Vězeň
 
Brodím se ve svých vzpomínkách,
který nikdy nezapomenu, kterým nikdy neuteču.
Všechno jsem ztratil – pro prachy, pro moc,
pro slávu – proklínám ten den.
Teď nemám nic,
jen slzy v očích a pouta na rukách.
Můj svět se zbořil a já si myslím,
že už nemám, nemám žádnou šanci.
Snad nikdo není jako já,
protože já jsem vězeň...
 
Vězeň svých prachů.
Vězeň svý moci.
Vězeň svý slávy.
Vězeň svýho života.
Vězeň ...
 
Moje srdce krvácí, moje duše
je roztříštěna na tisíce malých kousků.
Ztrácím kontrolu nad svým tělem.
Ptám se – proč musím tuto noc zemřít –,
– řekněte mi – někdo – řekněte mi proč?
Vím. Byl jsem krutý, bezcitný,
a tak nikdo nebude plakat.
Snad nikdo není jako já,
protože já jsem vězeň...
 
Vězeň svý duše.
Vězeň svýho srdce.
Vězeň svý krve.
Vězeň svýho těla.
Vězeň ...
 
Zůstal jsem sám ve strachu ze smrti,
ve strachu ze života, ve strachu z bolesti.
Dotk jsem se svý slávy a teď musím
platit láskou za všechno, i za déšť.
Jsem vyčerpán, má spása žádá za další
život příliš, příliš moc.
Seru na to, stačí mi těch pár let,
co jsem moh žít ten velký třesk!
Snad nikdo není jako já,
protože já jsem vězeň...
 
Vězeň svý svobody.
Vězeň svý spásy.
Vězeň svýho vzkříšení.
Vězeň svých roků.
Vězeň ...
 
Jedna zbraň... jeden náboj... jeden výstřel...
 
Vězeň svý smrti...

Květinovej klub
 
On nemůže se smát – nemá zuby,
protože moc povídal,
a tak ho někdo kop do huby
a Bůh se jen škodolibě usmíval.
 
S prvním bonzem ztratil čest
a místo ní pak něco ran –
hojit si je musel sám.
 
Tak skončí každej toho druhu
– lacinej pohřeb na malým krchově.
Byl v květinovým klubu
– kde se platí hotově.

Díky...
 
Kdo mi dal život – to vím.
Kdo duši – v tom je potíž.
Bůh? Možná, já ale nevěřím.
Déšť, přišel tiše jako mim.
Na nejvyšší terase města ležím.
 
Možná že už spíš.
Jen se trochu divím.
Že jsem.