Mail 2.
 
– Víš?
– Vím.
– Jak?
– Celá.
– Jen "la–la"...
– Zcela.
Dolce,
viva,
presto.
– Přes co?
– Tři É,
pak hraj Cé,
tři porce Déčka
v polibku
před Há.
– Osudová.

Mail 3.
 
Air mail.
Má zlatá, nemel!
Co měl –
neměl.
V ní
měl.
Nevěděl?
Vnímal?
Věděl.
Jen
neudělal nic víc,
byť věděl,
že týden bez neděl
je jen díl
z těch děl
co by mít mohl,
co by snad měl,
kdyby chtěl...
Bál se? Ne těl.
Ona či on
že v létě
naletěl?
Ne.
Jen neznal čistírnu
návyků košile
železné.
Nedopověděl.
Odpovědný zodpovědnosti
beze změn.
Tak tedy –
Air mail!
A... se měj!

Mail 4.
 
Počítačový mail měl vztah s jemnou Air mail. Ona mu však věčně lítala někde vzduchem se zprávami, zvěstmi, poselstvími na dlouhých tratích, na dlouhé lokte, jakživ se nevracela načas. Jen na čas.
   Počítačový mail byl přesný, rychlý, korektní, omyly opravoval ihned, řádky vracel, čistil a pečlivě vylepšoval na obrátku, nemusel nikdy ani jen vstát ze svého pevného zakotvení.
   Air mailku měl za trochu lehkonohou, roztěkanou, nestálou a hlavně zbytečně rozmáchle romantickou, plýtvavě zážitků přelačnělou, nevypočitatelnou. Rušila jeho klidnou jistotu existence, sytivě přebohatou přísunem nových informací z celého možného světa. Stačil si sám – ve službě jiným, ale poklidem v sobě. Ta láska – byl omyl. Nepotřeboval ji. Air mailka ho vlastně spletla. Začala být na obtíž svou věčně chtivou duší po změně, pohybu, zbytečným sněním ve výškách.
   Tak ji vymazal z programu, z příjmu zpráv, z paměti. Sedě sám se sebou, ve službě celému světu – zapomněl, že svítí nejen on sám – obrazovkou, ale i nebe nad ním s bláznivě hýřivým slunkem, palčivým mrazem, jiskřivou nocí, dálkami, které překlenuje skutečný společný "air". – Nepotřeboval zvednout oči k obloze.
   Přijímal – vysílal dál svůj mail od světa celého, světu celému, neboť o vůních, barvách a té noční růži si mohl sám v sobě – vše – přečíst.

Mail 5.
 
– Nemohu spát.
– Tak si snij.
– Zhnij?
– Žiješ. Chceš snad něco víc?
– S ním, nebo s tebou? Smím?
– Spi.
– S kým?
– Vím?
– Víš.
– Vidíš. Už sníš.
– Co nesním, vysním, co nesmím,
zbyde mým písním.
– Nesměj se
seriózním, přísným...
– V přízni souznění
tedy konvencím tvým.
– Zas reješ!
– Nevím. Rozvaž mi křídla.
Letím.

Mail 6.
 
(V trojúhelníku se sebou)
 
Bůh – duše – rozum
Duše – rozum – já
Rozum – já – duše.
A ještě on.
A On.
Mamon ne.
Mon ami.
Moon – a my.
Nebe – peklo – ráj.
Hraj.
O co?
O duši?
Ostošest?
O rozum –
nerozum, co um
tak umí.
Umyj co třeba.
Vyčisti pro chleba.
Nech místo pro Boha.
Pro duši.
Duo duší.
Užij
dne do večera.
Já – ty – On.
On – ty – já.
Ty – já.
Tyjátr?
Uno – duo – tré,
conditional "IF".
Kdyby.
Kdyby co?
Crazy – funny – love.
To live – or leave,
too live
and leave to live
my love?
To live
or leave
and love him?
Lávka nad propastí.
Ruku ti podal
Bůh.
Tak nepadni.
Nespadni.
Boeing nákladů:
Bůh – duše – rozum,
rozum duše,
nerozum já,
výška pořádná.
Deset tisíc metrů
nad zemí.
Odpoví?
Kdo ví,
kdo to
dopoví.

Mail 7.
 
S ním?
S ním!
Sním,
či bdím?
Smím? –
Musím.
Because
I believe:
jsme rým.

Mail 8.
 
Prach cest na tvých vlasech
odnikud – ke mně.
Práh před krokem mým
odevšad k tobě.
 
Daleký jsi k dotekům,
místo tebe – blues.
Pojď, podvedem oblohu,
nastartujem z nesetkání
Malý, Velký vůz.
 
Rozsypeme roh hojnosti
Štěstěny i náruč Múz,
k lásce pohneme Venuši,
holko zářná, tak to zkus!
 
Roztoč kolotoč nadějí,
malá přání velkých snů,
velké tužby vypusť z klece
propadlých jízdenek dnů.
 
Posuneme časoprostor
"tape recorder" funguje,
Pacifik líbá Atlantik,
pól si s pólem mailuje,
 
jiho-sever s pásmy času
budoucnost si maluje,
slunce vyšlo, kde šlo hajat,
souš se s mořem miluje,
 
Kepler, biskup, Galileo
jdou spolu na panáka,
Pánbíček s taktovkou v ruce
střídá Leo Bernsteina,
 
Bach zve k varhannímu sólu
jenom Čárlse Vlacha,
v rock-and-rollu na oblaku
Marilyn svádí Einsteina.
 
Zvěrokruh se dá poroučet,
poledník chce mít rovník,
horoskop šel na zálety,
z Herkula je milovník,
 
stálice připíjí swingem,
Jižní Kříž na rogalu,
na nebi – je prostě mejdan
velkoplošných lokálů,
 
k bicím – usedly si sopky,
tympány hrá zemětřas,
saxofon si vymínily drze
komety z nejdelších tras,
 
oběžnice s kastaněty,
Uran s Plutem kontrabas,
na havajku umí Saturn,
Mléčná dráha druhý hlas.
 
Počasí se satelity
v hard-rocku maj zásnuby,
k jazzu lásky přes hranice
prší sluncem – já a ty.

Mail 9.
 
(Chybějící nota)
 
utekla tak tiše,
vyklouzla
z řádu harmonie,
z řádků
i z osnovy
nechtěla okovy,
být jenom
v ozvucích
ozvěny jediné
navěky
Koho?
Komu?
Proč a nač?
Kudy?
Být sebou!
Zkusit si risknout
začít vždy znovu
jinak
a naschvál!
V předtaktí
sólo,
a třeba neumně,
a byť i ztřeštěně
zakopnout o rytmus,
klopýtnout v kontrapunktu
možná i vyzývavě!
Těch nápadů
jisker a jiskření
v úletové
tak malé hlavě.
Hlavičce černé
kulaté,
držené v akordu
společnou nožičkou
povinné jednoty
netoužené.
Tak nechtěné,
poutané úmluvou,
vnucenou zvnějšku.
Ptá se tě čas,
šeď zvadlých xeroxů,
po autorech
tvého
včerejšku?
Dohlédneš zítřků
v nelibém sevření
múzicky
prý ladících taktů,
když hledíš
jinak
k jinému objetí
za hlasem
hlazení
jiného souzvuku
ligatur,
dvojhlasu,
rytmů.
"Might you?"
Vyklouzla notička,
upláchla tiše.
Nesklouzla?
Uklouzla?
Zakotví v melodii
nového přístaviště?
Možná ji uslyšíš.
Co když ne?
Pochopíš?
Ty snad víš
že poznáš
již všechna
zákoutí duše své,
záchvěvy
neměnné,
navždy pevně
a sebejistě??
Tak žij!
Však po svém!
Blaze!
Ona se utrhla,
bláznivá,
z řetězu
žluklého
přízraku
takty nalinkovaného
kolejiště!
 
Good luck
má malá notičko!
Na tvoje lepší
"příště"!!

Mail 10.
 
Zabalím se do Tvého hlasu,
ovine mě přístřeším,
podrží teplem nadějné chvíle
(ať nehřeším,
však na okamžik
je mi vším):
vím,
jsem,
cítím,
byť nelze tím
otevřít stavidla
řešením.
 
Vchoulí se chvílí
mé já – do Tvého,
hlas pohltí soudnost
souzvukem ducha mého,
dotkne se touhou těla Tvého,
okouzlí jedem.
Jdem –
Já ve Tvé dálce,
Ty ve mně – zde,
opojně blízko,
nedosažen,
teď beze mne
omamně vroucný,
nedosněn,
jen slyšen.
Oslyšen?
Oba chcem?
 
Mail 11.
 
Proč jsi
kde jsi,
když nejsi,
kde máš
být?
A já teď tam,
kde nechtěl jsi
mě mít?
Do prázdných
schránek dnů
naleješ naději,
však komu
ji dát pít,
když klíč k nim
spolkl čas?
Příliš pozdě?
Či snad příliš včas?
Na setkání,
na potkání,
nemíjení?
Pošli mi tóny
na rande,
klávesnici
za rámě
místo Tvojí paže.
Takže?
Zbyl jen stesk
v taktech
tak taktních objížděk –
nač tedy v příkrasách
nadějí
aranžmá vícehlasu
slibovat?
Mám mat?
Či chceš mě
skutečně
mít rád?
Já slyšela se
už jen s Tebou
noční songy
hrát.