N. N.

K takové situaci skutečně došlo.
   Bylo mi asi pětapadesát, když jsem se vypravil na lodní zájezd po severských zemích. Sám, bez manželky. Protože jsem založením monogamista a byl jsem vždy svým partnerkám bez problému věrný, dopřával jsem si při podobných příležitostech trochu flirtu a společensky přijatelného erotického osvěžení. I při tomto zájezdu jsem si vyhlédl společnici, abych si zostřil smysly pro vnímání přírodních krás a měl s kým sdílet své zážitky.
   Atmosféra výletního parníku, mořských plání, fjordů a zemí, jakými jsou Faerské ostrovy, Island, Špicberky či Norsko, poskytovala spoustu neobyčejných dojmů. Nechtělo se mi však psát deník ani přírodní poezii. Napadlo mě něco jiného. Protože jsem nikdy nepsal milostnou poezii (kromě banálních pubescentních veršů jaké páchá každý), řekl jsem si, že vyzkouším, jak se dá kombinovat milostná lyrika s cestopisnými dojmy. Každý den tak vznikaly verše, které jsem pak večer v lodním baru věnoval a předčítal zájezdové přítelkyni.
   Tohle poetické cvičení mě chytlo víc, než jsem čekal. Vžil jsem se do zvolené role tak důkladně, že se mi po letech opět rozbouřila krev, třeštila mi hlava a zažíval jsem ono krásné šílení, jaké postihuje všechny zamilované – dodávám však, že vzhledem ke svému věku a k uvedeným zásadám pod morální kontrolou. Nechtěl jsem se s objektem svých poetických dedikací vyspat, erotický náboj se proto nevybil sexuálním stykem, a přešel do básní. Alespoň já byl s nimi spokojen a po návratu domů pokračoval v psaní dalších veršů a v jejich stylizaci do fiktivního konfliktu mezi dvěma póly a světy – až sbírka dostala žádaný tvar, název vystihoval konflikt mezi severským a jižním živlem (ženským i přírodním) a v podtitulu stálo: erotický cestopis.
   Po návratu se žena mimoděk zeptala, do koho jsem se tentokrát zamiloval, a já milostné extempore klidně přiznal, neboť jsem věděl, že je pochopí jako nevinnou a přechodnou záležitost. Vše se zdálo v pořádku, v mezích naší vzájemné tolerance.
   Problém však nastal, když si přečetla básně, které jsem bezelstně nechával na psacím stole. Způsobily šok, katastrofu! (Asi proto, že pro ni jsem nikdy nic takového nenapsal. Proč? Brali jsme se rozvedeni, v zralém věku, moje láska k ní byla klidná, přátelská, domácká...)
   A nastalo kruté žárlení, obviňování, proklínání mne i těch básniček... A začaly manželské hádky, při nichž se ventilovaly všechny neshody do té doby skryté či přehlížené. Snažil jsem se vysvětlovat, co se asi ženě vysvětlit nedá, že o nic nešlo, jenom o hru, o literární stylizaci..., přiznával jsem jiné hříchy, ale hájil právo na vyjádření nejkrásnějších lidských citů... Bylo to samozřejmě k ničemu. Oleje do ohně pak přilévalo to, že jsem se svou severskou vílou občas zašel na kafe.
   Hádky nekončily a já byl nucen ke slibu, že ty básně neotisknu a s tou ženou se už nikdy neuvidím. Dlouho jsem vzdoroval, ale nakonec jsem kývl, abych měl konečně pokoj a naději, že náš spor definitivně skončí.    Když mi však žena za pár dní začala všechno znovu vyčítat, něco se ve mně zlomilo. Zalitoval jsem, že jsem se zřekl jak toho, co se mi podařilo vytvořit, tak práva stýkat se počestně a veřejně s kýmkoli. Tím se náš vztah rozbil a po čase jsme se rozvedli.
Přítelkyni jsem podle slibu už nikdy neviděl a knížku milostné poezie vydal teprve řadu let po rozvodu, kdy už mou nešťastnou exmanželku rozchod přebolel.
   Pošetilosti lásky? No comment...

(Jméno neuvedeno na přání autora anketního příspěvku.)