Josef Hrubý se narodil 10. května 1932 v Černěticích u Volyně. V mládí pracoval jako redaktor (např. ve Směně), později jako knihovní inspektor a od roku 1959 jako ředitel Krajské lidové knihovny v Plzni. Po roce 1968 byl zbaven místa a začal pracovat v Krajském středisku státní památkové péče v Plzni.
   Po časopiseckých publikacích vyšla jeho první básnická sbírka v roce 1960. V tzv. "normalizačním" dvacetiletí nesměl publikovat, ale přesto tehdy vydal celou řadu bibliofilií. Ke konci osmdesátých let a zvláště pak v průběhu devadesátých let se s vehemencí a vážností vrátil mezi publikující básníky svou osobitou a vyzrálou tvorbou.
   Podrobnější údaje o jeho tvorbě lze nalézt ve slovnících spisovatelů, na které odkazujeme. Pro rychlou orientaci si připomeneme jen výčet jeho jednotlivých sbírek:
   Hudba nechce spát (1960), Letokruhy (1962), Listy důvěrné (1962), Topoly (1968), Ve jménu lásky, lodí a ryb (1988), Básně básně (1991), Za pět peněz klíč (1992), Zrzavé údolí (1993), Yorick (1995), Znamení býka (1999), Pálení básní (1999).
   Josef Hrubý je hoden označení básník. Viděný a vnímaný svět mění v estetickou hodnotu, nebo ji v něm nalézá. Je básníkem jemným, nerazantním, ale naopak citlivým. jeho východiskem je imprese. Skutečnost vnímá především zrakem, má blízké a programové kontakty s malířstvím. Má v sobě také lidovou hudbu jižních Čech i sugestivnost hudby vážné, kultivovanost člověka, k němuž drsnost společenského života neuměla být jemná. Vytvořil si svět umění, který je krásný a kde je mu krásně. Tento jeho svět není však odloučen od života. Je v něm subjekt, člověk, ale i lidé, je v něm příroda, domov, zátiší města i bytu, jsou v něm přátelé i doba, rentgenogram charakterů lidí, vznešený svět malířství i hudby, kultivovanost slova, láska k člověku a k životu. Jeho poezie neulpívá na námětu, vstupuje s ním do roviny estetické a vede čtenáře do světa krásy, kterou nachází v životě a kterou zpětně život obohacuje a čtenáři dává prohlédnout nebo alespoň nahlédnout.
   Jeho vstup do poezie v období padesátých let byl předznamenán dobovým hledáním poezie všedního dne, hledáním poezie ve skutečnosti, v životě. Nikdy však nepatřil k patetikům a frázistům. vycházel ze subjektivních prožitků a z intimní sféry, s přimknutím k životu a k lidem. Formální prostota odpovídá srozumitelnému vnímání prostého života. Malířský a hudební vjem skutečnosti, tedy smyslový vjem skutečnosti, zrak a sluch, překrývají racionalitu a ideologii doby. Básník jde za svým viděním skutečnosti. Smyslová konkrétnost a impresionistická pocitovost jej od citového a intimního východiska vedla k estetickému prožitku. V tom se lišil od dobového oficiálního receptu na činorodou společenskou lyriku.
   V tomto estetickém zakotvení lze jeho poezii padesátých let chápat jako vyrovnanou, neproblematickou, přitakávající životu.
   Topoly z roku 1968 jsou náznakem proměny poetiky i složitější básníkovy orientace názorové. V strohém verši je patrné i myšlenkové hledání, jako by tu nastupovala ona wolkerovská "těžká hodina", manifestovaná však nikoliv nějakým novým poznáním, ale zneklidněním, prohlédnutím dosud domnělé životní srozumitelnosti a prostoty. Halasovské pocity úzkosti jsou vymezením nového životního pocitu, hledání a uvědomování. Do jeho poezie vstupují motivy krutosti, samoty, úzkosti, skepse, najdeme tu jakoby programovou cestu k Josefu Horovi, Františku Halasovi, Vladimíru Holanovi. Výhledově se k nim bude častěji vracet. nejen pocitově, ale i vyznavačsky. Pro další vývoj Josefa Hrubého jako básníka je sbírka Topoly stále nedoceněna.
   Lze jen litovat, že se básník po roce 1968 musel na dvacet let odmlčet. Podařilo se mu sice uveřejnit několik bibliofilií, ale další sbírka vyšla až v roce 1988 – Ve jménu lásky, lodí a ryb. Uzavírala se jedna etapa života společnosti i básníka a s plnou silou vstoupil do kontextu poezie 90. let. Uchovává si svoji impresionistickou jemnost, estetickou kultivovanost, nebilancuje, neúčtuje, nevyčítá, ale tvoří. Jenom zmoudřel. I běh života, zralost věku, nová doba a plynutí času nám představují básníka jako umělecky, lidsky, charakterově i esteticky vyrovnaného. Svá dřívější východiska impresionistická a citlivé kontakty s malířstvím a hudbou neopouští, ale prohlubuje své zakotvení v myšlenkové rozloze světa a života. Jeho meditace a reflexe rozšiřují zážitkovou sféru impresionistickou a ve zkratce, šifře a symbolu naznačují nenápadnou, ale skrytou hloubku jeho veršů. Stále zřetelněji jde od subjektu a komorního prostředí k problémům lidským a všelidským. Všude hledá a nalézá krásu, ve výtvarně vnímaných zátiších domova, v přírodě, v rodném kraji, v životě kolem sebe. Do toho nám zaznívá hudba velikánů i prostá lidová píseň. Hledání krásy je pro Hrubého také procesem hledání. Přímo zarputile stále rozehrává svá zamyšlení nad "portréty". To je jeho cesta hledání podstaty člověka, jeho nitra a charakteru. To jsou také dimenze mezi vnějškovostí a niterností. To jsou také důkazy o básníkově "náročnosti" na lidský charakter.
   Básnická ani lidská cesta Josefa Hrubého není uzavřena. Je to dobře, protože má básník stále co říci. Jeho osobitá, vyrovnaná a kultivovaná poezie si zasloužila, aby vstoupila do nového prostoru svobody.