Jiří Klobouk
 
Když jsem se po přečtení sbírky povídek Williama Saroyana, Mladý odvážný muž na létající hrazdě, "rozhodl stát se spisovatelem", bylo to osudové ovlivnění na život. Otázka, nakolik mě vlastní tvorba ovlivnila v osobním životě je položena z druhého konce, ale má svoje opodstatnění. Rozhodne-li se autor napsat kupříkladu knihu o archeologovi, který se zamiluje do svého nálezu, od prvního slova k poslednímu prochází tvůrčím procesem, který ho na řadu let zcela pohltí. Obecně řečeno, k napsání románu potřebuje spisovatel protagonistu, který je nosným příběhem příběhu. Je prodlouženou rukou autorova tvůrčího záměru. Potom se může stát, že tak jako se herec na jevišti převtělí do role ďábla či anděla, autor nejednou splyne se svým alter ego natolik, že i mimo psací stroj přebere jeho manýry. V románě, Můj život s Blondie, Harley Davidson žije dvojí život – jeden v realitě a druhý vysněný. Zcela určitě bych nestrávil čtyři roky psaním něčeho, s čím bych se alespoň částečně neztotožňoval. V této souvislosti by mě zajímalo, nakolik se autor Hašek lišil od svého románového hrdiny Švejka.
   Jiné je to s literaturou, jejímž nosným pilířem je skutečná událost. V takovém případě se autor ztotožňuje s realitou, aby o ní mohl podat svědectvi. Teprve při psaní Protikomunistického manifestu (1975) jsem si ověřil zrůdnost této ideologie v její celistvosti. Pokud románová postava někoho zavraždí, je to manipulační prvek spisovatelova fiktivního záměru. Naopak mrtvoly zlikvidovaných odpůrců komunistického režimu byly dennodenní skutečností. Autor ji zaznamená a předá čtenáři. Pravdu zaznamenává podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Spisovatel má za úkol vyjevit pravdu a vraha odhalit.