Jan Cimický

Nebyla to kniha jedna, ale tři – samozřejmě v jednotlivých etapách a postupně. Ta první, Poslední návrat, je laskavý příběh starého chirurga a malého chlapce. Ti lidé by se asi normálně nikdy v životě nesetkali, ale osud tomu napomohl. Jeden druhého potřebuje... To je novela, kterou jsem si napsal pro radost. Je to čtení, jaké bych asi byl rád četl ve svém dospívání, kde existují i věci krásné a hlavně v lidských vztazích existuje něco křehkého, co činí život o něco hezčí než ve skutečnosti je. Vracím se tam vlastně i ke svým chirurgickým ambicím, které jsem však záhy opustil...
   Druhá knížka jsou Oběti života. K ní mne inspiroval pobyt v Londýně, když se konaly oslavy padesáti let od konce války. Snažil jsem se v té knížce využít vzpomínky mého strýce, který se západní armádou prošel kus Evropy zpět domů. Na setkání veteránů se pro nemoc už nedostal, zařekl jsem se, že tam ty jeho osmdesátileté spolubojovníky vyhledám. Cestou autobusem do Hyde parku mne oslovil nějaký starý muž, který slyšel, že mluvíme česky. K mému překvapení byl právě ze stejné jednotky jako můj strýc. Chápal jsem to jako signál, že toto období dějin musím zpracovat. Můj strýc se bohužel vydání knížky už nedožil...
   A konečně třetí knížka Nekonečná pouť je vlastně sága rodu, který pochází z Řecka a kdysi dávno před Turky utekl do střední a jižní Evropy. Inspiroval mne k napsání kolega psychiatr ze Soluně, který na mne začal mluvit řecky na jednom kongresu. Divil se, že s takovým jménem řecky nemluvím, když v každém větším řeckém městě je nějaká třída či bulvár Tzimiskis... Začal jsem po tom pátrat, ukázalo se, že skutečně dávní předkové přišli z Řecka a díky ochotě a laskavosti řeckých historiků, popů i dalších přátel, jsem se dopracoval k materiálu, který tvoří podklad téhle knížky. Samozřejmě, že mi velice pomohl i objevený cestovní deník mé babičky, která stejnou cestou jako kdysi naši prapředkové utíkala z východu, z Ruska, s pěti dětmi válečnou vřavou zpět domů. Kupodivu stejnou cestou – přes Konstantinopol...