Máj – slovo hebké a sladké jako plást medu, máj – stvoření krásy a slavnost písní, kouzelný máj – měsíc poezie, máj – měsíc milenců a lásky!
 
Máj je zase u nás a modří nebe, hoří, a země rozevírá náruč pro všecko živé. Tráva stříbrně ojíněná rosou, předpovídá jasný den. Listí jemně šumí doprovod k ptačím zpěvům, které pozdravují májové jitro, a hýřivé bohatství květů vítá den. Jako když se probouzí i vzduch, rozechvívá se najednou vlahá příjemná vůně – ba harmonie vůní, kořenná vůně trav a země, vlhká vůně vody z běžícího potoka či řeky, něžné vůně všech květů, chladivý pryskyřičný dech blízkých lesů. Na obzor se vyhoupne zářící slunce, roztřásá a prostírá zlato svého světla po polích, lukách, háječcích, po modravých hladinách rybníků, po celé zemi.
   Plni radosti vybíhali jsme časně zrána ven, abychom si nabrali plnou náruč té májové líbeznosti, kterou nám nabízela naše rodná česká zem! Bosé nohy jsme omývali v májové rose, obejmuli jsme strom, poklekli k čistému prameni i ke studánce, skoro zbožně jsme vzhlédli k ptačímu hnízdu, kde švitořila mláďata. A s pohledem do průzračných dálek jsme snili... Svit slunečních paprsků i záře červánků, omamné bohatství květů, otřásající záchvěvy rozdychtěné přírody hladily naše tváře. Všecky barvy měly živý, jasný lesk a svůj pravý odstín v májovém jitru i v májovém večeru, kam nás zlákaly pěšiny, úvozy a meze rozdělující bujnou zeleň ozimů a jařin. Ozvěna neviditelných pěvců – cvrčků, kukačky i skřivánčích trylků rozechvívala osení, stromy, keře, trávy, květy a lehký vánek zněly stejnou blažeností i v nás. Celý svět se nám zdával tak krásný a čistý jako by byl právě v té chvíli stvořen. A my jsme svým srdcem, i v dospělosti srdcem šťastného dítěte, pozdravovali tu tajemnou krásu a poezii věčného máje.
   Uprostřed té radostné jitřní i navečerní líbeznosti se i duše člověka otvírá jako ta poupata květů. Do nitra snáší se pokoj a mír a tiše zpívá naděje a víra v dobrý nastávající den. Měsíc máj byl, je a bude jakousi slavnostní pečetí na velké listině Přírody!