Roky mi žena bájila o knize Jih proti Severu. Byla to milovaná kniha jejího mládí a pořád mi ji doporučovala. Nikdy jsem si ji nepřečetl, románové milostné peripetie mne moc nezajímaly. Pak jsem viděl stejnojmenný film, a patrně to byl můj nejsilnější umělecký prožitek posledního desetiletí. Ne proto, že po více než padesáti letech film doputoval z Ameriky i k nám, že je vše na něm dokonalé a že za to půlstoletí nezestárnul ani o rok, jako by jej natočili právě včera. A také ne proto, že mladičká Scarlett O`Harová je plná lásky ke dvěma mužům a že ona láska s ní jde po celá léta, zatímco ti zbývající mužové mají v jejím životě úlohu dámských rukaviček, které se ztrácejí. Pro mnohé, a především pro ženy, je to tedy příběh o velké a nenaplněné lásce, ale pro mne je ještě a především o něčem jiném.
   V jedné z prvních scén filmu se bratři Tarletonovi těší, až bude válka, a podivují se Scarlett: Vy nechcete válku? A stejně tak o pár scén později jižanští kavalíři vyobcují Rhetta Butlera, neboť odmítají pochopit, že válku zatracuje. A když je válka konečně vyhlášena, lidé jásají. Ach bože, kolikrát se stejným jásotem už lidé vítali válku?
   Ale o válce teď mluvit nechci.
   Jih prohrál svoji válku za svatou Věc, otroctví je zrušeno a Scarlett se vrací domů na svůj statek v Tara. Země je zpustošená a hladová Scarlett se zoufale hrabe na poli v hlíně, aby našla něco k jídlu. Tehdy přísahá Bohu, že už nikdy nebude mít hlad a udělá všechno, aby jej neměla.
   Svou přísahu naplnila. Už nikdy neměla hlad. Zhýčkaná, náladová, ironická, panovačná, chytrá, svérázná, nekonformní, rozhodná, bez srdce a přece i plná lásky, s egoistickou žízní po životě – taková je Scarlett. Třikrát se vdala, z toho dvakrát pro peníze. Stane se strašně bohatou, ale neumí být šťastnou. Jako by to bylo právě bohatství, které ji vzdaluje od štěstí, od lásky, od míru v srdci.
   V závěrečné scéně filmu fešácký Clark Gable v roli Rhetta Butlera hrdě odchází od Scarlett. Scéna je dojemná. Na plátně pláče Scarlett a v hledišti se v nejednom oku objevila slza. Přiznám se, že milostné peripetie Scarlet mne nedojímaly ani na filmovém plátně.
   Myslel jsem na to, jak lidé chápou štěstí. Štvou se za štěstím, které má pro mnohé podobu bohatství, slávy a moci, a čím více se za ním štvou, tím více se od něj vzdalují. A teprve potom a už pozdě si uvědomují, že kdysi šťastni byli, ale nevěděli o tom. Dávno si myslím, že štěstí je výsadou prostých lidí. Nehledají štěstí, protože šťastní jsou. Jsou šťastni prostě, tiše a skromně. Radují se ze svých dětí či vnoučat, z práce, která se jim daří, ze slunce, které právě vysvitlo, z trávy, která se právě zazelenala, z kosa, který právě oznamuje jaro, z laskavého slova a ze všech milých okamžiků obyčejného dne. A to vše dovedou přijímat jako dar. Jejich život není vděčným tématem pro velký román, drama či film, ale je hodnotou, proti níž nemůže obstát žádná jiná, posvěcená bohatstvím, slávou a mocí. Neboť štěstí je stav, o kterém nevíme. Mnohokrát jsem se sám sebe ptal, zda i já umím být šťastný tak nevědomě a přirozeně, a nevím to dodnes. Ale kdybych měl odpovědět, řeknu – ano, protože nejsem nešťastný. Nebo se mýlím?