Neboť nefrustrované: Marii Moravcové
 
Miliony jedinců z masy člověčího rodu se dennodenně odpoutávají od hmatatelného, pokřtěného na reálné, vnikají do virtuálních sfér existence, a jejich optikou odrostlo virtuální významovému obsahu simulovaného. Ve vědomí unikavých se zkrátka stal svět virtuální stejně tak technologickou jako mysteriózní dimenzí světa tradičního. Za ztřeštěnost nezřídka považované tvrzení, že životní prostředí člověka sahá až tam, kam dohlédne nejvzdálenější teleskop, už osciluje na pomezí archaického: elektronizace mechanismů fungování lidské společnosti demoluje i kánony sebehodnocení: naše životní prostředí přece narostlo do nepostižitelnosti současnými měrnými jednotkami a defraudující přežitky poskvrňují nejen Darwina, ale také limitovanost gnoseologických nazírání; a objevy přírodních věd dál provokují adaptabilitu i představivost. To zásadní jako by začínalo znovu: Kde že se to nacházíme? Kým že vlastně jsme, natožpak budeme?
   Hardwarovou myší domestifikované lidské bytosti, pro něž se počítač stal nadobyčej výkonným kolegou v zaměstnání, bezkonfliktním rodinným příslušníkem a spolutvůrcem identity individua v přestárlém původním prostředí, utíkají se k počítačovému virtuoprostoru: nemonolitnímu, neunifikovanému, neboť nezdecimovaných ideálů –; těmto bytostem se nedostává už jen jediného: nadání misionářů přesvědčit, že členění světa na reálný a virtuální je odzvoněno. Flexibilní vědomí na zádech existenciálního jako by jen nerado přiznalo: svět je něco docela jiného, než se až dosud zdálo.
   Je zásluhou stále nepostradatelných znaků, že literatura se ocitla v embryonální fázi dalšího renesančního údobí. Kdeže jsou prizmata po staletí vymezující funkčnost literatury jen do kolejiště dějin, a když ne tam, pak do domácnosti epoch, a natotata do zástěry služky?! Dynamický puls vědomí tvořivého člověka vysvlékl literaturu z uvyklostí a ona znovu dorůstá ve fenomén světem opět vzývaný a svět také tvořící. Znak je ještě živ. Potají si domlouvá pakt s obrazem a notou: prý toho společně víc dosáhnou. Ale až tam, tam úplně dopředu naše představivost nedohlédne. Což lze přehlédnout paralelní vesmír – kyberprostor? Vyhněme se tenatům – nabobtnalý mýtus o virtualitě, ať už velebící, nebo odstrašující, někdy nelehko odlišit od mánie, nebo naopak od racionálně sebezáchovné dezinformace postreálného světa. Přitom jde o mateřský znak vědomí tápajícího, a že má tápání historii o nic kratší historie člověka... Jenže historie zemřela, a jako svět i čas oroduje: za nové definování adekvátních jednotek pohybu svého. Za dveřmi ovšemže pořád stojí člověk s pamětí pozemské historie, ale v každém případě už s nekonvenční filozofií o sobě, sice kdoví jestli tentokrát bez kurately jáství, dozajista však neobtěžkán precivilizačními přívažky. Kout poddajnost lidské masy, toť privilegium stále menších odborných a zájmových skupin, začasto do maxima zvětšené prohnanosti. Úloha mimořádně nadaných, ale také odvážných a ovšemže (bez?)odpovědných jedinců je nadpozemsky výjimečná. Osudová až.
   I mileniem šimraná masa populace vnímala dějinnost, šlo-li o defenestraci, přistání člověka na jiném vesmírném tělese, jednokolikátou válku, a na zprávu, že doslova před očima jí vyroste první bezvýjimečně počítačově gramotná (tedy ve světě existenceschopná) generace, reaguje nevzrušivě, bez zpozornění, třebaže z povijanu třepou ručkama (r)evoluční procesy nemající obdoby. Apatie ke vzkazu vědců, že tři pětiny z kompletního genetického kódu octomilky jsou podobné lidským, a tedy všechen život je jedním, a na prapočátku byl jedním bez přívlastků, už potom ani nepřekvapila. A poptat se, zda zrovna tento objev nebyl opětovnou výzvou k přezkoumání podstaty civilizace, toť takřka trestuhodné rouhání. Jsme nenávratně daleko. Přejete si slona s mamutími kly? Mamuta celého? Brontosaura? Nebo rovnou smrt z neidentifikovaných bakterií? Je libo naklonovanou historii, když ta doposavadní zemřela a na funerálie buď jak buď není kdy? (Čas nás opustil a vrátí se, až mu dáme příhodnější jméno.)
   Vivat ženství vysvobozené z ponížení rodit. Co že to vlastně bylo biologické rodičovství?
   Zatímco flexibilita vědomí tedy je pro postreálný svět víceméně bezděčnou spásou, ochraňující rod před hysterií apokalyptických konců, sdělnost znaku chválabohu zpečetila jistou kontinuitu. Takže v krajině slovesného umění se hned tak šeřit nebude, ba nepostradatelnost krásného slova v hyperprostoru jako by byla darem člověka novorozenci světu a jeho vyhlídkám.