Narodila se 24. listopadu 1937. Nemohla z politických důvodů dlouho vydávat své práce. Kupily se a uzrávaly v zásuvce. Lidsky i umělecky.
Viktor Viktora v její knize Bratři (Public 1995) uvádí ve Slovu na závěr základní motivy, které její prózu charakterizují: kůň, pole, cesty, oheň, směřování vzhůru. Dále připomíná, že autorka pracuje převážně s přímým pojmenováním.
   Chtěl bych na Viktorův průzkum navázat a poněkud jej rozšířit.
   K oněm uvedeným motivům bych připojil klíčový motiv prostoru. Není chápán abstraktně, ale naprosto konkrétně jako prostředí, jež je člověku vymezeno, dáno, do něhož je člověk vržen, jímž je determinován a osudově vymezován. Jde tu přímo o základní motiv existenciální, který však není chápán jako danost, ale jako východisko pro utváření charakteru člověka a pro hledání jeho touhy více než východisko. Svou touhou postavy prolamují krunýř prostoru, jímž je člověk ohraničen, a míří k prostoru – volnosti. To je také krédo baladických příběhů Miloslavy Ledvinové, v tom je také jejich katarze.
   Motiv prostoru se v prózách Miloslavy Ledvinové objevuje velice často a je různě konkretizován, vymezován a obrazně poetizován. Také však překvapivě někdy míří od konkrétnosti výpovědi k obecnosti a abstraktnosti ("aby mohl přejít prostor, kde nebyly u cesty žádné věci..." – Bratři, str. 23). Dále: "Je to stejný prostor, který ráno obhlížel." (Otec a syn, Středisko západočeských spisovatelů, Plzeň 1997, str. 26)."Její rozhodnutí letí teď za ní v prostoru mládí." (Tamtéž, str. 43.) "V jeho myšlence už by měl být prostor jenom pro pokoru." (Tamtéž, str. 57.) Těžko říci, že slovo prostor bylo využito vždy funkčně, naopak se tu stává stereotypem a rozrušením konkrétnosti a smyslového vjemu. To však nemění nic na skutečnosti, že autorka naléhavě vnímá "prostor života", jak bylo výše připomenuto.
   Přesný je postřeh V. Viktory o oslabení příběhovosti. Je však zajímavé, že nosným základem autorčiných próz jsou postavy. Už názvy to napovídají: Bratři, Otec a syn, Kateřina. Děj je potlačen a do popředí se dostává atmosféra a tajemnost. V Bratrech si jde sourozenec vyzvednout dopsychiatrického ústavusvého bratra. Pro autorku je jakoby podružné, proč se tam dostal, je to situace, která je východiskema kdy se retrospektivně nezkoumají okolnosti, zázemí, minulost. Čtenář má "prostor" k domýšlení.
   Autorka směřuje od určitosti detailu k neurčitosti pocitu a k obecné osudovosti a náznaku mýtu.
   A tady lze připomenout Viktorovu poznámku o převaze přímého pojmenování v próze M. Ledvinové. Nechce se mi jednoznačně s tímto vymezením souhlasit. Pro prózu je přímé pojmenování většinou běžné. Autorka však rafinovaně používá básnických, metaforických vyjádření a častých perzonifikací. Metaforikou propojuje abstraktní a smyslově konkrétní. Tím skutečnost ozvláštňuje a svému stylu dodává osobitý charakter. Např.: "... mohl posoudit stav času" – str. 24, "... dokázal vyzvat půdu k tichému boji otevřením první brázdy" – str. 28, "... budou měřit své výdechy s hlasem větru" – str. 30, "... dne, který se nakláněl pod nerovnoměrnou tíhoupaprsků" – str. 33, "... nenese jenom své tělo, ale je zatahován do silných souvislostí, bez hranic času" – str. 38, silnice řítila se záhyby" – str. 39, "unaveným prachem" – str. 39, "silnice vyzývala k chůzi" – str. 40. Všechny ukázky jsou z prózy Bratři.
   Je patrné, že svoji výpověď často metaforizuje a perzonifikuje a polarizuje statičností a dynamičností. Proto také často operuje s časem: "stav času, Bratři str. 24,"hranice času" – tamtéž, str. 38, "propast času" – Otec a syn, str. 196, "čas proměn" – tamtéž, str. 39), navíc prostředí přisuzuje aktivitu, člověku pasivitu ("nenesl jenom své tělo, ale je zatahován do silných souvislostí..." – "silnice řítila se záhyby", "slunce vyzývalo k chůzi"). Tyto ukázky už byly v jiné souvislosti citovány.
   Metaforičností míří autorka z konkrétnosti chvíle k obecnosti, k nadčasovosti ("vítr vzdoru a touhy". Otec a syn, str. 196, "provaz věčnosti" – tamtéž, str. 205,léta "zahalená nepamětí" – str. 206).
   Sloveso má v próze M. Ledvinové často funkci perzonifikační ("slovo proletělo zimou" – Otec a syn, str. 8, "mrazivý vzduch a zase dál v klidném odevzdání smiřoval zem s oblohou" – tamtéž, str. 11, "... se chtěl opřít o naději" – tamtéž, str. 25, "ze stěn se díval chlad" – tamtéž, str. 43, "její rozhodnutí letí teď za ní v prostoru mládí" – tamtéž, str. 43, "znovu se rozpažovala bolest" – tamtéž, str. 71,"slova obíhala v myšlenkách" – tamtéž, str. 74, "světlo dne se sesouvalo k prázdninám" – tamtéž, str. 84, "znovu se rozbíhá vítr" – tamtéž, str. 91, "pokosená tráva rozprostírala po povrchu zvláštní výčitky umírajících trav" – tamtéž, str. 118,"náhlá vzpoura ho odhodila ke dveřím" – tamtéž, str. 126, "špinavý smích poplival všechnu úzkost" – tamtéž, str. 130, "rozjela kolotoč práce" – tamtéž, str. 143, "večer se umývá horko dne a ve stínech noci se pohybují slova" – tamtéž, str. 199, "po větvích života se šplhá bezstarostnost" – tamtéž, str. 207, "hrozné tušení roztrhne den i pohyby" – tamtéž, str. 210.
   Autorka se ráda vyjadřuje metaforou ("pavučina nálad" – str. 30, "mrak obav" – str. 33, "ostny událostí" – str. 51, "propast potupy" – str. 92, "hřeby rezatých příkazů" – str. 134, "úzká ulička útěku" – str. 135, "ostrý břit jeho smíchu" – str. 138,"kolotoč práce" – str. 143, "tvrdý šleh myšlenky" – str. 164, "vítr vzdoru a touhy" – str. 196, "propast času" – str. 196, "provaz věčnosti" – str. 205, "větve života" – str. 207,"hora úzkosti" – str. 207, "kruh málomluvnosti" – str. 204, všechny ukázky z prózy Otec a syn). Už výše jsme připomněli i opačný postup. Nepřímé pojmenování nemá u M. Ledvinové vždy funkci ozvláštnění a zkratky, ale je někdy jen verbalistním ornamentem.
   Výčtem ukázek jsem chtěl připomenout programové ozvláštnění stylu M. Ledvinové, jejíž příběhy inklinují k baladičnosti, jež vyrůstá z tíhy doby. Tady se autorka upíná k charakteru člověka, k jeho nevýbojnosti, ale i nepokořivosti, kdy příkazem člověka je jíta nevracet se, vzdorovat a žít.