je vždycky v klínu ticha
posvátný klid v ní dýchá
zdá se zvenčí
uvnitř to však jak v úle zvučí
je v ní vše čisté a jemné
pohoda a jas tu plesá
jako když Bůh tu vládne
a člověk vstupuje na nebesa.
 
Něžní andělé rozdávají tu úlevu
v pohledu ve hlase v úsměvu
mají vzácné pochopení
pro lidské utrpení
Obláčky plují tu míru
i lásky a naděje
člověk má zbožnou víru
že zdravím zas zapěje
že Bůh mu ještě dovolí
aby poctivě pracoval na poli
jež každému na zemi přisoudil
dle schopností a jeho sil.
 
Nemocnice je chrám boží
v němž v zázračnou moc každý věří
Vzdychá a sténá a prosí
leč trpělivost mít musí
i víru v božské předurčení
v pravdu mocné sudby
jež vyřknuta byla při zrození
sudičkami – v pláči či v tónech hudby
Nemocnice je vždycky v tiché náruči
jak v polích prostá boží muka
tu v člověku cosi umlčí
a zbožně na práh nebes pokleká.