Dne 20. ledna 1942 se narodil docent PhDr. Viktor Viktora, CSc., pracovník Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, pedagog, literární historik a kritik, známý regionální kulturní pracovník.
   Pokouším se o charakteristiku (vážnou i nevážnou) jeho odborné a vědecké práce. Nechci rozhodovat, zda ke škodě věci nebo k užitku je jeho vědecké dílo překrýváno široce pojatou činností osvětovou, regionálně badatelskou, popularizující a kritickou. Chci jen připomenout, že asi častěji unikne pozornosti Viktorovo vědecké východisko, důkladné studium humanistické literatury.
   Toto východisko jej přivedlo k úctě k faktům, k pozitivistické důkladnosti a přesnosti. Mnohostranné a rozplývavé zájmy jej odpoutávaly od vědecké práce, jeho píle a erudice se promítly do extenzity více než do intenzity.Se zasvěcením a s obratností dovede vstoupit i do dějin hudby, architektury, do regionalismu, historie, neváhá rozptýlit svůj zájem o literaturu starší i současnou, o kritiku literární i divadelní.
   Není dobré být Viktorovi kolegou nebo přítelem. Má zakotvenou představu, že se člověk nemůže vyjadřovat o blízkém člověku objektivně. Z toho vyplývá logický závěr, že se raději vyjadřuje o lidech, k nimž má indiferentní nebo záporný vztah. A tak se tu setkáváme se zvláštním paradoxem: zvláštností jeho kritiky je vlídnost.
   V kritickém hodnocení díla vychází z analýzy textu. Pilně a vědomě se učil přímo s žákovskou důsledností u Bohumila Polana. Centrálním bodem analýzy se mu stává okruh motivů, které dílo charakterizují. Východiskem je tu úcta k faktům, k motivům, nezůstává však u pozitivistické faktografičnosti, ale od báze faktů přechází k jejich hodnocení, řazení, třídění a k jejich symbolickým významům. Tady už má volné pole pro subjektivní domýšlení, spekulace a vybočeníz pozitivistické faktografičnosti. Jako pracuje s motivy autor, tak pracuje s motivy i kritik. Záleží na jejich interpretaci, důmyslnosti i fantazii, kam je dovede. Od jednoznačného východiska pozitivistického odbočí do oblastí rutinně spekulativní, kde konstruuje, domýšlí i objevuje. Metodologicky se snaží propojit přístup induktivní a deduktivní, ale s dedukcí pracuje raději.
   Je překvapivé, že nikdy nebyl ochoten docenit F. X. Šaldu. Mohl bych se pokusit vysvětlit i tento problém, ale na to bych potřeboval více místa a soustředění. Zkrátka Šaldu nemá rád. Škoda.
   Má encyklopedické znalosti o dějinách české i světové literatury, má úctu k tradici a touží prochodit všechny hřbitovy a poklonit se památce kulturních pracovníků, kteří tam již odpočívají, ať jsou z našeho pohledu velcí, nebo malí, uctívaní, nebo zapomenutí. Při svých řečnických schopnostech a faktografických znalostech dovede poutavě a široce rozmlouvat o kulturních hodnotách kraje. Není mu cizí ani zájem o soukromý život autorů a o literární zákulisí.
   Je dobrým společníkem, ale často roztěkaným, takže bude s vámi hovořit, vlídně vám přikyvovat, ale myšlenkami už bude někde jinde, nebo na vás zapomene a skočí k telefonu, aby si někam zavolal.
   Na veřejnosti je nejznámější jako pilný a obětavý kulturní pracovník, vlídný literární a divadelní kritik, uvaděč kulturních programů a veselý společník. K těm skrytým stránkám jeho povahy a charakteru musíte dlouho pronikat. Znám ho už přes třicet let. Tedy dosti dlouho a snad i důkladně.
   Lze jen litovat, že při široce a programově pojaté extenzitě zájmů zatím málo promítá své všestranné znalosti a vědecké schopnosti do samostatných vědeckých publikací (kromě četných sborníkových studií). Snad na syntéze pilně a cílevědomě pracuje, ale při shonu a pestrosti zájmů asi zapomíná, že při své mladistvé šedesátce by mohl myslet na první bilancování a na syntézu své vědecké práce.
   S mravenčí pílí soustřeďuje biografická fakta (i nedostupná) o českých spisovatelích i široké obci kulturních pracovníků. Při jeho uspěchanosti mu netaktně chci připomenout, že i on se narodil, a to 20. ledna 1942, jak už jsem jednou připomněl a záměrně to připomínám znovu. Chápu, že je stále mladý a čiperný, dokonce bude pořád mladší než já, ale už se také, k mé radosti, zařadil věkem mezi vyrovnané a moudré, tedy ne už mezi mladistvé fanfaróny, ani ne mezi staré a zkostnatělé stařešiny. A to je nejlepší věk, kdy by měl člověk jasně vědět, co chce a kdy by to měl také udělat.
   Má toho ještě hodně, co chce říci. Jen čekáme, kdy to řekne.