Olga Nytrová
 
Každý hledáme své zlaté rouno a někdo by řekl zdoláváme svůj Mount Everest. Kniha, kterou člověk začne psát, je výzvou tohoto typu. Ona sama se začne ptát: "Člověče, co jsi dělal, nemarnil jsi svůj životní čas, máš ke svému životu úctu, schweitzerovsky řečeno, a chceš ho dovést k jeho opravdové hodnotě? Jak jsi vnitřně rostl, zdokonaloval své vnímání SLOVA, zvládal řemeslo, pamatoval si souvislosti, přemýšlel, hledal, přemáhal svou lenost, dumal, meditoval? Bavil ses u toho a byl dost pokorný, otevřený naslouchání?"
   Hned vedle vinohradského činžovního domu, ve kterém s manželem, Václavem Strachotou, bydlíme, stávala židovská synagoga, za války vybombardovaná. Je to zvláštní místo, cosi tu vane, jako by zde osud hovořil neobvyklou řečí. A tady v Sázavské ulici jsem začala pracovat na knize Ohlasy Starého zákona v české literatuře 19. a 20. století., společně s profesorem Milanem Balabánem, s nímž prožívám tvůrčí přátelství od roku 1970.
   Každá kniha má svůj osud, každá něco vyzařuje. Michal Ajvaz, můj spolužák z fakulty o ročník výš, například připomíná, že kniha má svou vlastní auru. Knížka je spojena s pocity novosti, překvapivosti, objevování. Intelektuální, citová i duchovní zvídavost si v literatuře přicházejí na své.
   Sledovat dialog mezi hebrejskou poezií biblickou (verše silné, uhrančivě krásné) a českou poezií a činit tak nejen pro vlastní vnitřní poznání a prožitek krásy, ale abychom nabídli plody svého úsilí bližnímu, je nesmírně obohacující. Pro větší výstižnost dokonce můžeme použít nádherné české slovo zbohacující. Kniha vznikala tři roky a vyšla na podzim 1997. Nyní pátým rokem píšeme její pokračování, jsou to Ohlasy Nového zákona v české poezii 20. století. Protože bylo-li řečeno A: Starý zákon, bylo třeba dopovědět i B: Nový zákon. Osm let práce, to už je čas, znamenající v podstatě půlgeneraci.
   Jde o setkání s knihou, které mě velmi oslovilo, prohloubilo mé duchovní senzorium, vnímání metaforiky, krásy slova, je to cesta za nejhlubšími významy SLOVA, které bylo na počátku.
   Ráda bych se zmínila i o pomoci mého manžela Václava, se kterým v posledních letech jako autorka spolupracuji především. U "Ohlasů" laskavě pomáhá s kontrolami citátů a připravil i potřebné rejstříky.
   A kdybych měla jmenovat knihu, která je mi obzvlášť blízká z naší manželské dílny, byla by to ta první – Králové, královny, princové, princezny českého filmu aneb Představitelé kultovních pohádek vyprávějí (1998). Oslovila mě i mého muže jednak tématem a pak i tím, že nám ukázala úžasnou možnost souhry, vzájemného doplnění se, šanci slyšet se navzájem. Ověřili jsme si, že jeden a jeden nejsou dva, ale "tisíckrát jeden". Díky tomu, že na sebe dokážeme navazovat a dát jeden druhému inspirativním způsobem prostor, už spolupracujeme na společné šesté a sedmé knize memoárového charakteru. Je to radost a dar.