsledky podle toho vypadaly. Zřejmý úpadek kvality řady oborů lidské činnosti není způsoben nějakou záhadnou proměnou, ale tím, že se staly zdrojem astronomických výdělků, lákajících oportunisty a plagiátory, dřívější "ochránce pořádku", kteří ostatní jednoduše převálcují nebo vypudí. Věda svou cestu započala jako protest proti takřka neomezené moci církve, a přesto v devatenáctém století nastoupila na její místo. Teprve v posledních desetiletích lze pozorovat, jak se i vědci postupně loučí s vírou ve všemocnost svých disciplín. Vědci na rozdíl od demagogů dokážou odhodit hypotézu, kterou skutečnost vyvrací. Vzdát se nepotvrzených dohadů však není výsadou vědců. Odchod není zbabělost, je to jediná možná reakce jistého typu lidí, jimž tajemná vnitřní síla zabraňuje uvěřit všemu, co je jim k věření předkládáno.
   Konfrontace s jinou, byť i relativně blízkou civilizací je především nejsnazší způsob, jak zjistit, do jaké míry je člověk poznamenán a prostoupen zvyky a myšlením, které jsou součástí prostředí, z něhož vyšel. Jeho osobnost je utkána nejen z toho, k čemu se vědomě hlásí, ale z velké části i z toho, co odmítá. Ocitá se ve zvláštní situaci. Volba je pouze zdánlivá: buď se pokusí zůstat věrný své kultuře, nebo se bude snažit splynout s kulturou nového prostředí. V obou případech je snaha předem odsouzena k neúspěchu. Není možné zůstat stejný, nelze se od základu změnit. Je vyloučeno odizolovat se od vnějších vlivů. Každý si musí vydělávat na živobytí, jít na nákup, setkávat se alespoň s kolegy či sousedy, což už na něm pozvolna zanechává stopy. Je nemožné proměnit se se vším všudy v jednoho ze svých nových spoluobčanů. Nelze dohonit dětství, v němž se vytvářejí naše představy a touhy. Mezi těmito nedosažitelnými póly je však možné cokoli. Existují lidé, kteří se promění v karikatury obyvatel hostitelských zemí, jiní stráví celý život v zatvrzelé věrnosti svým návykům a předsudkům. Jen zcela nepatrný počet si dokáže z obou civilizací vybírat, žít na pomezí dvou světů. Ale i tak je každý z postojů pouze vratkou rovnováhou mezi dvěma protichůdnými silami. Čím si jsou země civilizačně a kulturně vzdálenější, tím je sice rozpor větší, avšak volba jednodušší. Evropan, který se odhodlá odjet žít na atol v Polynésii, má jiné důvody k odchodu než Ital, jenž se přestěhuje do Holandska. I průběh jejich asimilace bude různý. Často je propast mezi dvěma naprosto odlišnými civilizacemi překonatelná snadněji než zdánlivě zanedbatelné rozdíly, jež oddělují dvě sousední země.
   Je pozoruhodné, jak přesně odráží kosmogonie každé společnosti představu, kterou si o sobě ona společnost utvořila. Ani v tomto směru nejsme žádnou výjimkou, třebaže mýty nahradily astrofyzikální teorie. Navzdory jejich zdánlivě neotřesitelné objektivitě založené na univerzálně platných matematických zákonech a studiu vesmírných mechanismů jsou paralely mezi stavem poznání kosmu a vnímáním každodenní reality vskutku zarážející. Naprosto stejně jako Řekové, Mayové nebo středověcí mniši i my používáme hvězdné metafory, abychom jimi vyjádřili vztah k okolnímu světu. Mezi kosmogonickými hypotézami a naším vztahem k viditelnému světu existuje naprosto zřetelný, vzájemně se prolínající vztah. Počínaje třeba teorií relativity, která naprosto nepochybně inspirovala jak výtvarné umělce, tak i spisovatele, přes teorii Velkého třesku, jež nás poznamenala vidinou neustále se rozpínajícího vesmíru, až třeba po entropii (teorie, podle níž smrt vesmíru nastane v okamžiku, kdy všechna slunce vyhasnou a teplota bude v celém kosmu stejná), jež může posloužit k popisu znechucení přibývající a nezadržitelnou uniformizací světa.
   Do našeho slovníku pronikají metafory převzaté z úzce specializovaných oborů, které nás výstižně charakterizují. Stojíme však příliš blízko, abychom si byli schopni uvědomit jejich dosah i skrytý význam. Stále běžněji používáme pojmy jako černá díra nebo princip nejistoty i v oblastech zcela odtažitých. Jejich přitažlivost nespočívá ani tak v obsahu jako spíš v poetické zkratce vystihující naši situaci. Ke svému velkému údivu často konstatujeme, že ani nejfantastičtější teorie nejsou v zásadním rozporu s intuitivním poznáním mystiků a mudrců zaniklých civilizací. Jedním z mnoha příkladů může být třeba to, že i moderní věda začíná opouštět půdu objektivity a smiřuje se s tím, že pozorovatel ovlivňuje předmět pozorování a naopak, což byla zkušenost pro čínské taoisty naprosto běžná. Snad tedy lze doufat, že s pomocí astronomů, kteří se domnívají, že vesmír nezná pojem periférie, a tudíž ani centra, se konečně rozloučíme i s hluboce zakořeněnou představou europoentrismu. Třeba nám teorie neustále se rozpínajícího vesmíru umožní, abychom konečně dovolili i ostatním vstoupit do našeho mentálního světa a začali je hodnotit stejnými měřítky, podle kterých hodnotíme sebe.
   Naše civilizace si říká judeo-helénsko-křesťanská. Do jaké míry je to označení pravdivé, zůstává obestřeno tajemstvím. Neznám žádný ucelený názor, který by pocházel od vnějšího pozorovatele, ačkoli určitou představu si lze udělat z dochovaných zpráv arabských cestovatelů. Jen pro ilustraci stačí připomenout všeobecně podceňovaný vliv nejen arabské, ale i čínské, indické a egyptské civilizace. Právě mýtus ušlechtilého divocha formoval evropské myšlení mnohem hlouběji, než si obvykle připouštíme, nemluvě ani o vlivu indické filozofie na filozofii západní. Bylo by smutné, kdyby keltská, katharská, vikingská civilizace a heretická hnutí nepoznamenaly naši současnou mentalitu.
   Ať je tomu jakkoli, přínos antiky, judaismu a křesťanství je nesmírně rozmanitý a prakticky nevyčerpatelný, představivost si vždycky najde způsob, jak začlenit do svého obrazu i prvky, jež ho zdánlivě vyvracejí. Protože všeobecně sdílený názor se stává svébytnou realitou, je zřejmé, že tyto tři sloupy pronikají hluboko do přítomnosti, ačkoli je pravděpodobné, že vlivy, jež utvářely naši přítomnost, byly naštěstí mnohem širší a dodnes pokračují. Raději se odvoláváme na to, co nám lichotí, než na to, co by mohlo narušit obraz, jaký jsme si o sobě vytvořili. Nicméně se dá zhruba říct, že judaismus způsobil rozštěp mezi člověkem a přírodou, který nám umožňuje okolí ovládat, nikoli se mu přizpůsobovat. Lid knihy dal vzniknout myšlence jediného boha a mýtu písma, v němž je skrytá odpověď na každou otázku. Z antiky jsme převzali především formy státní správy, počátky analytického ducha a touhu po světovládě. Křesťanství pak prosadilo ideu jediné možné cesty k cíli a diktát zjevené pravdy.
   Ani století industrializace, technických, technologických a informatických revolucí neotřásla základem, na kterém stojíme a shlížíme z něj na svět. Stále ještě nám dělá potíže dovolit ostatním žít v tom, co momentálně považujeme za omyl. Jsme neschopni nechat obyvatele jiných civilizací žít podle jejich představ a ubírat se vlastní cestou. Ačkoli nevíme, kam směřujeme, nutíme ostatní, aby nás následovali. Nejprve jim vnutíme průmysl, abychom je vzápětí mohli začít poučovat o ekologii.
   Je však naprosto zřejmé, že ať se nám to líbí či nikoli, patříme k první civilizaci, jež disponuje takovými prostředky, že může strhnout do záhuby i všechny ostatní. O to je ovšem směšnější, že právě tato civilizace se cítí neustále ohrožena nějakým imaginárním nepřítelem. Jednou je to žluté nebezpečí, jindy islámská hrozba nebo africká populační exploze. Stačí však navštívit jakoukoli z těchto zemí, aby bylo nezaujatému pozorovateli jasné, že na obrovské většině skutečně existujících potíží máme obvykle větší či menší podíl. Přinejmenším od křižáckých výprav je neměnným rysem naší civilizace násilné vnucování svých způsobů ostatním bez ohledu na to, v jakém prostředí žijí. Pokud se od ostatních skutečně něčím zásadně odlišujeme, pak především rozpínavostí a bezohledností k jinému vidění. Dobyvačné války sice existovaly vždy a všude, ale teprve papež Alexandr VI. rozdělil dekretem z roku 1494 (dva roky po objevení Ameriky) zeměkouli mezi Protugalce a Španěly. V roce 1527 prohlásil francouzský král František I.: "Slunce pro mne svítí stejně jako pro ostatní. Chtěl bych vidět klauzuli Adamova testamentu, která mne vylučuje z dělení světa." Od té doby jsme odsouzeni k roli svědků neustálého přerozdělování vlivů mezi mocnostmi, přesvědčenými, že jejich životní styl se musí stát modelem pro všechny ostatní. Viktoriánská Anglie vypracovala žebříček národů podle toho, jak se přibližovaly dokonalosti, jejímž modelem byl člen britského impéria. Nemohu se ubránit úsměvu při představě, jak Vasco Nuęez de Balboa stojí v Tichém oceánu po krk v brnění a zabírá všechny země i vody směrem na západ. Stalo se v roce 1513. A vyprsknu smíchy, když si vzpomenu na Magalhaese, prvního Evropana, který se vydal obeplout zeměkouli. Jeho posláním bylo zabrat všechny nově objevené země pro španělského krále. Dnešní ostrov Guam pojmenoval Ostrovem zlodějů, protože si domorodci neznající pojem soukromého vlastnictví na palubě vzali pár předmětů. Mimochodem první člověk, který ukončil cestu kolem světa, byl Magalhaesův otrok Henrique, Malajec původem ze Sumatry, jenž se do Evropy dostal na palubě portugalské lodi. Prvním bělochem byl Bask El Cano, který převzal velení po Magalhaesově smrti.
   Patrně se nikdy nedohodneme, co bylo hlavním důvodem, že si naše civilizace z mnoha možných cest vybrala právě cestu technického rozvoje. Není však pochyby, že vynálezce spalovacího motoru změnil tvář planety víc než všichni myslitelé dohromady. Abychom mohli vyvážet prostředky masové komunikace, je nezbytné pro ně připravit terén tím, že přinutíme obyvatele zbytku planety osvojit si podobný životní styl a uvažovat zhruba stejným způsobem jako my. Od dob Chammurapiho se žádná společnost neobejde bez zákona na ochranu slabých, aby se však počítače a ostatní výkřiky informační techniky nevymykaly zákonu, nezbude než rozšířit na celou planetu zákony naše. Budou nás tedy chránit proti zneužívání našich vlastních vynálezů za cenu nedozírné nivelizace.
   Jsem pochopitelně výplodem své civilizace a kultury, nemohu je v sobě zapřít a musím se s nimi vyrovnat. Nic mi však nebrání zříct se sebechvály a chvalozpěvu, do nichž se má civilizace cudně zahaluje. Nemám v úmyslu ji pouze očerňovat a obžalovávat ze všech zločinů, vidím i její nepopiratelné přednosti. Snažím se ji ale vidět v celé komplexnosti včetně nepříjemných stránek. Naše kultura se může právem chlubit řadou významných děl, zádrhel je ovšem v tom, že se o nich zbytek světa dozví jen výjimečně. Západní kultura je za svými hranicemi ztělesňována spíš westernem, detektivkami, pornočasopisy a televizním seriálem než Poem, Beckettem, Dostojevským, Haškem či Baudelairem. Právě zuřiví obhájci "přírodních národů", kteří s vervou inkvizitorů prohlašují za "mrtvé bílé muže" všechny od Aristotela přes Shakespeara až po Marka Twaina, jsou přímými pokračovateli milovníků jediné pravdy. Přesto se domnívám, že jako v období renesance nezbývalo než se obrátit k antice, tak i dnes nám prostě nezbývá než přebírat a učit se od ostatních. Je potřeba opravdu velké dávky zaslepenosti, aby se současný člověk, dědic dobyvatelských cest, svědek dvou světových válek, pracovních a koncentračních táborů nebo atomové bomby, dokázal považovat za poslední stadium vývoje.
   Způsob, jakým vnímáme okolní svět, je výsledkem složitého procesu, do něhož zasahuje řada více či méně zřetelných vlivů. Často je prakticky nemožné uvědomit si, z jak vzdálených předpokladů vycházíme. Jednou z nejoblíbenějších knih je Robinson Crusoe. Když jsme jako děti hltali jeho dobrodružství, koho z nás zarazila jedna z prvních vět, kterou řekl právě osvobozenému Pátkovi: Já jsem tvůj pán a ty budeš můj sluha. Kolikrát jsme bez mrknutí oka četli: Místo, kam lidská noha nikdy nevstoupila, ačkoli bylo zřejmé, že krajina byla po tisíciletí ošlapávána nohama jiné barvy. Často i brilantní analýza vychází z naprosto zjevných absurdit, které jsme vstřebali jako nezvratné pravdy. Kdybychom slyšeli polynéského navigátora vyprávět, jak objevil Londýn a nazval ho Nová Raivavea, nadskočili bychom pohoršením, ale naprosto stejný nesmysl v ústech Wallisových projde bez povšimnutí. Osmnácté a devatenácté století, která si na evropském poloostrově vytvořila pojem národ, po sobě zanechala stovky "historických" literárních děl, jejichž netajeným cílem bylo probouzet národní uvědomění. Někdejší koloniální mocnosti dnes vynakládají obrovské úsilí, aby stáhly z oběhu tuny učebnic, příruček, románů a vědeckých studií, jejichž zpupná nadřazenost je naprosto neslýchaná, po desetiletí však byly neoddělitelnou součástí naší kultury.
   Už příliš dlouho žijeme v iluzi pokroku a vývoje, aby se tato víra neprojevila v našem přístupu k ostatním. I ten, kdo má jen zcela mlhavé ponětí o Darwinově teorii, často upřímně věří, že černoši jsou jednoduše zaostalí, protože se nám nepodobají ani zevnějškem, ani způsoby. Představa, v níž jsme od dětství utvrzováni, že všechno se jaksi přirozeně vyvíjí od jednoduchého ke složitému a právě my jsme vrcholem tohoto vývoje, je v naší civilizaci tak hluboce zakořeněná, že jí neotřese ani opačná osobní zkušenost. Obvykle raději popřeme do očí bijící skutečnost, než abychom uvedli v pochybnost principy, jež nám pomáhají orientovat se v chaosu. Je pohodlnější popřít svá tušení než zpochybnit autoritu, která nám navíc lichotí a ujišťuje nás o nadřazenosti. Vždycky je příjemnější slyšet chválu než kritiku. Změnit své přesvědčení znamená vystavit se nejistotě, a často i posměchu.
   Vezmeme-li v úvahu, jakým způsobem je nám zpravidla prezentována vlastní historie, není se co divit, že tak často přistupujeme i  vyspělým civilizacím s arogantní přezíravostí. Mnohem zábavnější je fakt, že se v tomto bodě chováme naprosto stejně jako jakýkoli jiný "primitivní" kmen. Každá společnost jeví sklon vydávat se za vrchol a ostatní považovat ze méněcenné. Pokud se chceme od ostatních skutečně odlišit, čemuž prozatím nic nenasvědčuje, nezbývá nám než udělat krok, jaký doposud neudělala žádná společnost – zpochybnit samy sebe, připustit, že nejsme poslední a vrcholnou etapou vývoje, vyrovnat se se zločiny, které naše civilizace spáchala na ostatních i na svých vlastních členech. Nejspolehlivějším prostředkem, jak dokázat, že jsme o kousíček cesty dál, je přiznat si podíl viny a projevit shovívavost ke svým obětem. Neškodilo by trochu víc velkorysosti vůči těm, jejichž svět jsme zničili, paměť vymazali a vnutili jim své myšlení. V opačném případě nezbude než se smířit s tím, že se podobáme primitivům a nesentimentální pohled na sebe samé je záležitostí několika málo jedinců, jež lze najít ve kterémkoli koutě světa a v jakékoli epoše.
   Je nejvyšší čas konečně odložit paternalistický postoj a vyrovnat se s myšlenkou, že se lze čemusi přiučit od kohokoli včetně obyvatele australského buše nebo afrického Pygmeje. Všechny nálezy potvrzují, že kapacita a schopnosti lidského mozku se minimálně padesát tisíc let nezměnily. Je tedy zřejmé, že za tuto dobu měla i ta "nejzaostalejší" společnost své génie stejně jako diktátory a sadisty. Své Sókraty, Danty, Bruny, Michelangely, Mozarty, Einsteiny. Není důležité, že se jména neuchovala, rozhodující je, že výsledky jejich výzkumů, bádání a tvorby přešly do zkušeností, které nesou jejich stopy. S pomocí legend, mýtů a uměleckých předmětů lze odhadnout rozsah znalostí, k nimž se dopracovali.
   Pravěký nebo africký génius je jev stejně vzácný, ale i stejně pravidelný jako kdykoli a kdekoli jinde. Inteligence je mimořádný dar, rozdělovaný zcela spravedlivě bez ohledu na hranice a dobu. Naší imaginaci by prospělo, kdybychom se pokusili představit si, čím by se asi tak zabýval Leonardo da Vinci narozený u Dajáků nebo Newton u Inuitů. Máme-li hodně bujnou fantazii, můžeme se pokusit představit si sebe ve společnosti Čukčů nebo na Čingischánově dvoře. To neznamená oddávat se romantickému snění o vzdálených dobách a exotických krajích, ale uvědomit si, jací bychom mohli být bez myšlenek a samozřejmostí, s nimiž přicházíme denně do styku. Není důležité, zda fenomenální chemik pracuje v moderní laboratoři nebo v pralese. O tom svědčí třeba závratné znalosti léčivých rostlin, jedů a drog u mnoha přírodních národů. I průměrný obyvatel těchto společenství se nám podobal a podobá, víc než je nám milo. Nepředčíme ho ani množstvím znalostí, ani vyšší inteligencí. Paměť může být stejně dobře zatížena daty a jmény slavných osobností, případně filmových hvězd, jako názvy desítek rostlin, zvířat a ryb. V obou případech člověk disponuje informacemi, jež mu slouží k přežití a pomáhají orientovat se ve světě. Inteligence se neprojevuje množstvím údajů, které dokáže paměť uchovat, ale způsobem, jakým s nimi zachází, a co z nich dokáže vytěžit. Potřebu příběhu uspokojují stránky knih a celuloidové pásy, touhu po trvání a opakování ukájí po tunách televizní seriál. Celý rozdíl spočívá pouze v tom, že skutečnost se nám neustále vzdaluje, stává se nehmatatelnou a neověřitelnou žádnou osobní zkušeností. Směřujeme-li vůbec ještě někam, pak patrně především k civilizaci placeba. Prázdno se pořád zvětšuje, náš mozek však má potíže se s ním vyrovnat, protože byl utvářen ideou podstaty, esence a smyslu.
   Při bližším pohledu brzy zjistíme, že naši nadřazenost naprosto nic neospravedlňuje. Pokud jde o války, masakry a genocidy, nejenže se ostatním vyrovnáme, ale daleko jsme je předčili. Do soukromých sporů dokonce zatahujeme ostatní do té míry, že se naše války stávají světovými. Vynakládáme gigantické úsilí, abychom život neustále zjednodušovali (nikoli ulehčovali, protože život ulehčen být nemůže), a zatím ho děláme pouze bezútěšnějším. Podařilo se nám závratným způsobem potlačit bídu materiální, možná i intelektuální, bídy citové a duševní však nezadržitelně přibývá. Což vysvětluje, proč se stále větší počet lidí obrací za hranice naší kultury. Bezpochyby jde z velké části o módu, zároveň však o výraz skutečného zoufalství. Ani nepojmenovaná potřeba neztrácí naléhavost. I kdyby šlo o pouhý projev nespokojenosti se sebou samým, už tak by to byl příznak traumatu mnohem hlubšího. Odmítání má půvab, jaký přitakání nezná. Pohyby sedláka obsahují samozřejmost, k níž se žádnými úvahami nedobereme; chůze černocha dosud vyzařuje rozměr, který jsme my, řádně zcivilizovaní, už dávno ztratili. Naše ztráty jsou především v tom, oč jsme se dali – často dobrovolně a s nadšením – připravit. Je lehčí lomit rukama nad osudem než pokusit se nalézt ztracenou rovnováhu.
   Samozřejmě vždycky existovali jednotlivci, jimž byla vlastní civilizace příliš těsná, a proto z ní odcházeli. Teprve koncem padesátých let se však tento jev rozšířil natolik, že lze mluvit o samostatném fenoménu. Poprvé se objevilo množství lidí, kteří měli prostředky, aby si zaplatili kajutu první třídy, a přesto dali přednost třídě třetí. Poprvé v historii se objevila dostatečně početná skupina lidí, kteří neodcházeli kolonizovat, evangelizovat nebo hlásat revoluci, ale pokoušeli se uniknout vlastní zemi. Nepřicházeli tedy do cizích krajů, aby je přizpůsobovali obrazu svému, právě naopak: aby v nich hledali rozměr, jejž doma postrádali. Neodcházeli dokonce ani studovat přírodní národy, nýbrž proto, aby se s nimi pokusili žít. Jejich gesto nevyjadřovalo sebejistotu, jen znechucení. Bylo projevem jasného vědomí, že člověk uvedl do chodu mechanismy, proti nimž je stejně marné bojovat, jako je zbytečné pokoušet se vzdorovat tornádu nebo zemětřesení.
   Takový pokus se sice neobešel bez značné dávky naivity, iluzí a deziluzí, nicméně radikálně pozměnil náš přístup k ostatním. Alespoň někteří z odpadlíků úplně změnili konvenční úhel pohledu. Není náhodou, že se právě od této chvíle začal proměňovat pohled na členy naší společnosti, kteří neodpovádají jejím normám. Mentálně a fyzicky postižení se konečně dočkali přiznání lidskosti, jež jim byla doposud upírána. Obohatili literaturu, výtvarné umění i filozofii. S pomocí "divochů" se radikálně proměnilo euro-americké pojímání sexuality.
   Do oné doby byl náš pohled pohledem shora. Naprostá většina bělochů usídlených na cizích kontinentech si neustále stěžuje, že jim domorodci zůstávají i po letech cizí a nepochopitelní. Kolik z nich se však naučilo místní jazyk, kolik se zúčastnilo domorodé hostiny, kolik si dalo námahu poznat zvyky tamních obyvatel? Právě za hranicemi své země lidé ještě úporněji lpějí na vlastní kultuře. Setkání je však možné jen tehdy, když oba účastníci urazí polovinu cesty. Jakým právem od původních obyvatel očekáváme, že nám vyjdou vstříc, když ze svých představ neslevíme ani o píď? Dokonce i přístup antropologů byl dlouho poznamenán nevyřčeným pocitem nadřazenosti, vyplývající z vědeckosti jejich poslání. Ostatně i vznik antropologie byl jen odpovědí na vzrůstající rozčarování. To všechno bylo cestujícím třetí třídy šedesátých let naprosto cizí. Neměli žádné poslání, netoužili po kariéře, nesměřovali za bohatstvím.
   Mezi dobýváním území a zaváděním školství není zásadní rozdíl. Školy až do poloviny dvacátého století nesloužily ničemu jinému než prosazování naší kultury a potlačování kultury místní. Polynéské děti byly do konce sedmdesátých let fyzicky trestány, když mluvily tahitštinou. Naopak udavačství bylo odměňováno. Dodnes se výuka vede podle evropského modelu bez jakéhokoli ohledu na místní podmínky. Hledání dobrovolných uprchlíků bylo především útěkem před nesnesitelností vlastní civilizace a hledáním ztraceného rozměru. Dodnes jsou roztroušeni po všech koutech světa. Setkání s nimi je nejspolehlivější způsob, jak nahlédnout do duší obyvatel jiných civilizací. Nemanipulují teoriemi, jsou zbaveni většiny předsudků nejen o ostatních, ale i sobě samých. Právě tím, že jejich rozluka vychází z pochopení hranic vlastní civilizace, osvojili si pohled zdola. Barevná služka, která dennodenně přichází do styku se špinavým prádlem panstva a je tichým svědkem jeho hádek, dobře ví, že Mister Paul je nabubřelý hňup se sadistickými sklony, Mister Evans je křehký nešťastník, který si nedokáže vydělat na živobytí, madame Helena se sice tváří jako dáma, ale dá se s ní domluvit... Domorodá chůva zná bílou civilizaci lépe než jakýkoli antropolog tu její, protože není zatížena koncepty, jimž by byla nucena podřizovat své vidění, byť jen podvědomě. Nic ji nenutí o jejích pozorováních podávat zprávu, ale nic jí ani nebrání, aby se o postřehy podělila se svými blízkými. Stejně tak i uprchlíci z vlastní civilizace nemají žádné přesvědčení, které by museli za každou cenu obhajovat, nic jim nebrání vidět i vady lidí, v jejichž prostředí žijí. Bez zábran vyjmenovávají slabosti, nesnesitelné a směšné stránky, aniž by je tím jakkoli snižovali. Jako by právě od služek, zahradníků a ostatních zaměstnanců převzali individualizovaný pohled. Ze žabí perspektivy je snazší vidět rozporuplné bytosti a těžší zahlédnout abstraktní představitele vlastností nějaké rasy.
   Jakákoli civilizace je pouze odpovědí na určité životní podmínky, které jí vnucují velice přesnou podobu. Je až neuvěřitelné, jak rozdílným podmínkám se člověk dokáže přizpůsobit a jakým způsobem okolní prostředí utváří obraz světa, jenž se pak odráží v tradicích, zvycích a mýtech. K přežití celku je nezbytné uchovat v paměti legendy o hrdinech a jejich činech. Základním rysem mýtu je, že je sdílen většinou, jež o něm nepochybuje. Obráceně by se dalo dokonce říct, že mýtus je to, v co společnost věří. Rozhodující tedy není obsah, ale právě víra. Věřit, že vzdělání musí ovlivnit chování, nebo v samospasitelnost ekonomie se nijak zásadně neliší od víry, že v zátoce sídlí mořský drak, jenž spolkne každého, kdo do ní spadne.
   Neexistuje-li společnost, kterou by nebylo nutné stmelovat mýtem a chlácholit zbožnými lžemi, ještě to neznamená, že by byl mýtus nepostradatelný pro všechny bez rozdílu. Rozkladný vliv pochybovačů je zřejmý. Spočívá v tom, že otřásají samotnými základy všeobecně sdílených názorů. Proto v nich každá společnost vidí úhlavní nepřátele a vcelku logicky se snaží je potřít. Individuum, které se odvažuje vysmívat mýtům, musí být odstraněno, potrestáno izolací nebo vyhnanstvím, protože právě ztráta víry ho činí těžko ovladatelným. Tato individua, podle času a místa nazývaná kacíři, zrádci, odpadlíky, se odlišují právě neschopností sdílet všeobecně přijímaná přesvědčení, vydávaná za neotřesitelnou pravdu.
   K základním mýtům u nás patří pevně zakořeněná představa, že člověk tíhne ke svobodě. Naši revolucionáři neustále někoho osvobozují, aniž by se ovšem ptali, zda jim o osvobození vůbec stojí. Přesto nepřetržitě ubývá nezávislosti nejen jednotlivcům, ale i státům. Už ani velké celky se nemohou řídit vlastním rozumem a citem, reagovat na konkrétní situace podle svých zvyklostí. Musí se přizpůsobovat podmínkám, jež mají původ ve zcela odlišném prostředí. Ačkoli je zjevné, že třeba pracovní tempo prostě nemůže být stejné v mírném pásmu a v tropech, snažíme se ho exportovat po celé planetě. Siesta je naprosto logická odpověď na odpolední horko, a přesto vyvíjíme tlaky, aby zmizela z povrchu Země. Nemluvě ani o tom, že náš křesťanský kalendář se už dávno stal závaznou normou i pro země, které nemají s touto vírou nic společného. V marocké směnárně visí vedle místního kalendáře, protože ho používají banky určující kurs valut.
   Vytváříme stále větší celky v naivní představě, že v množství a velikosti je síla. Namlouváme si, že se nám spojenými silami podaří zajistit blahobyt a štěstí, aniž bychom byli ochotni připustit, že existují síly, které se nám nikdy nepodaří ovládnout. Jsme přesvědčeni, že lidská povaha se přece jenom poněkud zlepšila. Při každém ztroskotání se však najdou hyeny okrádající mrtvé a umírající.
   Titanic je symbol velikášství, posedlosti produktivitou, ziskem a rychlostí, ale i zpupnosti neberoucí ohled na nic a na nikoho. Když bylo zřejmé, že se loď nezadržitelně potápí, začalo sice kruté, leč pravdivé divadlo. Bylo vidět gentlemany, jak přenechávají svá místa slabším, i hysterické ženy, které námořníkům zabraňovaly vzít tonoucí do poloprázdných člunů. Bylo možno spatřit boháče rvoucí se o  záchranné vesty i aristokraty stoicky dopíjející poslední koktejl. V každém ze tří oddělení se projevila úplná škála lidských povah.
   Titanic je důkaz, že i sebevětší zámořská loď zůstává hříčkou oceánu. K zastavení potřeboval několik kilometrů. Vedle takového monstra požívá nepatrný nákladní parníček závratné volnosti. Navíc daleko lehčeji snáší bouře, protože snáz kopíruje pohyby vzedmutých vln. Čím je mechanismus větší a složitější, tím je i křehčí a zranitelnější.
   Používáme-li termíny otevřená a uzavřená společnost s vědomím, že žádná společnost nebyla nikdy uzavřená hermeticky a ani otevřená společnost není otevřená zcela, pak proti jejich použití nelze nic namítat. Stručně vystihují zásadní rozdíl mezi tradiční a moderní společností. Jen hlupáci popírají rozdíl mezi diktaturou a demokracií, nesmíme ovšem zapomínat, že není absolutní, jde pouze o rozdíl stupňů. Diktatura jednotlivce se nijak zásadně neliší od diktatury nadpoloviční většiny. I takzvaná otevřená společnost diktující určité podmínky a prostředky, které jí jsou vlastní, se snaží potlačit výjimky. Nemít auto, televizi a video je v mnoha zemích prakticky stejně nepřípustné, jako bývalo kdysi nemyslitelné nedostavit se na nedělní mši. Tlaky, jež společnost na členy vyvíjí, jsou neobyčejně rozmanité a projevují se nejrůznějšími způsby. Bez zákazu zobrazovat scény z Ježíšova života by nevzniklo vlámské malířství, bez zákazu zobrazování by islámská kultura nikdy nerozvinula umění ornamentu a kaligrafie. Zákaz je možné buď překročit, obejít, nebo se mu podřídit. Tři zcela odlišné cesty, a každá z nich vede ke zcela odlišným výsledkům.
   Naše civilizace nevychází ze srovnání právě nejlépe, ale s tím se už nedá nic dělat. Nemá význam pronásledovat potomky prezidenta Ismaye, jenž měl patrně na svědomí zkázu Titaniku. Mnohem nevlídnější je zjištění, že stále pokračujeme stejným směrem. Pro turisty jsou ostrované pořád předurčeni k tomu, aby jim sloužili. Dodnes se chovají jako majitelé, nikoli jako hosté. Pořád platí, že ať ostrované dělají co chtějí, jsou na omylu a potřebují naši pomocnou ruku. Nejdřív museli být osvobozeni od pověr a pochopit, že jim konečně přivážíme pravé poselství. Ostrovan je idiot, stále ještě nic nechápe. Když konečně přestal pojídat svého bližního a přestoupil na víru Pána našeho Ježíše Krista, musí být vyléčen z opia lidstva. Omezená inteligence mu však neumožňuje pochopit, že o pár desítek let později bude jeho povinností domáhat se nezávislosti. A když mu to konečně dojde, tak si příliš nepolepší, protože příkazem dne je stavět hotely, bazény, restaurace, a hlavně neodhazovat igelitové pytlíky, prázdné konzervy a ojeté pneumatiky do laguny. Naštěstí není nikdy nedostatek misionářů, kteří zaostalé primitivy přinutí pochopit, že největším bohatstvím je netčená příroda a návrat k přirozenému způsobu života.
   Člověk je nevyhnutelně hluboce poznamenán civilizací, z níž pochází. Nechápu, jak je možné, že někomu stačí identifikovat se s génii pocházejícími z téže země. Co na mém životě změní fakt, že mluvím stejným jazykem jako Voltaire, Goethe, Swift nebo Komenský? Nepotřebuji se hlásit k žádnému nadosobnímu celku, abych si dodal váhy. Žádný génius mne nezbaví omezenosti, nikdo mne nevyléčí z mých smutků.
   Nemohu se ubránit závanu znechucení, když slyším Polynésany zpívat chorály, vím však, že mou nevolností a zmatkem promlouvá moje vlastní kultura. Naše civilizace se ozývá, pokaždé když se začínám pohoršovat nad chováním, které mne nijak neohrožuje. Hlásí se, když se ve mně cosi vzpírá přijmout, že dnešní Polynésané jsou věřícími křesťany. Slyším ji, když ve mně roste napětí a stoupá podrážděnost při pohledu na folklórní představení. Dobře vím, že můj pohled poznamenala určitá tradice. Střed světa je tam, kde se člověk momentálně nachází. Kam se však poděje, je-li člověk zároveň zde i na opačném konci zeměkoule? Spíš citem a zkušeností než racionálním uvažováním vím, že člověk není pouze produktem své civilizace a kultury. Zůstává dost a dost věcí, jimiž je přesahuje.
   Společnost vytváří tradice, jako slepice snáší vajíčka. Usekávání rukou zlodějům, kamenování cizoložnic, upalování čarodějnic také patří k tradicím stejně jako způsob stavby domu nebo výroba vína a sýra. Tradice sama o sobě žádnou hodnotu nepředstavuje, protože může nabýt jakékoli podoby. Tradicí se stává jakákoli déle opakovaná činnost, což nebrání odlišovat tradice, které dělají život příjemnějším a pohodlnějším, od těch, jež ho dusí a otravují. Zvykem se stane stejně ranní topinka jako vojenská přehlídka. Zvyk se postupně proměňuje v rituál, jenž bývá považován za životně důležitý právě délkou svého trvání. Smysl některých tradic je zřejmý – například zákaz požívání rychle se kazícího vepřového v horkých krajinách. Nalézt původ jiných je mnohem obtížnější, ale nikoli nemožné. Třeba odstraňování klitorisu. Podle jedné africké legendy nebyl na počátku žádný rozdíl mezi mužem a ženou. Aby se člověk stal opravdovým mužem či ženou, je nutné odstranit všechno, co obě pohlaví zdánlivě spojuje. Klitoris připomínající penis u žen, předkožku u mužů. (Těžko přitom nevzpomenout na Platóna, který vypráví, že na počátku byli androgeni vytvářející dokonalou jednotu mužských a ženských prvků.)
   Jiný příklad. Vesničan se děsí anonymity a pro obyvatele měst má buď soucit, nebo opovržení. Jenže trvá-li odcizení dostatečně dlouho, pak se může stát přirozeným prostředím a návrat do vesnice pro něj může být peklem, protože si připadá vystaven neustálému dozoru. Existují tradice, jichž by bylo lépe se zbavit, a tradice, které stojí za to uchovat, protože jsou výsledkem tisíciletých zkušeností zpříjemňujících život. Právě praktický univerzalismus umožňuje uchovat si shovívavý nadhled nad vlastní kulturou a civilizací i čerpat ze zkušenosti jiných. Aristokrat, který se ani v bídě nezřekne neškodných zlozvyků, ve mně probouzí vlnu obdivu, protože si nedal zkonfiskovat vidinu svého světa. Nešťastník, jehož den je úzkostlivě naprogramován, jenž propadá zoufalství, jakmile mu někdo obsadí židli, ve mně vyvolává soucit smíšený s odporem, neboť hnidopišské lpění na sebemenším zvyku svědčí pouze o mrtvolné nehybnosti a nepřekročitelné bariéře, za níž neustále číhá jakési nedefinovatelné nebezpečí.
   Nejde tedy zřejmě o to vytvořit uměle jakýsi nový řád, protože ten dříve či později stejně ztuhne ve směšném rituálu, ale oddělovat od sebe věci, které nemají nic společného. Naučit se žít v chaosu a zmatku, a ještě z nich čerpat pobavení. Náboženství pouze stmeluje společnost složitým labyrintem představ, zvyků, obrazů, svátků, jež nemají s dobrem a zlem mnoho společného. Nic nestojí v cestě je od sebe oddělit, ale zvyk spojovat je nám v tom často brání.
   Podobně jako je magie pokusem odstranit absurditu světa a mystika snahou dát životu archaickou jednotu, je i mýtus ráje na prvním místě projevem touhy po úniku z nevlídné reality. Diderotova věta naznačuje první zlom: "Až do přečtení Bougainvilleovy zprávy jsem si myslel, že nikde na světě není člověku tak dobře jako doma." Úlohou mýtu je dát životu vzor, poskytnout člověku imaginární prostor, kam se může uchýlit v těžkých okamžicích. Úlohou mýtu není líčit novou skutečnost, ale opisem vyjadřovat skryté touhy. Proto musí být dešifrován a opatrně interpretován. Musí sice vycházet z určité reality, přistupuje k ní však nepřímo. Chceme-li tu skutečnost poznat, nezbývá nám než ji opatrně hledat.
   Jde-li nám o to pochopit, jak mýtus vzniká a působí, pak je Polynésie jedinečné místo na světě, protože nikde jinde se v tak krátkém čase nenashromáždilo tolik rozporů a protikladů jako zde. Dát se mýtem přitahovat a pozorovat jeho genezi není totéž, i když na počátku zájmu stála podobná fascinace. Polynésan, aniž by na sobě cokoli změnil, se z odporného kanibala a symbolu zvrácenosti postupně stal ideálem, jemuž bychom se měli podobat. Aby však dosáhl vlastností následováníhodného vzoru, musel nejdřív zmizet. Žádná realita nemá přitažlivou sílu snu nebo myšlenky. Hmatatelná a viditelná skutečnost je vždy nedokonalá, lehce zapáchající, více či méně ušmudlaná, mírně opotřebovaná, a především příliš složitá. Pouze imaginace vržená do reálného prostoru akce má schopnost mobilizovat síly a překonávat i nejtěžší překážky. Vytvoříme-li si představu, jak by mělo něco vypadat, získáme fantastickou jistotu: jistotu, že neujdeme zklamání. Už to by samo o sobě stačilo, aby nás to přimělo mít se na pozoru před ráji všeho druhu, jejich potřeba se však zdá být nezničitelná. Neoslabily ji ani krvavé pokusy o nastolení pozemských rájů a těžko odhadnout, jestli se někdy vytratí doztracena. Představa ráje sice nevyhnutelně vede k násilí, protože se nikdy nebude bezezbytku překrývat se skutečností, ale její srozumitelnost a dostupnost ji činí neodolatelnou.
   Polynésané nepodlehli jen hrubé síle a agresivitě. Jejich zmizení nelze svalit pouze na fanatické misionáře, zkorumpované guvernéry, surové velrybáře, chamtivé kolonizátory. Museli zmizet, aby uvolnili místo naší představě ráje. Ani téměř dokonalý Polynésan nebyl dost dobrý, aby měl právo ráj obývat. Do ráje mají přístup pouze světci, ne lidé z masa a kostí, kteří by ho mohli znečistit. Proto si jsme dnes k nerozeznání podobní: ztracení, někdy hloupí, často zbabělí, trošku vypočítaví, jindy mazaní, občas líní...
   Jeden z advokátů prezidenta Bruce Ysmaye ho hájil slovy: "Ysmayova heroická odvaha vyvstane v plném světle v jeho touze být zachráněn, zatímco v podpalubí třetí třídy umíraly stovky dětí a žen. Je naprosto evidentní, že cestující první třídy museli být zachráněni na prvním místě. Zaplatili víc, a obecně řečeno jejich mozky mají vysokou hodnotu. Možná že ve třetí třídě cestovala matka budoucího Abrahama Lincolna, ale my musíme aplikovat zákon norem a konstatovat, že pasažéři první třídy představují vzácnější lidské exempláře než celá třetí třída dohromady. Myšlenka, že by muži tak výjimeční jako Stead Straus a Astor mohli zahynout, aby zachránili život ubohé emigrantky, která vše ztratila, a je tudíž zralá pro chudobinec nebo deportaci, nám připadá jako groteskní úchylka v sociální matematice."
   Uprostřed nekonečna je snazší pochopit, že jediné, co má skutečný význam, je přítomnost. Žít v přítomnosti neznamená potácet se bez minulosti a bez budoucnosti. Znamená to nedělat si o minulosti iluze a od budoucnosti si nic neslibovat.
   První polynézské slovo, které si návštěvník osvojí, je fiu. Fiu je stav duše, který znamená naprosté znechucení, náhlý a nepřekonatelný odpor k práci, dostatečný důvod k naprosté nehybnosti nebo k odjezdu na jiný ostrov. Staří říct "Mám fiu" a každý ví, že je zbytečné naléhat. Zedník, na něhož padne fiu, opustí stavbu těsně před dokončením v takovém spěchu, že nemá ani čas si nechat zaplatit. Řidič autobusu postižený fiu s vypětím všech sil zajede ke kraji silnice a zmizí v palmovém háji. Někdy je fiu i dojít si pro sirky, třebaže kuřákem zmítá chuť si zapálit. Na fiu není lék, i když občas trochu pomáhá pivo. Snad proto mají Tahiťané jednu z nejvyšších spotřeb piva na světě. Jmenuje se Hinano. Tahiti není daleko pouze v prostoru, ale i v čase a v pohybech.
   Další polynézský výraz je aita pea pea. Aita pea pea znamená zruba totéž, co ruské ničevo nebo arabské mektub. Tedy něco jako: co se dá dělat, vždyť je to fuk, a co má být. Tahiti je na dosah ruky.