Ráno při východu z metra mi kdosi vtiskl do ruky úhledně potištěný a na čtyřikrát přeložený list papíru s názvem Miluje vás Bůh? Text byl psán formou otázek a odpovědí. Již první otázka byla sugestivní: Občas mne napadne, zda-li mne má Bůh rád. Pokud mne miluje, čím to je, že mne a můj národ potkalo tolik trápení a neštěstí? Otázky a odpovědi se gradovaly, hojně se citovalo z bible a jednotlivé citáty se osvětlovaly výkladem. A tak jsem se dozvěděl, že jako nevěřící jsem ten nejhorší hříšník a Bůh mne za to při skonání světa podrobí věčnému potrestání v místě zvaném peklo. Peklo je velmi skutečné, budu uvržen do ohnivého jezera či ohnivé pece. Dále jsem se dozvěděl, že velmi brzo nastane konec světa, dočetl jsem se, jakým způsobem bude svět zničen, kdo bude zatracen, kdo spasen. Poslední otázka zněla: Mohu já prosit Boha o milost, abych nepřišel před poslední soud? Odpověď: Ano. Ještě je čas k tomu, abyste byl spasen, ale moc ho nezbývá. Na závěr byla uvedena adresa Family Radia v Oaklandu v Kalifornii. Co je to za text? Text hlasatelů konce světa? Měl jsem z něj mrazení. Byly to věty, které vydíraly, které vyhrožovaly, které člověka chtěly srazit na kolena, naočkovat mu bludy, vyrobit z něho stvoření bez vlastní vůle, bez vlastního názoru, stvoření ovládané jako ovce. Tady se nepřipouštěla jiná víra, jiná pravda, ti jiní nemají šanci, budou zničeni. Pod korouhví víry zaštiťované Bohem a Ježíšem Kristem se tu předváděl fanatismus a sestry zla. Není mi líto těch, kteří takovou víru přijali za vlastní koncepci světa, jen se ve mně všechno brání a volá, abychom se měli na pozoru my, kteří se opíráme o vlastní rozum, vědění a poznání. Protože kde končí rozum, nastupuje vláda bludů, teror temna v lidském mozku. Peklo začíná v člověku. Kolikrát už a kolikrát ještě?
   Pak jsem přišel do práce, ukazuji kolegům ten čtyřikrát složený list papíru s názvem Miluje vás Bůh?, chvíli jsme to rozebírali a nakonec přišla řeč na paintball. Paintball, pokud to nevíte, je taková módní hra dospělých a zní stejně mile jako fotbal, volejbal a basketbal. Vymyslel ji jakýsi americký podnikatel, a jak se zdá, našla si své lidi i u nás. Verbálně bychom paintball mohli překládat jako označování kuličkou, obsahově jako hra na zabíjení. Připomíná klukovskou hru na vojáky, ovšem v mnohem dospělejší podobě. Pravidla jsou jednoduchá. Střílíte po sobě téměř opravdovými zbraněmi a jenom ty kulky, když vás zasáhnou, vám neublíží, pouze se rozplácnou, označí vás červeně a jste vyřazeni z boje. Jako by vás zabili. Jeden kolega hru obhajoval. Líčil, jak se jí nedávno zúčastnil, a tvrdil, že člověk tak ze sebe ventiluje agresivitu, onu odvěkou touhu po zabíjení. Říkal, že bojovat je přirozeností člověka, který si jako náhražku za to vymyslel plno bojových her, a paintball je jednou z nich. Já zas tvrdil, že pro mne to žádná hra není, je to jen trénink v zabíjení. Zvykáte si na pocit, že v ruce svíráte zbraň, kterou svého protivníka vyřazujete z boje jako figurku na šachovnici. A jakmile takové uvažování přijmete za vlastní, pak už vám nebude zatěžko vsunout do zbraně ostré náboje, pak zabíjení budete brát skutečně jako technickou záležitost, nic osobního. Tak podobně jsem se snažil vysvětlit zase já smysl hry na zabíjení. Je to skrytá tvář její pravdy a zviditelňuje se tam, kde člověk není lidsky dospělý. A právě takový člověk, tvrdil jsem, má o paintball největší zájem, ona v něm probouzí skrytou agresivitu a iluzorní pocit supermana. Odsoudil jsem hru, protože ji považuji za jednu z forem, v níž se rozvíjí nejzrůdnější deformace našeho myšlení. Pořád jsem přesvědčen, že jsou věci, které bychom se učit měli, především své myšlení odzbrojovat. Přiznal jsem však kolegovi, že má taky pravdu.
   Večer jsem pak doma sledoval záznam z koncertu Michaela Jacksona. Vše bylo na efekt perfektní, muzika, choreografie, světelné efekty a dýmy. Když jsem se dostatečně vynadíval na Jacksonovy expresivní pohybové kreace, při nichž si vždy významně přikládal ruce na místo svého přirození, začaly mne víc zajímat záběry kamer do zaplněného prostoru stadionu a do tváří posluchačů. Někteří zpívali, křičeli a výskali, někteří plakali, někteří sebou cukali jako při epileptickém záchvatu, někteří omdlévali a byli vynášeni nebo na vlnách rukou odplavováni jak snopy. Nebyl to však zpěv, co uvádělo do extáze tenhle stotisícový dav kluků a holek. Jacksonovi stačilo gesto, aby rozkomíhal jejich ruce, stačil pohyb, póza, výkřik, aby odpověděli spojeným výkřikem nebo tichem. Zbaveni vlastního rozumu, zbaveni soudnosti zcela se podřídili režii svého idolu. Mohl si s nimi dělat, co chtěl, mohl s nimi manipulovat jako pyrotechnik s výbušninou. Kdyby poručil, dav to vykoná. Myslel jsem na to, co ze sešlosti lidí dělá dav, ten anonymní a bez podoby, který chce být ovládán a který se nechá využít i zneužít. Jeho silou je spojenectví slabých a průměrných, jeho odvahou je ztráta soudnosti a sebezáchovného pudu. Dav čeká jen na svůj okamžik, v němž provede zbožštění svého vůdce a nechá se ozářit radiací jeho vůle. Myslel jsem na všechny revoluce, povstání a vzpoury, na všechny diktátorské režimy, v nichž dav uštknut vlastním nadšením jak hadem chce měnit svět, ale nemění ho, vždy ho boří. Dav nemá slitování s těmi, kdo jej odmítají. Na tohle jsem tedy myslel při televizním záznamu koncertu Michaela Jacksona, bývalého černocha, muže a ženy v jednom těle, člověka očividně psychicky chorého, s budoucí tragédií v osudu, superhvězdy popu, ohromného manipulátora davem. Seděl jsem v křesle a pozoroval stotisícový dav kluků a holek. Všichni šíleli. Při pohledu na dav mívám mrazení.
   Vskutku, byl to mrazivý den. Ráno jsem v metru dostal fanaticky nesmiřitelnou tiskovinu, v práci jsme se bavili o paintballu, té moderní hře na zabíjení, a večer jsem sledoval pudové projevy stotisícového davu Jacksonových fanoušků. Jak snadno se člověk nechá zbavit vlastního myšlení, jak snadno přijme hlásané bludy a lži za vlastní pravdy, jak snadno se stává vykonavatelem cizí vůle, aniž by si vůbec uvědomoval následky. Neznám žádnou dobu v dějinách, aby tomu tak nebylo.