2
 
Pěším v literatuře byl písemný znak vždy filozofickou metodou i filozofickým východiskem. A když jsem se dva roky před koncem tisíciletí vrátil do literárně společenského života (a jak jinak – do Plzně, kde jsem poprvé publikoval časopisecky i knižně!), bylo to ze vzdálenosti sedmnácti let. Cestou jsem potkal osudy básnivosti Hany Gerzanicové a Karly Erbové, rodaček plzeňských a v mém vědomí objevů. Upoutaly mne, neb symbolizují jařmo souvztažných rozličností do podobnosti přerostlých: také Hana Gerzanicová se do Plzně vrátila a dokonce ze vzdálenosti takřka půlstoleté (a až ze Sydney), a Karla Erbová, poutnice křtěná vytrvalostí, zas má samizdatovou edici Strom, a považte: na mé zpáteční jízdence je autorská značka stylizovaného stromu. Vskutku tedy musí být jen jedna jediná básnivost Básnivosti, delimitovaná ujařmeně jednostejným v jediné svrchované jistotě kosmu – v mystice. Nebyla tedy příležitost jen tak obejít básnivost Hany Gerzanicové a Karly Erbové, a popravdě nebylo ani vůle.

3
 
Jazyk-tvořitel je z fenoménů beze zbytku pojmenovávajících, ba vytvářejících Básnivost veškerého existenciálního a v ní jednostejného individuálního v dobových úvratích dějin.
   Rozhodujícími znakovými komponenty Gerzanicové básnící jsou strom, mlha, vesmír, mystika, symfonie.
   Strom, řeka, osud, kámen, paměť, stíny, hrdost, (po)msta – toť posloupnost znaků sdělení Karly Erbové básnící.
   Strom v obou případech a se stromem dva páry příbuznosti: mlha – řeka, osud – vesmír. Jsou z nejzákladnějších znaků slovesného umění a slovesná tvorba se k nim dopátrává po celé dějiny literatury.
   Protože mladičká zamilovaná romantička Hana Gerzanicová odešla z rodné země do Austrálie a svou slovanskou podstatou nikdy nesrostla se společností protinožců, byl čas její básnivosti prohněten steskem po domově.
   Kdežto Karle Erbové se vlast stala nedomovem s přílišnými stíny, nikoli stromů, nýbrž vysokých zdí, především zdí-pomstou triumfujících ohrožených v moci a ovšemže zdí-hrdostí a (po)mstou ponížených. Existenciální uhlédání Karly Erbové míří do dějin a souběžně k neiluzornímu vyjevení fenoménu ženství. Mystičnost a symfonie jsou pro Hanu Gerzanicovou všeobecnými a vše vstřebávajícími, Karla Erbová potřebuje navíc stopu. Lidská stopa je tu mystickou (jak neříci?) reálií.

4
 
Hana Gerzanicová přijela do Plzně po listopadovém politickém obratu poprvé v roce 1992 po čtyřicetiletí prožitém u protinožců (prolog emigrantské pouti si prožila v Německu). Od roku 1998 zde žije natrvalo. Plzeňští vydavatelé vydali nákladem autorky sbírky Ve stínu eukalyptů (Karel Veselý, 1996), Nová epocha (opět Karel Veselý, 1998) a Kam cesty vedou (občanské sdružení PRO LIBRIS a vydavatelství FS PUBLISHING, 1999). V doslovu k poslední jmenované sbírce stojí: "Ve své lyrice se vrací k české vlasti, k čisté až dívčí naivitě, kterou se snaží obsáhnout krásu a kulturní bohatství." Mé rozjímání se zase neubránilo evokacím vokativních a apelativních strof Jakuba Cvačky přinášených Poslem od Čerchova a Domažlickými listy. Nicméně cílem túry za básnivostí Hany Gerzanicové jsou hraniční kameny strom, mlha, mystika, symfonie coby stavební znaky filozofie o světě a existenci a prostoru obého. Gerzanicová vnímá svět dialekticky jako různovrstevnatý celek, kde živel je v podstatě řád. V básni Bouře (sb. Ve stínu eukalyptů) "Bůh čas od času / předvádí na jevišti vesmíru / symfonii svých elementů" a "ohnivý štětec / kreslí magická slova / svítící mystickým žárem / energie" a za symfonie energie. Jinými slovy svět a existence jsou především symfonií, nikoli však jen ve vymezeném významu hudebním. I bouře je symfonií, existence a svět je bouří i symfonií naráz a není v tom rozpor. Partitura Symfonie Hany Gerzanicové je psána štětcem, slova v ní jsou magická a svítí mystickým žárem: domnívám se, že báseň Bouře je z klíčových nejen ve sbírce Ve stínu eukalyptů, nýbrž v celém autorčině tvůrčím počínání. Právě odtud a z bouře existenciálního zápolení v proporcích druhé poloviny dvacátého věku je zřejmě nejpříhodnější směr k pochopení těch nejhlubších nuancí výpovědi Hany Gerzanicové. Básnit znamená souznít a v bouři bytí i nalézt jistoty: básnířčin autoportrét v básni Symfonie není pózovitým, svědčí o niterném splynutí s Příběhem básnivosti Jedinosti. V ruchu existenciálních bouří vše se stává vskutku jedním: "Na hladinu duše / pero myšlenek / kreslí / houslový klíč – Notami zavěšenými / na stěnách srdce / krev zpívá arii / o tajemství / člověka... Vášnivý virtuos / splynul s nástrojem – Struny i tóny dýchají rytmem kosmických ohňů / které se taví / ve vířících atomech v objetí / symfonie lásky..."
   Vesmír skýtá umělcům nejpůvodnější a nejpřirozenější inspiraci bez ohledu na výrazovou platformu. (I astrolog slyší ve vesmíru hudbu.) Gerzanicová vesmír konstatuje. Co podporuje mystičnost jejích průniků, je mlha. Dokonce mi připadá, že z autorčina hlediska je mlha nejpříbuznější mystiky i symfonie. A tak nejen že vítr cuchá mlhou poloskrytý sad (Meditace) a v mlhavých dálkách ztichly válek bojů bouřlivé hlasy (Devadesát osm let, obě ve sb. Ve stínu eukalyptů), ale také Mlha – další z klíčových básní. Gerzanicová již zařadila jak do sbírky Ve stínu eukalyptů, tak do Nové epochy.
   Proniknout skrze nejpřirozenější fyzikální úkazy do nadosobního duchovního usiluje autorka též básní Černá noc, kde černý "samet tkaný vlákny galaxií" přikryje denní stopy a "tep lidských srdcí, prost vší tíže času, / mlčky se vpije spánkem do vesmíru" a "nápoj mystický – je bezedný a temný". Stesk a snivost, žízeň citová, ty především psaly Gerzanicové rýmy.
   Jestliže čtvero co do významu nejfrekventovanějších pojmosloví v autorčině tvorbě směřovalo do sfér mimopozemských (anebo pozemských nehmatatelných), znak strom zase nepopře kořenění autorčiny poezie v empirické realitě, a Gerzanicová se nevyhne ani sebezpodobnění do stromu: "Dál budu u cesty života / mlčky stát – / Kdo v stínu okřál, půjde dál – / V suchých větvích o lásce / mi bude vítr hrát". (Byla jsem, sb. Kam cesty vedou)
   V korunách Gerzanicové slok velmi silně rezonuje láska k rodné zemi – v notové osnově Boží všudypřítomnosti. A zase: v lásce k českému západu autorka nachází harmonický soulad s vesmírem. Její verše potkáme v Plzni, Konstantinových Lázních, Mariánských Lázních, ve Žďáru u Blovic, v Bezdružicích a jinde.
   Přes vášnivou lásku k životu vidí Gerzanicová svět, který "potřebuje chirurga / a operační stůl". Je marné nabídnout světu "na stůl mír – Nestráví ho / ... / v horečkách blouzní, / už nerozumí". (Mír, sb. Kam cesty vedou) Gerzanicová, vždyť pedagožka, nemá iluze: "Jsme vyučeni strachem / pohledět do zklamání..." (Závoj, opět Kam cesty vedou)
   V prostředí pro Středoevropana exotickém a z vnějšku přitažlivém nenašla Hana Gerzanicová pocit štěstí, celoživotní cizinec. Také první reemigrantská léta v Plzni ozkoušela její odhodlání vyrovnat se s nečekaným. Naštěstí je básnění způsobem z možných a Hana Gerzanicová to ví. Její duchovní teritorium opouštím a se mnou jdou tóny:
 

Je ráno chutnající smrtí noci,
den ve znamení holých stromů.
Jsem přání zmírající bez pomoci,
myšlenka na věčný návrat domů...
(Meditace)

5
 
Se svým stromem se potkala Karla Erbová v dalekém dětství a na Šumavě a po převratném roce 1989 se k němu vrátila, aby ho pojala za symbol. Devatenáctisvazková samizdatová edice Strom, edice próz i titulů básnických, tak nikoli druhořadě doplňuje čtenářsky známou, nakladateli vydanou tvorbu. Na začátku je prvotina Neklid (Západočeské nakladatelství Plzeň, 1966) a na zatímním konci miléniová Krajina s osamělým jezdcem (PROTIS Praha, 2000).
   Karla Erbová přichází s poezií usilující ukrojit z recipientova nevědomí iracionalitou. Výsledkem je racionální uhlédnutí principu lidských dějin. Lidský svět je krystal, kde světlo se láme podle zákonů psychofyzikálních, a tak i stíny jsou o to delší. Bez předsudků a bez vlezlého vyhovění útlocitné maloměšťácké kultuře nabízí umělkyně poezii kritických soudů o hodnotových kánonech civilizace. Nemožno přehlédnout, že ženství má u Erbové přirozený úděl dějinotvorný a v tomto údělu převládá osudovost střetu vznešeného s nízkým, bytnění s rozkladem, a potom přirozeně tragika. (Nahodilým není, že libreto k Juřicově opeře Anežka Česká napsala v roce 1998 právě Erbová.) Ostatně už v básnické sbírce Pamětín "člověk je vyvoleným / Jen před ním kráčí vždycky úzkost / ta černá dáma" (Po slavnostech), vždycky ovšem právě "tam odtud všichni pocházíme: / Z krajiny nadějí / kde slovo zvoní kovem / a svítá".
   Za variacemi na úděl druhu homo sapiens sapiens se Erbová vypravuje daleko, daleko přes Ogowe (sem za i s Albertem Schweitzerem) – do starého Řecka, kolébky evropské civilizace. Pod návějí času odkrývá Příběh lidských dějin, jehož (ne)konečnost je dána generačně se obnovujícími iluzemi. Iluze se tedy stávají z nejrozhodujících tvůrců Příběhu, neboť hnací silou antropickou, a etická rozporuplnost všeho lidského je tím olbřímím, co Erbové poezie usiluje unést. Že nechce méně, dáno konkrétním: je Erbová básnířkou-vyděděnkyní, puzena vnitřní silou do časů antických, aby žít jí bylo možno v normalizovaném posrpnovém Československu. Iokasté, Glauké, Klytaiméstra, po kterých Erbová pojmenovala osmý svazek edice Strom (1994), symbolizují neustálý střet živlu lásky a živlu msty v těch společenských vrstvách, které dějinám předepisují: Iokasté je ženou thébského krále Láia, Glauké dcerou korintského krále Kreonta a Klytaiméstra dcerou spartské královny Lédy. Dějiny vytváří predátor mající potřebu milovat a potřebu být milován, není-li nasycena ať ta, či ona, dějiny se vychylují do jiného směru a jediné, co trvá vždy, je nekonečná malost a tragika. Erbová je myslitelkou přísnou a nesmlouvavou – tak nesmlouvavou, že břit jejího vidění začasto bude provokovat upocené jáství a dohánět ho k zášti.
   Karla Erbová, která zatoužila být básníkem doslova v prvních školních dnech, v jednom z rozhovorů pro média řekla: "Mne vždycky fascinovaly osudy lidí – už jako dítě jsem odmítala pohádky a chtěla na otci, aby mi vyprávěl 'něco ze života'."
   Jak řečeno, osud je pro Erbovou píšící ze znaků nejtypičtějších; pro Erbovou filozofující ze znaků dominujících, vše vstřebávajících. Znaky strom, řeka, kámen (též balvan), paměť, stíny, stopy, hrdost a (po)msta jsou podřízeny významu znaku osud a pomáhají nazřít osud jako mnohostěn – pomáhají čtenáři i básnířce. Uhlazenost je Erbové nejvzdálenější ze všeho, ani v syrových brázdách jejích básnických obrazů se ovšem nepotkáme s vulgarismy; to nikdy. Třebaže píšící perem vysvlečeným z iluzí, značný účinek, značná síla básnířčiných filozofických a etických závěrů spočívá v tendenci nepřikrášlovat, ba obnažit až do nemilosrdnosti, ale vždycky jen kultivovaným jazykem. Vztah muže a ženy prolíná obecným, politickým, dějinotvorným, osciluje na tenkém pomezí vznešeného a nízkého, je prazákladem všeho a prazákladem vždycky, ať už muži "vyšlapávají kolem ženina osudu trávu / až na kamenné kosti" (Ti dva, sb. Iokasty, Glauké, Klytaiméstry), ať už jen "žena ví / že zítra selže / i děj i čin / i čas i sten / i rosa nebeská / A přesto nelze jinudy". (+++, sb. Pamětín) Erbová se nerozpakuje nazřít lásku notabene jako trest, ba nejen. "Láska je vždycky jenom pomsta / řekne jí osud / Vyber si!" (Klytaiméstra II., opět Iokasty, Glauké, Klytaiméstry) Ale jaký je to osud? "Osud nás zapře raději / máme-li na kahánku". (Muž s beránkem, sb. Pamětín) Řečeno už, osud je mnohostěn – vidno však: mnohostěn, kde proudí krev, míza, šťávy. A protože se pokouším vést čtenáře zároveň básnivostí a zároveň Básnivostí, Básnivost se připomíná velmi neodbytně: to kosmologové praví, a s jakou erudicí fyziků!, že vesmír nejspíš živý organismus. Ve filozoficko-básnickém rukopisu Karly Erbové je vesmír osudu mysteriem. Termínu mystika je v básnířčině díle jako šafránu, Erbová jej nepotřebuje konstatovat. Přivádí k mystickému oklikou, implicitně, a vůbec nehodlá vést za ruku.

6
 
Kulturnímu domu dopravy a spojů na vinohradském náměstí Míru neřekli lidé, které jsem tam potkával, jinak než Národní dům, potažmo Nároďák. V bílém rondonu pikolíka učil jsem se tam oběma řemeslům Gézy Včeličky – číšnickému i spisovatelskému. Ve formance mezi kavárnou a francouzskou restaurací obsluhoval jsem o prázdninách některé pozdější protagonisty Erbové prózy Odvrácená strana úsměvu (viz ZONTY-edice). Vinohradský Nároďák tedy je po stromu a návratu z dálek času tím třetím v jařmu souvztažných rozličností do podobnosti přerostlých. Jenže Karla Erbová prožila v Národním domě jisté martyrium v době, kdy zapovězena byla Básnivost-její tvorba, zatímco mladíček ve vyžehleném rondonu spojuje Národní dům s okamžiky, kdy tam obsluhoval Franka Bormana – kosmoobčana z posádky Apolla 8 – té první, která obletěla Měsíc.
   Z Národního domu se tak odvíjí dva různé Příběhy: dílčí Příběh politického útlaku v epoše studené války a Příběh adolescentního jedince té generace, kterou člověkův průnik na oběžnou dráhu jiného kosmického tělesa postavil před pokušení měnit, zatímco kyberprostor před nezbytnost změnit sebenahlížení v Básnivosti. Je přímo symbolické, že jsme se s Karlou Erbovou setkali v elektronických projektech. Jaksi samo sebou je, že třetí z nás, Hana Gerzanicová, píše: "Strom, který otec sázel s péčí, / myšlenky psané českou řečí / ... / náš osud je – i požehnání – / To je náš národ – jsme jeho přání." (Národ)

7
 
V září dvou tisícího po Kristu stál jsem s Hanou Gerzanicovou na srázu vzepjatém za jejím domem. Pod námi zkultivovaná zahrada se záhonkem na stejném místě, kde do padesátého roku býval, před námi panoráma Plzně přikrášlené stórou básnířčiny zamilovanosti. Zkrátka iluze jarního dne, babímu létu navzdory. A tu se mi osud-mnohostěn rozostřel, nahrazen kruhem. I přišla mi na mysl básnivost osudu druhé z autorek a přišlo mi na mysl Předjaří:
 

To je ta chvíle obnažených křivd:
Krajina temní Stárne sníh
A právě vypustili kosy
na ledem uzamčený dvůr
 
Kdekdo chce aby krásně zazpívali
Třeba tu o nás:
V básni se rozední
Nebo to přebolí –
 
V básni ano