Zahrada Getsemanská
 
Zahrado setmělá,
zahrado Getsemanu,
až k tobě dospěla
po bílém oceánu
 
má bárka bezboká.
Zahrado mlčenlivá,
zahrado proroka...
Bože, co ještě zbývá,
 
co ještě má se stát
tam před branami rána?
Čí smělý majestát,
čí duše zotvírána
 
bude jak dávný hrob,
čí bezmocnost se vryje,
čí bolest bez obdob
do prachu Kalvarie,
 
aby se smutek čas
obrátil hlavou dolů?
Čí temný předobraz
zastře tvou gloriolu?
 
Zahrado, ty jsi má,
ty neznáš jiné řeči.
Můj čas již nevnímá,
má slova nevyléčí,
 
jen ty mně zbýváš teď,
jen poslední tvé ano,
ta hořká odpověď.
Až bude dokonáno,
 
až bude pozdě již,
kdo rozptýlí tvé stíny?
Ke komu promluvíš,
až přijde někdo jiný?

Poušť
 
Bezbřehá poušti samoty,
nezměrná stepi ticha,
tisíce dnů jsem jako ty,
poutník, jenž nepospíchá,
 
ve svých zavátých šlépějích
nalézal stopy cíle.
Bezmezná pustino všech tich,
co uplývá, je chvíle,
 
ale čas trvá od věků,
co bez stop se ztrácí,
co cizího je člověku,
k tomu se stále vrací
 
a přemítá sám o hvězdách.
O čem snil chlapec malý,
když po prvé jej pojal strach,
že jeho touhy lhaly,
 
že není to, čím hovoří
hedvábné cizí tváře,
že dobrodruzi na moři
mají své slabikáře

a čtou v nich, čtou ta písmena,
jež píší hlavou dolů.
Nesmírná poušti neměnná,
jsem číšník tvého stolu,
 
jsem slepý bard a ty jsi ta,
jež nemá luk a strání,
uprostřed níž se procitá
v horečném rozjímání
 
a která vrací srdci klid
tisícidenním postem.
Přišel jsem k tobě pro svůj štít.
Jsem poutníkem. Jsem hostem.