Víte, jak je to těžká otázka? Když autor píše knihu, v tu chvíli je každá osudová. Umřel by, pokud by ji nenapsal. Když je vytištěná, vylétne jako ptáče – a myslí se na další. Přesto mám některé raději. Konkrétně Náměstí zázraků. Možná pro pár básniček, které – jak říká Eva Kantůrková – spadly z nebe. Napsala jsem je na jeden, první zátah a nikdy nezměnila ani slovo, ačkoli obvykle se s textem dřu, třicet variant jedné básně u mne není nic neobvyklého. Ty "spadlé z nebe" jsou Gotická katedrála, Pohlednice z Jericha, Domov. Z Mukáně pak Matka a Duše, z Armoru Rybáři z Camaret a xxx (Rybáři odcházejí na moře...). Z Terra coty pak Deštivá neděle. Říkám jim "klasika". Když chci na nějakém autorském čtení s posluchači "zatřást", použiju klasiku, plus případně ještě Česání oliv z Náměstí zázraků, kde podám malé vysvětlení, že je to psáno v listopadu 1989 v Delfách, zatímco doma... Vždycky to zabere. Z prozaických věcí mne potrápila (tj. zasáhla do krve) při psaní každá. Velice ráda mám právě Odvrácenou tvář úsměvu a cestopis Krajina s osudy, Putování za mínojským princem a Nebe peklo ráj. To je egejský svět, který miluji. Psala jsem to s velikou láskou a chutí, stále doplňuji další věci, momentálně to mám v počítači a chci z toho udělat jednu knížku. Která ovšem nevyjde – kde bych sebrala na nakladatele? Teď mne v mysli souží další próza, do níž bych se chtěla dát, jakési další pokračování životních osudů... nevím, budu-li na to mít sil. Veselé čtení by to nebylo, psalo by se to moc těžko. Dobré by ovšem bylo, kdyby se to podařilo, dušičce by se ulevilo. Ještě chvíli by se dalo i dýchat...