Procházejí prostorem vědomí, když zaznamenaly otázku, mnohé tváře, mnohé skutky, mnohé sny a také smutky, metamorfované k nepoznání, totiž do metafor, aby, když už se nemohou dočkat odpovědi, sestoupily níž, do podvědomí. Toho se už ani neptám, protože hned samo píše odpověď: Jako se zavíjí okraj zeleného lístku, jako se stáčí okvětí růže do svého středu, právě tak se tvoje duše točila a točí okolo dokola kolem psaní. První báseň! První knížka! Třetí! Pátá! Kolikátá pak je ta, jež se právě sází? Která je ta nejvlivnější, osudová, nejhlavnější? Která je to? Že se ptáš! Přece příští! Copak už se dalo popsat všechnu krásu slovy? Všechnu tíseň že se dalo změnit v naději? Ještě čeká hodně práce, než se z šera stane světlo! Takže až ta příští, a ještě příští, bude-li to shůry dovoleno!