Vážený pane Galileo,
 
dlouho jsem váhal, mohu-li Vám napsat. Máte zajisté dost korespondence se členy svaté stolice a věhlasnými učenci. Nevím proto, jak zdůraznit, že mi na tom velmi záleží, abyste mé psaní nehodil hned do koše.
   Nedovedu ani vyjádřit, jak jsem si Vás vážil už od klukovských let, hlavně
pro ten výrok u soudu. Sám víte, jak právě mládí imponuje odvaha.
   Později jsem se však dověděl, že jste tenkrát u toho soudu přece jen odvolal, že Váš slavný výrok si vymyslily dějiny jen z úcty k Vám. Přiznám se, bylo to pro mne veliké zklamání. Bylo mi jako těm benátským sklářům, když místo nádherného lustru jim zůstane jen nevzhledná láhev, čili jak oni říkají – fiasko. Lidé potřebují hrdiny, rádi je vydávají za sebe, hledají v nich svou podobu a stávají se nelidští, když jim představa nevyjde. Proto jsem Vám, promiňte mi, tu Vaši zbabělost dost zazlíval.
   Ale tak už to bývá, že dny nám ubírají jednu iluzi za druhou, benátský lustr se často scvrkává ve fiasko, a proto Vám vlastně dnes píši. Cítím potřebu se Vám omluvit. Víte, měl jsem se totiž také stát hrdinou. Nebylo to v tak slavné při, jako byla Vaše. Nešlo o světový objev, ani o upálení, jen tak o běžnou pravdu, jak to v životě bývá. Cítil jsem, že by se mělo říci A přece se točí! Ale hlasoval jem s ostatními, jak ukládalo usnesení koncilu.
   Ale jen Vy víte, jak člověk přesto touží zvolat: A přece se točí!