Na svět jsem se dostavil v Plzni v dávném již roce 1930 do rodiny národnostně smíšené a politicky posléze oznámkované jako maloburžoazní. Otec automechanik se odrodil dělnické třídě zřízením vlastní živnosti a matka, sudetská Němka, provdáním za Čecha se stala v očích svých soukmenovců odrozencem a v českých očích nepřestala být vetřelcem. Za druhé světové války anglo-američtí vzdušní piráti občas navštěvovali město, kromě piva vyrábějícího válečnou výzbroj, a svůj cíl pravidelně míjeli. Trefovali se ale do předměstí, střecha našeho domu nám několikrát ulétla. Podařilo se jim též zasáhnout a permanentně deaktivovat školní budovu k velkému nadšení nás tehdy čtrnáctiletých žáků.
   Osvobodila nás americká armáda, Pattonovi hoši. Měl jsem ale příležitost obhlédnout jednotku rudoarmějců. Oslavovali, nabírali do plechovek pivo z konve, až ke dnu ponořili ruku nemytou snad už od Stalingradu. Velící major si šel ulevit na záchod, poprvé v životě spatřil cosi splachovacího. Napřed se v míse umyl, po poučení správně použil a výsledek hlučně zaháněl šavlí. Doma jsem se podíval na mapu, ocenil tvrdou realitu teritoriálního uspořádání, v jakém se to ocitáme sousedství a řekl si "Tady nebudu." Závazek jsem splnil, ale ne hned.
   Osud, pokud něco takového doopravdy autonomně existuje, zdá se mít podobu jakéhosi čaroděje, s podivným, obtížně dešifrovatelným smyslem pro humor. V knížce "Naši mezi protinožci" mám tuto poznámku: "Mnozí exulanti (včetně mě) mají vlastně důvod být komunistům vděční, že je ze země vypudili. Tím nám dali příležitost obohatit se o zkušenosti, o nichž bychom se neodvážili ani snít." Ano, rozhodně jsem si netroufl snít o životě v mnohdy značně exotických dálavách, když v osudném roce 1948 hodnotící experti psychologové doporučili, abych se stal lékárníkem. Ocitl jsem se ale na právnické fakultě v Praze, v době mimořádně hanebné, jíž se mi ale bez partajní příslušnosti podařilo proplout až k promoci, krátce po smrti Stalina, Gottwalda a též odhalení zlosyna Beriji. Zažádal jsem o umístěnku do advokacie, přidělili mě k justici u soudu v rodné Plzni. Začal jsem se seznamovat se spisy, s dělnickými soudci, prokurátory, jejich uplatňováním razantní třídní justice, socialistické zákonnosti, a bylo mi hanebně při pomyšlení, že na něčem takovém bych se měl podílet. Dlouho jsem se nepodílel, zásluhou povolání na vojnu a sice k pracovnímu praporu. Pobyl jsem u Černých baronů v nejlepší společnosti (intelektuálové, kněží, kulaci, kriminálníci) víc než dva roky a kupodivu bez kádrového šrámu se vrátil na původní pracoviště, posléze přesunut k okresnímu soudu ve Stříbře, pověřen občansko-právní agendou. Jenže i banální rozvod či sousedské hádání o slepice obsahovaly případně nebezpečný politický potenciál. Žalobce, který neuspěl, se nezřídka revanžoval anonymním udáním, soudruzi z partajních sekretariátů z nás chtěli mít poslušné kašpárky, perspektivy věru neradostné. Kariéra oportunistického slouhy mě děsila stejně jako představa idealistického blouda, který statečným protestem nic kloudného beztoho nedokáže. Navíc jsem se na malém pohraniční městě strašně, přímo strašidelně nudil, v kleci se dusil. Krušné dilema jsem vyřešil exilem v roce 1959, odpochodovat z trýzně budování vědeckého socialismu. Chtělo to dost disciplíny a štěstí. V ústraní jsem se pilně učil a dokonce i naučil anglicky. Po několika letech plánování jsem jeden pátek sundal soudcovský talár a ráno v sobotu už byl v Západním Berlíně, kam jsem se dostal za komplikovaných, dost zajímavých okolností. Prvním útulkem se mi stal domov pro padlé, opuštěné dívky protestantského vyznání. Zřejmě onen čaroděj Osud zas jednou uplatnil svůj absurdní smysl pro humor.
   Motivace k tak zásadnímu životnímu rozhodnutí je jen dvojí: buď se utíká od něčeho nebo k něčemu, buď od zlé tchyně nebo k bohatému strejci v Americe. V mém případě to byl výlučný útěk od něčeho a vůbec jsem si nedělal starosti, co tam venku budu dělat, čím se budu živit. Cokoliv mi připadalo přitažlivější, než ona role služebníka režimu, jímž jsem opovrhoval a rovněž se ho bál.
   Soudcové neprchají denně, pro Američany jsem byl dost unikát, který navíc se s nimi mohl domluvit jejich řečí a byl ochoten chrlit informace na jakékoliv téma. Odvezli mě do Frankfurtu do luxusu s tajnou adresou a pod jiným jménem. Zřejmě věděli, co dělají. Posléze jsem se dozvěděl, že vysoký estébák jménem Buřič, rozkacený, že jsem "zradil v plné nahotě" (jeho slova) se vsadil s mým bratrem, teď už také Američanem (přesun po srpnu 1968 do Kalifornie), jak si mě v Německu najdou a přivlečou domů, kde mě nemine přísný, ale spravedlivý trest.
   Život na Západě na svobodě jsem nasával plnými doušky, jak by vyjádřil kterýkoliv špatný poeta. Víno, ženy – obého přespříliš. Po roce lahodného a nepříliš mravného počínání však došlo ke změně. Americký konzul, původem Slovák, se mnou zatřásl, z hříšného Frankfurtu mě vystrnadil: odlet do Ameriky, tam ať začnu znova, s jinou kariérou. Prvních pár let jsem ho proklínal, od té doby ho velebím. Na letišti mě vyzvedl můj sponzor v podobě hraběnky Tolsté. Tato vnučka Lva Nikolajeviče mě okamžitě seznámila s krušnou realitou americké existence. Na můj dotaz, na kterou že mě pošle univerzitu, mi podala tlustopis s podrobnostmi o stovkách učilišť, ať si vyberu. Ano, součástí svobody je vlastní odpovědnost, břemeno rozhodování, to ze mě nesejme žádná vrchnost.
   V Americe jsem vůbec nikoho neznal – ani jeden strýček, bohatý či nebohatý. Horké, vlhké, slizké léto, mraveniště Manhattan, hotýlek v hodně nepříjemném sousedství černošského Harlemu. Též v sousedství Kolumbijské univerzity, kde jsem se pustil do studií politologie. Ono mé právnické vzdělání z Prahy z doby stalinismu, pokud se to vzděláním vůbec dá nazvat, bylo zcela bezcenné. Poté co jsem se aspoň trošku seznámil se systémem práva, spravedlnosti v USA, případná kariéra juristy mě značně odpuzovala.
   Žel, neměl jsem stipendium a tak se musel živit všelijak, zejména číšničením v české restauraci u Vašatů na 75.ulici blízko 1.avenue. Potkával jsem tam známé, ba i historické osobnosti – například Leninem svrženého Alexandra Kerenského, jehož jsem jednou omylem polil drštkovou polévkou. Jiří Voskovec, Rudolf Firkušný, Egon Hostovský, Ferdinand Peroutka – plejáda velikánů, s jakými bych se v západočeském pohraničí určitě nepotkával. Oceňovali jsme poskytnutou svobodu a současně nás trápily potíže onomu svobodnému světu vysvětlovat podmínky života v totalitě. Například Peroutka vyprávěl o své první zkušenosti v exilu, když přijel do Anglie, přijat u jednoho z lordů. Ten na zprávu o únorovém převratu zareagoval slovy "Tohle že vám máme věřit? Proč jste ty komunisty nezažalovali?" Jestliže takové uvažování převládalo v Evropě, na opačném břehu Atlantiku to bylo ještě horší. Na justiční vraždu Milady Horákové jsem slyšel reakci, proč že si nevzala šikovnějšího advokáta. Přímo osvětářsky, trochu i donkichotsky aby se pak našinec pouštěl do potýkání s mlýny tak nebetyčného ignoranství.
   Značný byl i rozdíl mezi výukou evropskou a americkou. Zatímco na starém kontinentě spíš platí analogie s naléváním vína do prázdné číše, v Novém světě je to rozsvěcování svíce. Snaha napěchovat znalosti versus snaha naučit autonomně myslet. Žák je do značné míry i architektem svého studijního programu a zkoušky jsou písemné. Tu ústní před pěti examinátory jsem zažil až při zdolávání nejvyšší doktorské mety. Nepříjemný z nich byl jen jeden – Zbigniew Brzezinski, Evropan. Columbia mě přijala jako prozatímního studenta, s tím, že o přijetí definitivním rozhodne výsledek prvních zkoušek – takže nebylo třeba čekat, až mi někdo z ČSSR propašuje diplom k důkazu mého dřívějšího počínání. Columbia mi k srdci nepřirostla. Příliš jsem se cítil vykořeněn, Ameriku jsem dosud neznal, vždyť mimo New York City někam ven do zeleného jsem vůbec nenakoukl. Taková neláska ale měla jednu značnou praktickou výhodu: se studiem jsem pospíchal, jen abych už to měl za sebou a z místa zmizel, aniž bych tehdy věděl kam. Doktorské studium včetně napsání dizertace tehdy v průměru trvalo sedm roků a mně se to podařilo zvládnout za tři roky. S odstupem času se tomu podivuji.
   Vzdor takovému stachanovskému výkonu jsem nikterak nevymýtil víno a ženy ze svých oblíbených priorit. Ale už o mém prvním americkém silvestru došlo k setkání s trvalým dopadem. Na večírku ve výlučně české společnosti se otevřely dveře a s příchozími rovněž vešlo exoticky vypadající stvoření. "To je taky Češka?" zareagoval jsem. "Ne, to je Slovenka – z druhé generace," slyším a v rámci nedostatečné střízlivosti i uvěřím. Jenže byla to čínsko-švýcarská šlechtična pracující u OSN. Po delším úsilí jsem ji obloudil, stala se mou manželkou a jsme spolu dodnes. (O svém nóbl původu mi nic neřekla a když jsem se to dozvěděl , já chám, plebejec, jásal jsem. V encyklopedii jsem se o jejím dědečkovi dopídil, že to byl jeden z nejbohatších mužů v Číně, císařský trůn v Pekingu mu udělil titul na výši velvyslance, založil sedm bank, stal se prezidentem obchodní komory, ředitelem železnice, pojišťovny, telefonní společnosti. Syny posílal za vzděláním do Evropy – a tak se stalo, že jeden z nich se v Alpách zakoukal do helvétské dívčiny, vzali se a teď tedy jsem vyzískal jejich dceru.)
   Pro emigranta s naším druhem anamnézy za nejlepší či aspoň nejpříjemnější kariéru pokládám kantořinu na univerzitní úrovni. Poskytuje plno volného času – jedno z fundamentálních kritérií kvality života. Po sedmi letech úspěšného počínání lze získat tzv. tenure, definitivu, nevyhoditelnost, druh socio-ekonomické záruky, na niž jsme byli zvyklí ze socialismu a která nám začala chybět poté, kdy jsme upláchli. První místo jsem dostal v žírné Iowě, tam kde Antonín Dvořák úspěšně komponoval a krátce před mým příjezdem se dostavil Nikita Sergějevič Chruščov, aby obdivoval kukuřici. Jízdné autobusem do vzdálenosti téměř 2000 kilometrů by přišlo na šedesát dolarů. Proto jsem si raději koupil auto – Dodge 1956 – za 10 dolarů a jím se do Iowy úspěšně doškobrtal. Po jednom semestru a prvních zkušenostech s kantořením jsem se vrátil původním směrem a na State University of New York v Binghamtonu, městě na půl cesty mezi New York City a niagárskými vodopády, jsem odučil celkem čtyřiatřicet let a teď tam jako penzista setrvávám většinu času.
   Učil jsem mezinárodní politiku a právo, srovnávací vládní systémy evropské a taky něco o Číně. Dlužno pochválit Ameriku, zemi přistěhovalců, že nikoli perfektní znalost vyučovacího jazyka tu není na závadu. Poněvadž angličtina není můj mateřský jazyk, nemohla mi tedy nikdy být samozřejmostí, ale úkolem, který jsem musel perně zvládnout: právě proto je moje slovní zásoba podstatně bohatší než u domorodců. Nikdy se ale nezbavím cizího přízvuku (rachotící R, pomíjené W, nedosažitelné TH) a rovněž asi nikdy nebudu zcela jistý, kdy použit jaký člen, jaké volit předložky.
   Angličtina i takto nedokonalá se mi stala prvním jazykem, v němž komunikuji, sním, dělám si mentální poznámky. V něm jsem začal i publikovat – jedna z nepominutelných povinností akademické kariéry. Když jsem pak občas přijel do New Yorku, čeští přátelé nade mnou lomili rukama. Sice jsem nezněl tak žalostně jako Ivan Lendl, ale přibližoval jsem se mu.
   Podstatnou změnu přinesl rok 1968. Svět se začínal zajímat o Československo, sledovali jsme události s lidskou tváří, české tiskoviny včetně Rudého práva mi docházely denně do domu. A po srpnu se začali valit zajímaví lidé k permanentnímu pobytu. (Ivanu Svitákovi jsem zařídil první zaměstnání právě u nás ve škole. Po roce u Brzezinského na Kolumbijské univerzitě se přesunul do Kalifornie do rurálního městyse jménem Chico, kde setrval až do listopadu 1989).
   Seznámili jsme se s manžely Škvoreckými, našimi teď velmi blízkými přáteli. Mistr Josef je kmotrem našeho synátora, je také kmotrem mého českého literárního počínání. Do té doby jsem psal a publikoval výlučně anglicky a Josef to byl, kdo mě ponoukl vrátit se k rodnému jazyku. Pustil jsem se tedy do psaní české verze mé první anglické knížky The Judge in a Communist State (Soudce v komunistickém státu), která vyšla pod titulem Malá doznání okresního soudce. S překvapením jsem zjistil, že se mi píše velmi snadno, i když třeba ne zručně. Knížka se stala jedním z prvních produktů nakladatelství Sixty-eight Publishers v Torontu, u jehož zrodu jsem byl častým svědkem dilemat, zda se do něčeho tak riskantního vůbec pustit.
   Škvorecké jsem pak zásoboval dalšími rukopisy a vlastně se po Josefovi stal jejich druhým nejčastěji publikovaným autorem. Začalo to žánrem, který by se snad dal charakterizovat jako polotravelogy. Pustil jsem se totiž do důkladného pobíhání po zeměkouli a kromě západní Afriky, několika nelákavých mohamedánských diktatur, a též bývalého Sovětského svazu (poněvadž oni přišli k nám) jsem aspoň poněkud nakoukl do všech států světa. Nejvíc pozornosti jsem dosud věnoval ostrovům v jižním Pacifiku. Řada mých amerických kolegů, pro něž majetnictví cestovního pasu vždy bylo samozřejmostí a obludný výraz "výjezdní doložka" je nepřeložitelný, mě pokládala za podivína, za blázna pořád tolik vandrovat se vším nepohodlím a výdaji. Pro mě to ale byla psychologická kompenzace za léta strávená v kleci. Navíc to mohu skloubit se svou legitimní odpovědností učitele srovnávacích politických systémů.
   Srovnávat lze všemnohé, takže časem zjistím, že třeba současné zákonodárství diskriminující čínskou menšinu na Filipínách se tuze podobá protižidovským předpisům v někdejší rakousko-uherské monarchii. Jiná věc: zcela lichá představa, že snad běloši mají na rasové předsudky monopol. To je přece vlastnost všeobecná, lidská, i když občas s dost nelidským dopadem. Však důkazem mi byla vlastní manželka Priscilla, která v rodné Číně vůbec nechodila do školy – nejen kvůli svému aristokratickému původu, ale i proto, že nevypadala dost čínsky a děti se do ní strefovaly kamením.
   Priscilla mi byla značnou nápomocí v asijských oblastech, kde lze vesměs najít čínsky mluvící domorodce. S ženou jsme si kdysi dali závazek naučit se našim vzájemným mateřtinám. Ona svůj úkol dost zvládla, kdežto já tu perverzně komplikovanou záležitost vzal bez pocitu provinění.
   Každým šestým či sedmým rokem lze na řadě univerzit obdržet tzv. sabbatical – dlouhodobou placenou dovolenou. Tuto první příležitost jsme strávili globálním putováním zeměmi etnických konfliktů – úděl Indů, vyháněných z východní Afriky, Sinhálci versus Tamilové na Šrí Lance, řež to teď krvavá, diskriminace čínské minority v jihovýchodních Asii, Indové na Fidži, a tak dále.
   Jednoročního synáčka jménem Ota Josef jsme si hodili na záda a vlekli po světě devět měsíců. Zkušenost přežil téměř bez šrámu, pouze na Borneu se nám ho podařilo otrávit konzervou patrně ještě z doby kolonizátorů a v Mikronésii se nám dočasně ztratil v někdejším japonském kulometném hnízdě.
   Časem vznikly knížky Bez Čedoku po Pacifiku, Náš člověk v Indii a na Cejlonu, Bez Čedoku po Jižní Africe, Bez Čedoku po Číně a okolí. S tímto žánrem jsem pokračoval publikacemi v devadesátých letech v Praze – Naši mezi protinožci, Vandrování Pacifikem a Oceánií.
   Exulant ve Francii, povoláním psycholog či psychiatr, mé časté pobíhání po zeměkouli podrobil zdrcující freudiánské analýze. Jiný exulant, básník v Bavořích, se na mě obořil, že se na svět dívám českýma očima. Inu, jiné nemám. A věru s chutí se soustřeďuji na českého člověka a jeho osud v dálavách, na úskalí integrace, jeho radosti a žaly. V knížce o Protinožcích předkládám portrét Rudolfa Klímy, nestora starousedlíka na Tahiti, Václava Chadima, letce z Nové Guineje, Zdeny Ryšavé, kuchařky z oné oblasti kanibalů. Seznámil jsem se s ní na ostrově Rarotonga v Cookově souostroví, kde jsem pobýval celkem třikrát, v souvislosti s aférou mysteriózního onkologa Milana Brycha. Jeho působení na Novém Zélandě vedlo málem k vládní krizi a k něčemu podobnému i v Austrálii. Brych mě seznámil se Sirem Albertem R. Henrym, premiérem Cookových ostrovů. Strávil jsem tam svůj druhý sabbatical v roli jeho osobního poradce, jakéhosi kokosového Rasputina. Přepisoval jsem ústavu a moc zdárně mu zřejmě neradil, poněvadž krátce po mém odjezdu byl Henry svržen, jeho vláda padla.
   Na dotazy, jak bych se nejspíš charakterizoval, odpovídám, že se mám za zbabělce, který neopatrností se může svou dostat a také dostává do malérů.
   V poutním městě Benáresu (Varanasi) jsem porušil přísný zákaz fotografování kremace nebožtíků na břehu svaté řeky Gangesu či Gangu a tak tak že jsem unikl krvežíznivým náboženským fanatikům. Ve Swazilandu jsem volkswagenem kličkoval před domorodci, vrhajícími mým směrem oštěpy. V tomtéž vokswagenu jsem uvízl ve sněhu na horské okresce v království Lesotho. V Macau jsem si povídal v herně do magnetofonu, což se zřejmě nemá, nesmí, a gorily mě uchopily a vynesly takovým způsobem, že jsem se rozplácl na avenidě, tehdy ještě pojmenované po diktátoru Salazarovi. Na argentinsko-brazilské hranici u vodopádů Iguazú jsem na poslední okamžik změnil program a vrátil se do Rio de Janeira. Dobře jsem udělal, neboť můstek nad vodopády se zřítil a do smrtelných hlubin strhl i několik tuctů návštěvníků. Z australského Melbournu jsem letěl na sever do Brisbane s mladým lékařem, pilotem, a v roli navigátora mu radil tak zdárně, že jsme přistáli v poušti, ztraceni. (Tento Dr.Warren Hastings se krátce poté se stejným letadlem zřítil a zabil.) Když se do značných dálav letí padesátkrát, stokrát, dochází pak ke statistické pravděpodobnosti nějakého zádrhelu: uprostřed Pacifiku návrat letadla Air New Zealand zpět do Honolulu kvůli mechanické závadě, nerad vzpomínám na urputnou vichřici a moc nepříjemné přistávání v Nadi (Fidži). V pořádném nebezpečí života jsem byl vlastně jen jednou, a sice na ostrově Viti Levu na Fidži, kde jsem se ponořil a kochal se korálovými krásami, a při té příležitosti se u dna dotkl něčeho, co vypadalo jako kámen. Jenže to byla tzv. stone fish – ryba jako kámen pouze vypadající, ale vybavená mnoha ostny s jedem s potencí kobry. Smrtelné to bývá v devadesáti procentech případů. Dostal jsem se mezi menšinu přeživších značnou ztrátou krve a konzumací protijedu v podobě výtečné skotské whisky. Každopádně neopatrný zbabělec, opakuji.
   Kromě tohoto druhu psaní jsem se pustil do tvorby politické, polemické, jaksi osvětářské (např. Příručka pro zájemce o americký svět), a též do románu, který se z původního jednoho svazku (Špatně časovaný běženec) rozrostl do pokračování (Šťastně navrácený běženec) a konečně do třetího, závěrečného dílu (Běženec v sametu), celkem opus mamutího rozsahu. Všude tam je hlavní postavou český emigrant Pravoslav Komenda (Comenius snad promine), ohebný oportunista. Zatímco leitmotivem prvního dílu byla lamentace nad naivitou, politickou pitomostí Západu, druhý díl se soustředil na ošidnost břemena svobody. Dopsal jsem to přesně 21.srpna 1988 o dvácátém výročí obrněného příjezdu třídních bratrů, aniž jsem měl tušení, že zakrátko se celý ten experiment budování vědeckého socialismu rozsype. A pak pod dojmem rozsypání a nenaplnění představ či iluzí, co by se mělo stát a příliš nestalo, vznikl díl závěrečný. Víc už jich nebude, ledaže bych Komendu, jehož jsem nechal přejet autem, přivedl zpátky k životu. Pokud kdy po sobě něco časem znovu přečtu, sáhnu právě po této beletrii, v níž si může autor beztrestně fantazírovat.
   Deset let před sametem jsme začali v Kanadě vydávat dvouměsíčník Západ. Setrval jsem jako člen redakční rady a přispěl do každého čísla až do konce, když časopis zahynul, stejně jako většina exilových periodik. Někteří z nás začali přispívat do novin a časopisů v rodné zemi, kam jsme se teď mohli i beztrestně vracet. V Olomouci na Palackého univerzitě jsem vyučováním strávil svůj poslední sabbatical.
   Buňky v těle se nám mění jednou za sedm let. Vrátil jsem se tedy víc než čtyřikrát vyměněný, pozměněný. Ne má čeština, ale mé chování prozrazovalo, že jsem většinu života trávil za humny. Všelijaké epizody mi denně připomínaly, že komunismus lze snáze zlikvidovat jako systém než jako mentalitu. Za návštěvy v Holandsku předseda vlády Miloš Zeman poskytl interview mé přítelkyni, která mu jako první otázku předložila můj povzdech, že emigranti při znovuseznamování s rodnou zemí mívají pocit, že jsou v prostředí mimozemšťanů – lidí vyjadřujících se mlhavě, nekonkrétně, bez zábrany nedodržovat dané slovo, bez dostatku tolerance, občanské solidarity, bez pojímání svobody jako odpovědnosti za vlastní osud. "Jevíme se my, emigranti, rovněž jako tvorové z jiné planety?" končila tato otázka. A premiér Zeman odpověděl, že "to je velmi realistický popis situace," nad nímž ale není důvod si zoufat. Totalitní systém je nemoc, z ní se třeba léčit, rekonvalescence bude chtít svůj čas.
   Do Prahy teď jezdím každý rok, víc času trávím v kumštýřských než politických kruzích, pobíhám za kulturou, jíž se nabízí habaděj, lezu do redakcí, rád se nechávám zpovídat v rozhlase či televizi. "Jste teda Čech nebo Američan?" pravidelně dostávám takovou otázku. Odpovídám, že jsem hybrid, snažící se z obou světů absorbovat ty lepší vlastnosti. Za největší plus českého národa pokládám jeho smysl pro humor. S přidáním dávky tolerance a ubráním z pesimismu, za menší míry závisti, lakoty a hulvátství, nemůže se nepovést takovému národu hodnotná budoucnost.