Paradoxně to byla kniha napsaná jaksi bokem, na příkaz dne: Sešly jsme se v této knize. Byly to rozhovory s ženami, které nějak souvisely s procesem, který právě probíhal. Obviněn byl Václav Havel a další z podvracení republiky, proces měl velký mezinárodní ohlas, do Prahy přijel jeden francouzský nakladatel, s nímž jsem se domluvila, že pro něj knihu udělám. Jsou v ní rozhovory s Olgou Havlovou, Martou Kubišovou, Jarmilou Bělíkovou, Marií Rút Křížkovou a dalšími o jejich vztazích k obviněným, k nezávislé kultuře, duchovním vybavením, disidentských činnostem apod. Kniha kromě Francie vyšla i v Německu, zde česky a německy, a za české vydání, když je zachytila policie při pašování na hranicích, obvinila z podvracení republiky mě. Ta kniha byla významná pro mě osobně hlavně tím, že zkušenost z ruzyňské věznice mě přiměla napsat knihu další, Přítelkyně z domu smutku. Těžko bych rozhodovala, co pro mě osobně bylo důležitější, zda napsání dvou knih anebo tvrdá vězeňská zkušenost, která – zase paradoxně – v člověku, pokud vězení podlehne, zvýrazní některé základná lidské hodnoty. Například porozumění pro lidské neštěstí.