Slovutný pane rytíři,
 
byl jsem dosti na rozpacích, zda bych neměl spíše napsat panu Cervantesovi. Jste přece jen jeho dítě. Byť teprve časem a proti jeho vůli narůstala Vaše sláva. On však vdechl do Vás ono kouzlo osudovosti, určil Vaši cestu, Vaše bláznovství a směšnost, aniž tušil, jak vzácná je to výzbroj pro hrdinu. Připomínám to jen proto, že také jiní stvořili své reky a dávali jim nejzdatnější zbraně. Byli chytří a bystří jako orli, ba dokonce neomylní.
   Jejich činy daleko převyšovaly Vaše, neboť v každé své při vítězili, zatímco Vy jste své zápasy vždycky prohrál, a jak naivně a trapně. Sám Váš věrný sluha Panzo býval z toho zmaten, i když jste mu trpělivě a bezpočetněkrát vysvětloval, že nejde jen o pouhé dobrodružství, ale o příhody ze životních křižovatek. Měl o Vás určité pochybnosti a ví bůh, že výrok,kterým Vás občas přiodíval, nebyl zcela bez příhany, neboť místo Rytíř smutné..., říkával Vám v duchu Rytíř směšné podoby. Ale já, věřte, vždy jsem Vám z celé duše fandil. Přál jsem si, aby Vaše kopí mělo sílu touhy, ať už jste se pustil proti obrům nebo nedobytným tvrzím. Připomínáte mi vozku, který v březnu v devětatřicátém cestou z Lešné k Miloticím najel vozem proti nepřátelským tankům, aby nepřipustil zvůli. Směsný příběh, krásný jako ta pohádka o vyzáblé vážce, která na kobylce luční chce vrátit svět Abelovi.
   A já všechny tyhle touhy s Vámi sdílel, držel jsem Vám palce a nesmírně si přál, abyste aspoň jednou jedinkrát svou při vyhrál, ne pro slávu, pro rytířské prestiže, jen tak ze zásady, z opravdovosti a velké lásky, z pevné víry ve spravedlivost bitev na životních křižovatkách, z nejčistšího citu k Vaši krásné Dulcineji. Také pro mne byla jitřní hvězdou, ať ji už Váš Panzo viděl jakoukoli, půvabnou či jak ucouraná prosévá jen hrách, i pro mne je nejvzácnějším zjevem celé sladké Hispánie, vzácnější než smutek Kleopatřin, úsměv Mony Lisy či pro Danajské krása Heleny. Jen slepí neuvidí její krásu, tu velkou inspiraci k velkým bláznovstvím, s níž znovu a znovu vyjíždíme k pošetilým bitvám a uneseme všechna příkoří.
   Kéž v jejím jménu stále vyjíždím k donquijotským toulkám a nestihne mě zmoudření.