Kdykoli se mě někdo zeptal, jak se mi líbí moje město, po pravdě jsem odpověděl: nelíbí. Nelíbí se mi proto, že nemá žádné náměstí, takový ten střed, kde se soustřeďuje život lidí v malém městečku, že je neuspořádané a celé rozházené cik cak a stejně rozložité do všech stran jak rovina, jíž patří. Ale jestli se mi něco nelíbí, ještě to neznamená, že to nemusím mít rád. Stejně tak mohu mít rád křivonohého, obyčejného psíka, křížence všech ras. A tak je to i s mým městem. Tenkrát jsem mluvil o Čelákovicích, kde jsem bydlel. Leží na Labi uprostřed Polabí.
   Je to můj první domov. Nevybral jsem si ho. Byl mi souzen od mého narození, jako mí rodiče, krajina, řeč. Zde jsme žil víc než čtyři desítky let a navždy pro mne zůstane mým domovem, i když jsem se odstěhoval jinam. Tady byl můj střed světa.
   Jako kluk jsme vylézal na střechu našeho baráku a sedával na lávce mezi komíny a díval se. Měl jsem celé město před sebou prostřené jako stůl: kostel, radnici, tvrz, starou kolonku, novou kolonku, obrovskou halu slévárny, továrnu TOS, které se stále říkalo Volmanka, za továrnou Labe, trochu dál napravo jez, hradby topolů a ještě dál tmavý pruh lesa, za ním na kopci vykukoval zámek v Lysé a ze západní strany pak věže staroboleslavských kostelů. Za jasných dnů jsem viděl Říp vyklopený jak z dlaně, a také Milešovku, někdy dokonce i modravé siluety Krkonoš, docela nizoučko nad obzorem, už jako práh zapuštěný v zemi.
   A jednou jsem na kluky dole v ulici zavolal: Země! Země na obzoru! Snad jsem si tenkrát představoval, že jsem plavčíkem ve strážním koši korábu, a netušil jsem, že skutečně objevuji svou zemi uprostřed země, zemi, která je moje, protože jsem se tu narodil, protože jsem tu prožíval své dětství, a ona mne nezklamala.
   To moje zvolání bylo tenkrát bezděčné a hlubší smysl a souvislosti jsem mu přisoudil až mnohem později, když jsem si začínal uvědomovat význam domova, toho nejintimnějšího místa, kde jsme nejvíc přirození, svobodní a svoji v kruhu svých nejbližších, ale i jako místa, kde žijeme osud svého národa a vlasti.
   Co k tomu ještě povědět? Ještě jednu větu. Abychom mohli objevovat svět, musíme nejprve objevovat a poznávat sebe, musíme objevovat a pochopit svůj domov, tu zemi uprostřed země, od níž měříme všechny dálky.