Když se řekne slovo domov, vybaví se mi verš Miroslava Válka: Domov jsou ruce, na kterých smíš plakat. Pokud jste jen trochu vnímaví, pak si uvědomujete, že tahle jediná věta obsahuje v sobě tolik významů, že o domovu říká vše.
   Každý z nás má svůj první domov, domov dětství, který nám byl přisouzen rodiči, na něj se nezapomíná. A k tomu prvnímu domovu pak připočítáváme všechny další tak, jak jsme si je tvořili v průběhu života.
   Několik let jsme bydleli v panelákovém domě na sídlišti. Znám lidi, kteří před takovým bydlením raději dávají přednost kamrlíku ve staré zástavbě města. Ale pro nás byl ten panelák domovem a byl domovem i pro dalších dvě stě deset rodin. V každém patře z jednoho konce na druhý se táhla dlouhá chodba, takových sto padesát metrů, a na obou jejích stranách byly dveře, dveře, dveře, až se z té neútulnosti dělalo ouzko. Když jste se s někým potkali na chodbě, pozdravili jste se. Vždyť jste byli ze stejného domu, vlastně sousedi, a možná i ze stejného patra, jen jste se neznali. Chodbou protahovaly pachy večeří a mísily se tam zvuky rodinných životů. Nevíte, kdo kašle půl metru za panelovou zdí od vás. Nevíte, čí kroky dusají strop nad vámi. Nevíte, kdo se tu včera odstěhoval, kdo zemřel, kdo se narodil. Nalevo, napravo, dole a nahoře jsou byty stejné jako ten váš, uspořádané podobně jako ten váš, v němž jsou jen věci potřebné, které vám slouží a kterých se musíte dotýkat, protože víc se do bytu nevejde. První noc nemůžete usnout a říkáte ženě: "Připadá mi, že jsem u někoho na návštěvě a musím domů." Všechny zvuky vnímáte jako násilí. Ještě jim nerozumíte. Ruší vás kroky na chodbě, hučení výtahu, bouchání a vrzání dveří, crčení vody, napouštění vany, halasení z vedlejších bytů. Za váš stůl usedají cizí hlasy a obědvají s vámi, večer s vámi uléhají do postele. Nějakou dobu vám trvá, než zvukům domu začnete rozumět, než si je zařadíte do zvuků důvěrně známých, než je přijmete za své a stanou se vám tichem. A ještě nějakou dobu vám trvá, než svým věcem přisoudíte trvalá místa, než celý ten prostor sevřený betonovými zdmi přijmete jako kód – že odkudkoliv se vracíte, vracíte se domů právě sem. A už vám ani nepřijde, že v tom obrovském baráku bydlí dalších dvě stě deset rodin. Máte tu svoje malé hájemství, patří vám a vašim nejbližším. Po tmě nahmátnete kliku u dveří, s neomylnou jistotou stisknete na zdi vypínač a všechny věci jsou na svém místě jak pečeť. Jste skutečně doma.