Stanislav Komenda (1)
 
Zadání zní – Která z Vašich knih nejvýrazněji ovlivnila Váš osobní život...? Jako profesionální kverulant a připodotýkatel, to jest kibic života, si dovoluji podotknout, že adjektivum osobní ve spojení se substantivem život se mi zdá být poněkud nadbytečné. Život je totiž záležitost hodně osobní sama o sobě. Omlouvám se – bylo to jenom takové seknutí drápkem do vlastních řad.
   V klasické knížce anglického humoru Small world se diskutuje o jedné PhD disertaci s názvem Vliv Elliota na Shakespearea, což je název zcela absurdní, nedodá-li se, že jde o vliv Elliotův na percepci Shakespeareova díla. Pak to ovšem smysl dává. Dovolím si tohoto nápadu využít – a diskutovat nikoli o vlivu některé své knihy na můj život, nýbrž o vlivu mého života (jedné životní události) na vznik jedné mé knížky. Pokud by má tendence k anarchii překročila tímto počinem literárně únosnou mez, nemám nic proti tomu, aby byla tato má úvaha vyřazena a bylo jí zabráněno vstoupit do kyberprostoru.
   Když mne před necelými dvěma roky postavil život před hotovou věc mozkové cévní příhody a následných doprovodných jevů, jedním z výrazných pocitů, vedle přirozeného a snad i pochopitelného zděšení, byl pocit křivdy. Na křivdu je každý z nás připraven reagovat – lítostí, projevy nespokojenosti a výhrad – ale také vzdorem, nesouhlasem a zarputilostí. Ten můj nesouhlas měl podobu protestu a trucu – když Ty (Živote) vůči mně takhle, já to jen tak nenechám. Myslím, že tohle by docela dobře mohly být pocity zápasníka, kterého soupeř položil na lopatky – který si však i ve chvíli, kdy je odpočítáván, vzdorovitě říká – Takhle to nemůžu nechat, ještě není všem dnům konec, prohraná bitva nemusí ještě znamenat prohranou válku. A když jsem se, už trochu vystřízlivělý, pokoušel přeskupovat své síly (má vojenská minulost desátníka protiletadlového dělostřelectva mne k používání strategické válečnické terminologie nepochybně opravňuje), docházelo mi, že jediné, oč se mohu pokusit, je ze své nevýhody, ze svého maléru vytěžit příležitost k činu. Asi jako člověk, který, jsa pozván na večeři, špatně odhadl společenský význam situace a místo ve fraku přišel v civilu (doktore Karle Čapku, promiňte mi); ze své nevýhody se nevytáčí omlouváním, naopak, tváří se zpupně demokraticky a odmítavě k přežitým formalitám, dávaje najevo svou povznesenost nad zkostnatělé společenské zvyklosti.
   Protože mé možnosti protestu se mi jevily jako velice omezené, celkem přirozeně z toho vzniklo rozhodnutí, že prostě svou příhodu popíšu. Přihlásím se k ní. Ne sice hrdě, ale otevřeně, přijímaje svou mozkovou cévní příhodu jako výzvu, jako handicap naložený na dostihového koně. Jsem sice už roky zvyklý psát – nikdy jsem si však nemyslil, že bych se mohl pokoušet o napsání souvislejšího literárního útvaru. Doposud jsem se vždycky bavil něčím, co by se dalo označit jako glosy na okraj života. Nikdy jsem se necítil být stavitelem katedrál; to, co mne bavilo, bylo všímat si, že za komínem doškové střechy se uchytila a vyrostla mladá břízka jako demonstrace faktu, že život je houževnatý a nikdy se nevzdává, dokud existuje alespoň špetka naděje.
   Půl roku pobytu na klinikách a v sanatoriích má hodnotu studijního pobytu v zahraniční výzkumné laboratoři anebo mezi Papuánci v odlehlém údolí na Nové Guinei. Pacient vnímá nové prostředí zvnitřku – pozoruje své spolupacienty, sestry a ošetřovatelky a samozřejmě i doktory podobně jako etolog studující chování goril v džungli rovníkové Afriky (ctihodní páni kolegové i něžné sestřičky, promiňte). Specifičnost mého postavení byla v tom, že mým civilním povoláním biostatistika je analýza dat biomedicínského výzkumu, zejména výzkumu konaného na klinikách – což způsobovalo, že jsem při svých etologických pozorováních vždycky stál jednou nohou vně světa nemocných. Postavení dost specifické – a tím lákavější využít ho i jako nástroj mého vzdorování.
   Čtyřicet let jsem byl zvyklý stát v procesu poznávání ve světě zdraví a nemocí na straně těch, jejichž úkolem je poznávat. Teď jsem měl okusit, jak se hrají role těch na druhé straně – pokusných králíků, odborně řečeno těch, kteří data poskytují. Němci mají pro to výstižné výrazy – Informationsnehmer a Informationsgeber. Došlo to tak daleko, že jsem při nedávných obhajobách jedné doktorské disertace jako člen zkušební komise sledoval videozáznam své vlastní chůze jako člena skupiny probandů, na nichž se měřily parametry chůze paretiků ve srovnání s chůzí osob nepostižených. Dokonce jsem se přitom odvážil požádat děkana fakulty o dvojí honorář – jako člen komise a jako poskytovatel dat. Reakce děkana nesla typický znak současné ekonomické situace – mou, jistě oprávněnou žádost odbyl prohlášením, že data si pořizuje doktorand za svoje.
   Uvědomuji si, že na situaci, kdy se autor nechává inspirovat svými vlastními zážitky, není nic mimořádného. Běžné už není, když přitom jde o život. O život autora.
   Tu knížku jsem napsal. Dokonce se rukopis – díky šťastné shodě náhod – podařilo vydat půl roku po jejím dopsání. Vlastně to byly knížky dvě, protože nakladatelé dnes zřejmě dávají přednost knížkám štíhlým až hubeným, zřejmě inspirováni tendencí současné módy. Tu první vydalo nakladatelství Ivo Železný pod názvem Ztráty a nálezy s ručením omezeným, tu druhou vydavatelství VUP Alma Mater Olomucensis, Univerzity Palackého, s titulem Když krev neteče.
   Jako statistik už téměř padesát let přináším oběti na oltář bohyně Náhody Tyché. Jde o bohyni olympskou, jejíž kolegyně v mytologii římské je známa pod jménem Fortuna a ve slovanské Štěstěna. Mou vzdorovitou reakci na mozkovou příhodu, kterou mne obdařila, přijala zatím bez odvety. A tak mi nezbývá než doufat, že jí není tak docela cizí to, co my lidé nazýváme sportovním duchem a smyslem pro fair play. Samozřejmě, že vím a jsem srozuměn s tím, že tahle naše (bohyně Náhody a moje) hra je rozehrána na dobu pouze určitou, a tím, že tato doba je známa jenom jí. I to je součástí pravidel hry a já nemám v úmyslu protestovat.
   Docela nedávno jsem dostal dopis od jisté paní, která si Ztráty a nálezy přečetla a která sama utrpěla mozkovou mrtvici (podle statistiky je nás takových moc a čím dál víc); kdybych měl jeho obsah shrnout, mohl bych říci, že mi dala najevo, jak mnohé může být společné v obecném lidském údělu.
   Takže – vlastně i tahle má knížka ovlivnila můj život – a naplnila tak skutkovou podstatu toho, čemu teorie systémů říká feedback neboli zpětná vazba. Životem podněcováni na jeho stimuly reagujeme a on je zahrnuje do seznamu daností života, s nimiž se v budoucnu bude počítat jako s novým faktem. Já vím, že jsem troufalý – nicméně nemohu odolat, abych neprohlásil, že napsání každé nové knížky učiní svět jiným než byl předtím. Možná lepším, snad horším. Jistě jen docela málo, třeba úplně neznatelně. Vím, že tvořit může člověk jen z toho, co do něho bylo předtím vloženo. Ovšem samotný fakt tvoření a zachycení příběhu je něčím, co konkrétně činí tělem slova ... a pak stvořil člověka k obrazu svému...