Podzim je na severní půlce zeměkoule obdobím zkázonosných vichřic. Nemyslím na vichřice kanadské, které se volně prohánějí po mlazinách, v nepěstěných listnatých lesích a zařádí si i na dálnicích a dosti často i v městech. Vzpomínám na ty české, které se divě hnaly krajinou, rvaly a ohýbaly vše, co se jim zastoupilo cestu. Jak uměly zpustošit naše pěstěné jehličnaté lesy a duby, buky, olše, osiky a topoly lemující louky. Stromy, do té chvíle svorné jako rodní bratři, byly jako posedlé náhlým běsem, zmítaly se v úporném zápase a tloukly se větvemi, až celý les žalostně naříkal a kvílel. Vichřice si nejbujněji zařádila v lese prořídlém, kde vysoké a štíhlé smrky semenáče zpřelámala jako sirky a okrajové statné duby a buky vyvrátila z kořenů.
   Na jindřichohradecku nadělala zběsilá vichřice v  selských "Tálech" pokaždé paseku a v černínských panských lesích bylo po takové spoušti polomů a vývratů, pařezů a haldy chvůje, a vše se pak prodávalo v dražbě – licitací.
   Ty jihočeské, malíři krajinek proslavené březové háje v čas vichřice ještě hlouběji svěsily větvoví. Olámané jejich haluze i větve švestkových a jablečných alejí větrná bouře hnala po blátivých okresních silnicích a silničkách. Servána byla podzimní pestrá nádhera korun a zlaté listí vířilo ve větru jako dukáty rozhozené štědrou rukou boží.
   Krása stromu je nejen v jeho husté, květy či plody obtěžkané koruně, ale též v jeho síle a nezdolnosti. Zda nám vyvrácené a zpřelámané stromy nepřipomenou člověka přemoženého v životním zápase? Avšak stromy bičované větrem a deštěm pod zachmuřeným nebem pozdního podzimu, které se i v kořenech zachvějí, až sténají zulámanými haluzemi, a po přejití vichřice opět pevně stojí na svém místě v pokorném vyčkávání nového jara, zdaliž se nepodobají lidem zoceleným životními překážkami? Takovým je každý nezdar novou příležitostí začíti zase znovu s naději v srdci...
   Není jednoho mezi námi emigranty, kdo by byl zůstal ušetřen starostí, hořkostí v těžkých začátcích a dokonce i trpkého zklamání. Těžké mraky často táhly nad našimi hlavami, až jsme se báli nad nimi se zamyslet, abychom nepropadli beznaději.
   Vždycky smutek jímá naše srdce ze zmaru, který po sobě podzimní vichřice zanechávají, ale je nám to současně poučením, že vnitřní náplň člověka má větší cenu než líbivý zevnějšek, který může být nenadále zničen.