Bylo by to pestré vyprávění, jak a kde všude naši krajané-emigranti oslavovali své první Vánoce v cizině. Vzpomínám na své "kanadské", tak docela jiné než naše české, opředené kouzlem štědrovečerních zvyků.
   Do mrazivých večerů před torontskou radnicí zářil tisíci světel vysoký vánoční strom jako kytice hvězd setřesených z nebe, holé koruny javůrků byly propletené žárovkami, u kostelů ozařovaly reflektory betlémy v životní velikosti. V adventním čase zněly všude z tlampačů vánoční koledy a písně. Jako ve snu, očarována kouzlem "nových" cizích Vánoc, procházela jsem se v tom ráji světel, barev, hudby, zpěvu a vůně pražených kaštanů i borovic nakupených na vánočním trhu. Navenek vypadá vše jinak, ba i trochu zesvětštěle a obchodně, ale duch Vánoc je stejný, jako býval u nás doma: radost a veselí z božího bratrství s lidmi.
   U mých přátel – i když paní domu byla Češka – vítali Vánoce už jen po kanadsku. Zvenčí zavěšovali na domovní dveře pozlacené jmelí nebo věnec z "holly", cesmíny s tuhými ostnatými listy a červenými bobulkami – symbolem anglických Vánoc; cesmínou obtáčeli i svícny a krb. Na římsu krbu vystavili došlá novoroční přání s překrásnými vánočními motivy. Nechyběla ani tradiční vánoční květina poinsettie s rozložitými červenými květy na stonku. Vnitřní výzdobě domu vévodil vánoční stromek, košatá borovička, ověšená jen barevnými pěnovými koulemi a žárovčičkami a ovinutá stříbrným třepením. Dárky k Ježíšku, převázané stužkou s kokardou, si rodina rozdávala o Štědrém večeru, nikoli jako Kanaďané na Boží Hod ráno. Štědrovečerní večeře, byť se z ní nelinula vůně desatera dobrot, těch maminčiných, byla přece jen vystrojena po česku a doplňoval ji hořící "plumpudding" a "christmas cake". K obědu byl na Boží Hod místo české husy nadívaný krocan s brusinkami.
   Vánoční náladou dojatí krajané se sjížděli do českého kostela svatého Václava v Torontě na slavnou, česky zpívanou půlnoční, aby se – jako doma – poklonili Jezulátku v jesličkách.
   "Narodil se Kristus Pán, veselme se...", hlaholí přeplněný kostel, a já dojetím umlkám. Do mé české půlnoční v Kanadě mi zní hlas vánočních zvonů z našeho kostela svatého Prokopa v rodné domovině a celičkou mne prochvívá. Kolika srdci tu prošla památka těchto lyrických Vánoc spolu s tklivou vzpomínkou na jejich drahé, i ty, kteří spočívají v zemi, tam daleko ve staré vlasti!