Jaromír Hořec

Byly to dvě knížky. Jedna šťastná a druhá nešťastná. V roce 1946 mi vyšla prvotina nazvaná Jasina. Lektoroval ji pro nakladatelství Františka Borového – edice České básně – František Halas, který ji už koncem války doporučil vydat. Druhým lektorem byl Václav Černý. S Halasem jsem jednal v jeho kanceláři v Orbisu na Vinohradech, kdežto Černý mě pozval k sezení do Národní kavárny na Národní třídě.
   Po únoru mi mohla vyjít další knížka až v roce 1966, resp.  1967. Ten konec šedesátých let, kdy to i u nás začalo tát... Mladá fronta mi měla vydat sbírku Půlnoční jam session s doslovem Josefa Škvoreckého. Přišlo však období po srpnu 1968 a já musel zase mlčet. Knížka, vysazená, zlomená, graficky upravená, ve stránkách, musela jít do stoupy, protože Jaromír Hořec už byl tehdy – v roce 1969 – podle kvalifikace StB "nepřátelskou osobou", která se ocitla na černé listině.
   Tehdy se ve mně zrodilo rozhodnutí a vzdor. Založil jsem samizdatovou edici Česká expedice, která během totality a okupace bylo opsáno na 150 různých rukopisů. (V roce 1981 jsem byl také za to zatčen a odseděl si půl roku v Ruzyni. Prý jsem podle paragrafu 98 Tr. z. podvracel republiku.)
   V první knížce jsem vstoupil do hájemství poezie. Druhou – vyšla až po listopadu 1989 – jsem se definitivně rozešel s bludy a omyly a – i když umlčován – byl jsem vnitřně svobodný.