Byli tatínek a maminka a měli šest dětí. Šedesát let žili spolu, snášeli vše dobré i zlé, zděděný grunt zvelebovali, své děti vychovávali v lásce k Bohu a k vlasti. Zní to jako pohádka, a přece to byla pravda.
   V naší selské světnici rodila se všechna kulturní dění vesnice, z našeho dvora vycházíval masopustní průvod maškar, které tatínek po starodávnu uměl strojit.
   Než se po prvé světové válce svépomocí postavila sokolovna, v naší stodole na mlatě, Sokolíci cvičili na nářadí a na trávníku pěstovali lehkou atletiku.
   Tatínek byl moudrý a starostlivý písmák, zpěvák a humorný vypravěč, maminka byla laskavá, vždy úsměvná a povzbuzující. Její modré oči zářily jako hvězdy na nebi a bylo v nich tolik dobroty a lásky k nám, dětem, k bližnímu a ke zvířatům, která uměla i léčit. A jak milovala přírodu, rodnou hroudu a květiny! Okna naší samoty za řekou i záhony v zahrádce byly samý květ.
   V neděli zdobily maminčiny květiny rovy drahých a oltáře v kostele sv. Prokopa. Na slavnost Božího Těla rozkvétaly keře jasmínu, pivoněk, růží a kaliny – knedlíček zvané. Oltáře pod širým nebem pyšnily se vázami s maminčinými kyticemi.
   Jako v pohádce na rodném statečku plynul náš život s maminkou a tatínkem. Dřív, než jsme se nadáli, rozletěli jsme se do světa, plni růžových nadějí, že všude musí být tak pěkně jako u nás doma. Leč život bývá tvrdší pohádek a šedá a chladná skutečnost nám teprv ukázala tu zářící krásu našeho mládí, našeho dětství.
   Jak rádi jsme se vracívali domů, byť na jediný den, domů k mamince a tatínkovi, a zlíbali jejich zmozolené ruce. Potom jednou jako když prudký mráz zničí jemnou květinu, ztratili jsme naši maminku.
   Maminka je mrtvá! Tu drásavou bolest pochopí jen ten, kdo ji prožil. Šelest telegramu ten úder znovu připomíná a v monotónním dunění lká s námi vlak unášející nás za mrtvou.
   Z nádraží zadumaně kráčím naší polní cestou a polích "Na hnivce", "U křížku", "V dolině", vidím maminku v pilné práci; vidím ji na louce "Ve žlabu", jak hbitě obrací seno, vidím ji na ouvrati, jak z košíku vykládá svačinu, z bochníku chleba krájí krajíce, tvarohovou rozhudou je maže, z hliněného džbánu nalévá podmáslí do hrnečku a rozdává je všem kolem sedícím. Její tvář září radostí z vykonané práce, z požatého lánu žita. Pro maminku vážu v úvoze kytičku kvítí i s rákosím z rybníka. V zrcadle horní studánky zas vidím maminku; ó kéž by měla ta studánka moc živé vody, aby naši maminku vzkřísila k životu.
   Ve slunném dnu zdá se mi celý kraj posmutnělý, přitisklý k zamžené panorámě Českomoravské vysočiny. I humna podivně zmlkla, ba ani Pozor na uvítanou nevyštěkl, neposkočil radostí. Ztichlým dvorem rozléhalo se klepání kosy, jako by dvůr zpíval mamince na rozloučenou tklivou píseň, její milované práce. Bůh ji, tu skromnou pracovitou ovečku, vyslyšel a dopřál jí pracovat až do posledního dechu.
   Stařičký tatínek klečí u její rakve a šeptá jí, že přijde brzo za ní. Naposled celuji maminčiny zkřížené ruce obtočené růžencem, hladím šediny rozdělené stezičkou a dlouze vpíjím pohled v její tvář tak umírněně a klidně spící.
   Maminko, ty víš, že milost boží při mém zrození vložila do mé duše dar vypravěčského umění perem, že v mládí ověnčila rozlet mé literární tvorby úspěchem, slávou a úctou pro mé zpěvy duše o lidech a přírodní kráse Podorlického kraje. Táž milost boží, jakoby si přála ještě víc zúrodnit mé nitro bolestí, dala mně, ženě emigranta a ustarané matce, zhluboka napít z kalicha hořkosti v mých zralých letech.
   V té životní bouři mne zuboženou posilovala tvá víra, naděje, modlitba a láska i kouzlo vzpomínek.
   Maminko, ty jediná sdílela jsi se mnou horoucí lásku k rodné vsi, k našemu statečku, k jihočeskému kraji, a touhu vyzpívat ji k potěšení dobrých lidí. Tvá duše vzlétla do nebes. Vypros mi, aby Všemohoucí posvětil mé vzpomínky svým božským dechem milosti, dal mé vznešené touze andělská křídla, myšlenkám básnický vzlet, abych perem vdechla věčný život milovaným místům mého zrození a Tobě, maminko, se zlatým srdcem. Vždyť jsi s dobrým tatínkem tak mistrně uměla zešťastnit naše dětství a mládí svou hlubokou zbožností, důstojnou úctou ke zděděným zvykům. Maminko, van tvé vlastenecké duše a světlo a obětavost tvé mateřské lásky – jak oblažovaly naše dětství a mládí! Maminko, jak uctíme tvou památku? Ano, půjdeme ve šlépějích tvé lásky k vlasti, s jakou jsi sdílela utrpení i radost svých bližních a pomáhala každému slovem i činem.
   Vycházím na humna říci ovocným stromům, zahrádce, trávníku, dubům na terase, včeličkám i stupníkům v řece, kde maminka v tůni prádlo máchávala a plátna bělila, té staré vrbě a olším, že maminčina duše odlétla do nebes.
   Rodnou mou vískou rozezněl se tklivý hlas umíráčku, aby maminku uvítal v kruhu vesničanů, spočívajících na hřbitově kolem kostela, na vršku uprostřed vsi. Lidová moudrost praví, že sprchne-li v den pohřbu, nebožtíkova duše se má blaženě na věčnosti. Zrána sprchlo, zem se zrosila, ale pak vysvitlo slunce. Vesničané, zástupy lidu z celé kolatury, všechna drobotina ze vsi, přicházeli se s maminkou rozloučit. Kladou květiny a věnce kolem ní, v rakvi spící, žitnými klasy smočenými ve svěcené vodě skrápějí jen ruce a pak se opodál modlí se zpěváky, kteří střídají pohřební písně s modlitbami.
   Na víku rakve černě lakované skví se kytice bílých růží s trikolorou, na níž je zlatými písmeny vytištěno: "Mamince – vlastence – ve vděčné vzpomínce synové a dcery." Potom sousedé mezi dveřmi síně třikrát rakev pokládají a tím maminka naposled překračuje práh milého domova.
   V kostele sbohem zpívají, varhany tiše znějí do našeho vzlykotu.
   Nad hrobem pan farář teple promlouvá o maminčině bohabojném životě, jaká to byla vzácná žena vlastenka, dobrotivého srdce, jak pomáhala svým bližním. K tatínkovi se obrací, že spolu v lásce vychovali své děti, jakou mu byla dobrou, věrnou družkou, dobrou, věrnou ženou a končí svou řeč: "Člověče, prach jsi a v prach se obrátíš." Svěcenou vodou skrápí rakev spouštějící se do hlubin hrobu a vhází na ni tři hrstky hlíny. Bratr Kadlík za celou rodinu dojatě děkuje všem, kdož maminku doprovodili.
   Na svátek matek a v den maminčina úmrtí vidím vše jako ve snu. Tu černou rakev bíle vystlanou květy, obrázky světců a svatební fota dětí, tu záplavu věnců; hřbitov vítal naši maminku jako královnu. Na každém hrobě pestré kvítí jako v rajské zahradě. Bylo to tak prosté a přec tak dojemné, že maminka, která celý život květy milovala, kvítím měla zdobenou cestu poslední, jakoby se k její poctě všechny její květiny vrátily, aby jí vystlaly i posmrtné lože.
   Čas plyne dál – a já jsem daleko za mořem, tak daleko odvátá od rovu drahých rodičů, spících tam u kostelní zdi. Tam přes hřbitovní zídku, řeku Nežárku a trávník maminka s tatínkem s tváří obrácenou k východu slunce mohou se dívat do oken naší samoty. A já v modlitbě za ně postojím u velkého maminčina obrazu, pod nímž rozkvétají begonie, muškát a ve vázičce pomněnka.
   Kdo z Vás, milí čtenáři, je šťastnější a maminku ještě má, zahrňte ji láskou, než bude pozdě!